486 provozovati své kusy, jež byly buď: 1. a to většinou mythologické travestie, jak tomu nasvědčují tituly Κύκλωψ, Προμαθεύς, blížící se takto satyrskému dramatu, buď 2. obrazy ze všedního života, jako »Sedlák« a »Účastníci slavnosti«. Psány byly sicilským nářečím. Na dějovou živost v jeho kusech naráží Horatius v Epist. II, 1, 58: Plautus ad exemplar Siculi properare Epicharmi. Slaven byl zvláště pro hojnost sentencí, jež svědčily o bystrém pozorování a hluboké spekulaci autorově.
2. V Syrakusách vyvinul se i μῖμος t. j. nápodoba určité situace neb osoby. Nejproslulejším skladatelem jejich byl Sofron (Σώφρων) ze Syrakus, vrstevník Euripidův, jenž skládal mužské mímy (μίμους ἀνδρείους), jako ἄγγελος, γέροντες, ἁλιεῖς a ženské (μίμους γυναικείους).
Mímy byly psány prósou a v nářečí dorském. Platon prý často Sofrona napodobil ve svých dialozích, a také některé idylly Theokritovy vznikly prý napodobením mímů Sofronových.
B. Komedie attická.
Komedie attická vznikla dle zpráv starých z neumělého žertu megarského (Μεγαρικὸν σκῶμμα). Ale jak se z něho vyvinula v Athenách k výši umělecké, není známo, »ano jí s počátku nevěnováno opravdové péče: neboť i sbor komoedů později teprva vypravil úřad, před tím byli ochotníci«.[1]
To stalo se teprva mezi r. 465 a 460 poprvé. Komedie začala se tedy teprva po válkách perských a počátky její spadají do doby Periklovy, kdy mocná demokracie poskytovala slovu neobmezenou svobodu (παρρησία). Ve vývoji komedie jeví se mezníkem konec války peloponneské. Co je před ním, patří ke komedii staré, co po něm, patří ke komedii nové.
- ↑ Aristoteles Poet. 5 (1449 b.), αἱ μὲν οὖν τῆς τραγῳδιας μεταβάσεις καὶ δι᾽ ὧν ἐγένοντο οὐ λελήθασιν, ἡ δὲ κωμῳδία διὰ τὸ μὴ σπουδάζεσθαι ἐξ ἀρχῆς ἔλαθεν· καὶ γὰρ χορὸν κωμῳδῶν ὀψέ ποτε ὁ ἄρχων ἔδωκεν, ἀλλ᾽ ἐθελονταὶ ἦσαν.
