1. Staré pohostinství se zapomíná.
Jednou padl vlk do želez, ale jaksi se vytrhl a šel do pusté krajiny. Zahlédli ho myslivci a počali ho stopovati. Přihodilo se vlku běžeti přes cestu; tou dobou šel po cestě s pole sedlák s měchem a cepem. Vlk k němu praví: Buď tak laskav, sedláče, schovej mě do měcha! ženou se za mnou myslivci. Sedlák svolil, schoval ho do měcha, zavázal a naložil na záda. Jde dále a potká myslivce. Neviděls, sedláčku, vlka? tážou se. — Ne, neviděl! odpovídá sedlák. Myslivci uháněli dál a zmizeli s očí. Co, odešli moji nepřátelé? otázal se vlk. — Odešli. Nyní mě vypusť na svobodu. Sedlák rozvázal měch a pustil ho ven. Vlk řekl: A co, sedláče, já tě sním! — Ach, vlku, vlku! z jaké potřeby jsem tě vysvobodil, a ty mě chceš snísti! — Staré pohostinství se zapomíná, odpověděl vlk. Sedlák vidí, že je zle, i praví: Nu když je tak, pojďme dále, a jestli první koho potkáme, řekne jako ty, že staré pohostinství se zapomíná, pak není pomoci — sníš mě! Šli dále a potkali starou kobylu. Sedlák se jí táže: Buď tak laskava, kobylko, rozsuď nás. Tuhle jsem vlka z velké potřeby vysvobodil, a on chce mě snísti! a vypravoval jí všecko co bylo. Kobyla přemýšlela chvilku a řekla: Byla jsem u hospodáře dvanáct let, přinesla jsem mu dvanáct hříbat, ze všech sil jsem na něho pracovala a jak jsem se sestarala a nemohla pracovati — vzal mě a zatáhl do zmoly; lezla jsem, lezla, sotva se vydrápala a nyní se pletu kam mě oči vedou. Ba staré pohostinství se zapomíná! — Vidíš, že mam pravdu! pravil vlk. Sedlák zarmoutil se a
