Tato stránka nebyla zkontrolována
- Isokrata, nýbrž počínal si volněji: věty krátké střídal s dlouhými. Při tom dbal stručnosti a obsažnosti; zbytečným slovům a frasím pečlivě se vyhýbal. Těmi prostředky docílil vlastností, které již staří při něm velebili: velkoleposti (μέγεθος), krásy (κάλλος), živosti a síly (γοργότης), jakož i význačnosti (ἤθος).
- Seznav, jak důležitý[1] je přednes (ὑπόκρισις) pro řečníka, věnoval mu velikou pozornost. Učil se u herců a slavný herec Satyros mu často jednotlivá místa předříkával. Kdežto předešlí řečníci mluvíce nepohnulě stáli, pravici majíce zatknutu v šat, Demosthenes provázel své řeči živou, ale důstojnou gestikulací.
F. Filosofie.[2]
§ 30. Řecký naturalism. Sedm mudrců. Aisopos.
1. Hellenové měli zvláštní smysl přírodní, a proto se obraceli s plnou důvěrou k přírodě, nalézali ve vezdejším světě dostatečný důvod svého bytí, žádoucí cíl života, těšili se ze života, mládí, rozkoše, zdravi, přírody a krásy, a věřili, že vše, co se děje v přírodě, má vnitřní cíl uskutečniti dobro již zde na zemi, v životě lidském. (Řecký naturalism.)[3]
Proto bylo i řecké náboženství naturalistickě. A poněvadž Homeros vyjádřil náboženské názory řecké nejlépe a Hesiodos v Theogonii (viz str. 14) nejúplněji, staly se Homerovy velebásně a Hesiodova Theogonie katechismem řeckého člověka.
- ↑ Cicero de oratore III, 213. »Huic (scil. actioni) primas dedisse Demosthenes dicitur, cum rogaretur, quid in dicendo esset primum, huic secundas, huic tertias.«
- ↑ O filosofii řecké pojednávaji Saska v »Platonově obraně Sokrata« (Bibl. klass. seš. 15.), F. Krsek v úvodě k vydání »Platonovy obrany Sokratovy« (1893), Fr. X. Procházka, Katechismus dějin filosofie, Fr. Drtina, Myšlenkový vývoj evropského lidstva (1902), str. 12—132.
- ↑ Drtina, Myšlenkový vývoj na str. 12.
