syn přivedli do dluhů. Doufá, že se naučí úskokům nové moudrosti a že tak unikne věřitelům. Když však ho Sokrates pro neučelivost a zapomětlivost vyžene, povzbudí syna, aby se šel učit k Sokratovi. A skutečně, syn se tak vyučí, že starý jásá, slyše, jak učelivý synáček odbývá věřitele. Brzo potom však syn nabije otci a dokazuje mu, že je to úplně v pořádku, splatí-li děti rodičům bití, jež od nich za mlada dostaly. Tím rozlícen jsa Strepsiades zapálí dům Sokratův (φροντιστήριον), aby zahynul i se svými pomocníky.
Umělecký význam Aristofanův. Látka kusů jeho jest geniálná. Vtipem vládl jako málokdo, ale užíval ho k tomu, aby převrácenost a sprostotu učinil směšnou. U něho platí známá slova: ridentem dicere verum. Proto mají kusy jeho vyšší tendencí mravní.
Zvláště však veleben byl u starých půvab řeči i lehkost veršů.
II. Komedie nová.
1. Obmezení politické svobody[1] a vzmáhající se chudoba občanstva athenského měla v zápětí proměnu staré komedie v novou (νέα nebo καινή). Ta neobírajíc se životem politickým a nemajíc sboru vynikla umělým zauzlením, jemou kresbou povah a vzácným slohem. Doba trvání jejího jest dlouhá, neboť sahá od konce války peloponneské až přes dobu alexandrijskou. Zvláštností její jest řada povahových typů, jako hltavý břichopásek, šibalský otrok, lakotný stařec, lehkomyslný syn, koketující hetaira, pyšný aristokrat, domýšlivý povýšenec.
Úplný kus nezachoval se nám z nové komedie ani jediný, ale ráz jejich lze poznati z více méně věrných kopií jejich — z komedií Plautových a Terentiových.
2. Nejproslulejším z básníků nové doby byl Menandros (Μένανδρος) (342—291) z Athen. Mužným věkem spadá do doby, jež bezprostředně následovala za Alexandrem. Se-
- ↑ Horatius ars. poët. 283. a 284. lex est accepta chorusque (t. j. komedie) turpiter obticuit sublato iure nocendi.
