Stránka:Alois Jirásek - Kolébka.djvu/52

Tato stránka byla zkontrolována
48
Výstup sedmnáctý.
M. Purkart, apotečník.

Apoteč. (spí na lavičce opřen o sloup, chvilku sám), pak

M. Purk. (všechen unaven, mrzut, vyjde z pod dubů). Jak? Post tot discrimina — zase u hájovny? A sám! Zradil mne ten lstivý lovec. A král — ani stopy — (Shlédne apotečníka.) Co ten — (Přistoupí k němu.) To ten apothecarius (zatřese jím). Probuď se.

Apoteč. Co — co chceš — kdo to — ah — (Probírá se.)

M. Purk. Kde je ta dívka? (Káravě.) Měls ji hlídat!

Apoteč. Ta — oche—chu—le — kde je? Teď tu byla (a náhle si vzpomene), Jeho Milosť královská také.

M. Purk. Král?! Byl tu? A kde je?

Apoteč. Kde že je — (vyvalí oči, rozhlíží se) tu — teď tu byl — (Vstane, rozhlíží se.)

M. Purk. (vejde rychle do stavení, vrátí se však brzo). Tam není nikoho.

Apoteč. Tak je pryč — celeber —

M. Purk. A to děvče?

Apoteč. (rozhlíží se, pak). To také.

M. Purk. (trna). Oba? Spolu?

Apoteč. (pokročiv do předu, rozhlíží se). Toť jsou v tom čáry — všichni zmizeli. — A teď tu byli! — Je-li to sen — nebo vědma. —

M. Purk. (dohřát). Asine!

(V tom zatroubení z lesa.)

M. Purk. (žasna naslouchá).

Apoteč. (stojí vedle něho směšně užaslý).

(V tom hned druhé zatroubení s druhé strany lesa se ozve. Ozvěna hlasy opakuje.) (Opona padá.)