Stránka:Alíbaba a čtyřicet lupičů — Doktor Vševěda — Princ Vlastislav - 1899.djvu/14

Tato stránka byla ověřena
12


Kázal tedy pán onen zapřáhnouti a jel ven do oné vsi a ptal se, jest-li on ten doktor Vševěda.

„Ano,“ řekl, on že to je.

Aby tedy s ním jel a pověděl mu o ukradených penězích.

On, že pojede rád, ale také jeho žena Markéta že musí s ním.

Pán s tím souhlasil, posadil oba do vozu a jeli. Když přijeli do zámku, byla uchystána tabule a doktor měl nejprve pojísti.

On, že ano, ale také jeho žena Markéta že musí jísti s ním, a oba usedli tedy za stůl.

Když přišel první lokaj s mísou krásného jídla, šťouchnul ženu a řekl: „Markéto, to je jeden!“ a chtěl tím říci, že to je ten první, který jídlo přináší. Lokaj ale myslel, že tím říci chtěl „to je ten první zloděj,“ a poněvadž jím vskutku byl, přepadl ho strach a řekl venku svým kamarádům: „Ten doktor ví všecko — teď jsme v krásné bryndě; řekl tam, že já jsem z těch zlodějů jeden.“

Druhý nechtěl již ani do sálu, ale musel přec. Jakmile ale vešel se svojí mísou, šťouchnul sedlák svoji ženu a řekl: „Markéto, to je druhý.“ Sloužící se uleknul a rychle se ohlížel po dveřích.

Ani třetímu se lépe nevedlo, neboť sedlák řekl opět: „Markéto, to je třetí.“ Čtvrtý přinášel do sálu přikrytou mísu a pán chtěje zkusiti doktorovo umění, kázal jemu hádati, co je v míse.

Byli tam raci.

Sedlák okukoval mísu a v úzkosti nevěda co říci vzdychnul si:

„Ach, já ubohý Rak!“

Nyní bylo i čtvrtému sluhovi nevolno a očima mrknul na doktora, aby vyšel za ním ven: Když byli venku, přiznali se jemu všichni čtyři, že oni peníze ukradli; řekl,