- šírně nejen o tomto národu, nýbrž i o všech národech severovýchodní Evropy a sousedních národech asijských.
- zamýšlenou výpravu proti národům obývajícím severní pobřeží Afriky. K tomu druží se dějiny řeckých osad v Africe, zvláště dějiny kyrenské.
V. kniha. Dobytí Thrakie a Makedonie. Vzpoura ionská. (500—494). Aristagoras hledá pomoci ve Spartě a v Athenách. I pokračuje se v líčení dějin spartských a athenských tam, kde přestáno v knize I.
VI. kniha. Povstání ionské se nezdařilo. Ale ani první tažení Dareiovo proti Řecku pod Mardoniem se nezdařilo, poněvadž se perské loďstvo ztroskotalo u mysu Athonského (492). Druhé tažení pod vůdcovstvím Datia a Artafrena skončilo se porážkou perskou u Marathona (490).
VII—IX. kniha. Válečné tažení Xerxovo.
VII. kniha. Tažení Xerxovo (485—465) proti Hellenům, kteří hledají pomoci u svých soukmenovců dolnoitalských a sicilských, než nedosáhnou jí, poněvadž nechtěli přepustiti náčelnictví Gelonovi. Episodicky líčí se boje Řeků italských a sicilských mezi sebou a s Karthaginskými. — Bitva u Thermopyl: rekovnost Leonidova a zrada Efialtova.
VIII. kniha. Bitva námořní u Artemisia, dobytí Athen, vítězství u Salaminy. útěk Xerxův (480).
IX. kniha. Bitva u Platai a u Mykaly (479). Dobytí Sestu (na jaře 478) je poslední událost, o které se Herodotos zmiňuje.
5. Nářečí a sloh. Ač byl Herodotos původu dorského, přece sepsal své dějiny za příkladem předchůdců svých, ionských logografů, nářečím ionským, jímž se i v Halikarnassu hojně psalo a mluvilo. Na rozdíl od epického (staroionského) nazývá se nářečí to novoionským. Ale Herodotos uchýlil se od prostého nářečí logografů tím, že je rozhojnil zvláště slovy a tvary epickými i čistě attickými a vzdělal si zvláštní mluvu spisovnou, kterou již staří grammatikové nazývali ionštinou pestrou (ποικίλη Ἰάς) naproti čisté (καθαρή) Hekataiově.[1]
- ↑ Niederlova mluvnice ve vyd. Steinmannově, Díl I, § 411.