stavu. V ethice považuje jako Aristippos blaženost (μακαρίως ζῆν) za statek nejvyšší. Nejvyšší rozkoší jest klid duševní (ἀταραξία), jehož podmínkou je ctnost. Tato je rozumné poznání, jak člověk má žíti, aby rozkoš a slast převyšovala strasti. Nejvyšší blaženost má tedy mudřec; jest nezávislý na světě zevnějším. Aesthetický požitek je Epikurovi požitkem nejvyšším.[1]
4. Akademikové.
Akademikové jsou stoupenci Platonovi. Dle směrů společnosti té rozeznáváme akademii starou, střední a novou. Karneades (Καρνεάδης) stal se zakladatelem střední akademie. Roku 155 př. Kr. byl v Římě s poselstvím. Tvrdil, že není vědění, nýbrž že jsou jen stupně pravděpodobnosti (probabilismus).
§ 46. Grammatika.
Grammatika za této doby obsahovala vlastně všechny vědomosti o starověku. Grammatik byl tehdy tolik, jako filolog i kritik. Nejslavnějšími zástupci grammatických studií byli:
1. Zenodotos (Ζηνόδοτος) z Efesu byl prvním knihovníkem a grammatikem alexandrijským. Kriticky vydal Homera.
2. Eratosthenes (Ἐρατοσθένης 275—194) byl z učenců tehdejších nejvíce mnohostranným a nejznamenitějším. Směrodatným byl v zeměpise (Γεωγραφικά), ale i mathematikem a kritikem byl znamenitým. Hlavně se obíral starou komedií (Περὶ ἀρχαίας κωμῳδίας).
3. Aristofanes z Byzantia na Hellespontu byl žákem Zenodotovým i Kallimachovým a knihovníkem († ok. r. 185 př. Kr.). Studie jeho platily řeči, literatuře a textové kritice. Nejvíce obíral se básníky a mezi nimi zvláště Homerem, jehož básně vydal.
4. Aristarchos (Ἀρίσταρχος), slavný žák a nástupce Aristofanův, pocházel ze Samothraky, ale prožil život svůj téměř
- ↑ Podrobně soustavu epikurskou vylíčil Drtina v Myšlenkovém vývoji str. 980—103.