s druhé strany k těm vědomostem, které se jim zdály obzvláště důležitými k jejich účelu.
Prakticko-politický účel jejich vyučování vedl sofisty k tomu, že odvrátili se od samostatného badání ve věcech přírodních a spokojili se tím, že přednášeli o nich populární formou. Naopak zase jejich účel vycvičiti své žáky v přesvědčivé řeči nutil je podrobněji zaměstnávati se člověkem a to po psychologické stránce. Kdežto tedy badatelé dřívější směle chtěli poznati svět zevnější, sofistika obrátila se k světu vnitřnímu, obírajíc se duševním životem lidským. Tak uvedena filosofie ve dráhy subjektivismu.[1]
Nejznámější sofisté jsou:
Protagoras (Πρωταγόρας), jenž zaujímá první místo mezi nimi, narodil se jako Leukippos a Demokritos v Abderách asi r. 480. Jsa slaveným učitelem moudrosti putoval po řeckých městech. V Athenách byl několikráte. Jsa tam r. 411 za vlády čtyř set, byl obviněn z bezbožnosti, prchl do Sicílie, ale utonul na moři.
Tituly četných spisů jeho ukazují, jak všestranná byla jeho činnost.
Učení jeho vycházelo od nauky Herakleitovy o stálé přeměně věcí, již přenesl i na mysl lidskou.
- Dle něho neukazuje nám naše smyslové pojímání skutečné podstaty a podoby věcí, nýbrž tato jen tak se pojímá, jak se nám dle našich smyslových ústrojí, ba i dle okamžité nálady mysli naší jeví, t. j. věcí, které jsou mimo nás, nepoznáváme svými smysly dle objektivní reálnosti, nýbrž dle subjektivní vnímavosti. Sem hledí jeho proslulý výrok: πάντων χρημάτων μέτρον ἀνθρωπος, τῶν μὲν ὄντων ὡς ἔστι, τῶν δὲ μὴ ὄντων ὡς οὐκ ἔστιν.
- Toto učení přenášel on i jeho stoupenci na poměry mravní a společenské tvrdě, že není všeobecně platných zásad mravních a že jen vlastní přesvědčení určuje jednání jednoho každého. A dokonalý muž jeví prý se v tom, že do-