Stránka:ŠEBESTA, František - Žalmy Davidovy.djvu/72

8. Již jsem potřín převelice,
I mé líce
Usvadlo v tom sténání;
Pro úzkost řvu srdce svého,
Cítě tvého
Hněvu přísné švihání.

9. Pane, k tobě jde má celá
Žádost vřelá,
V tobě duch můj spočívá;
Neb vím, že mé naříkání,
I mé lkání
Tobě skryto nebývá.

10. Srdce mé lká, neb mne síla
Opustila,
V tom mém smutku, ve dnech zlých;
Jakžby mne to neuhnětlo,
Když i světlo
Není žádné v očích mých.

11. Ti, jenž dřív mne milovali,
Při mně stáli,
Z všech mne opouštějí stran;
Příbuzní též všickni moji
Podál stojí,
Mnohých mých se štítíc ran.

☛12. Ti, jenž o smrt mou vždy stojí,
Zkázu strojí,
Osidla mi léčejí;
Mluví o mně lehkovážně,
A vždy snažně
Lest a chytrost smýšlejí.

13. Já však nedbám jako hluší,
Aniž k duši
Mé křik jejich dotírá;
Před jich vyhrůžkami všemi
Jsem jak němý,
Jenž svá ústa zavírá.

14. Jsem jak ten, jenž neuslyší
Nic v své skrýši,
Ač se co chce mluvívá;
V jehož ústech nižádného
Odporného
Odmlouvání nebývá.

15. Pane, tobě v moc se dávám,
Očekávám
Na tebe, ty všecko víš;
Ty můj Bože, věrný Pane,
V svrchované
Lásce za mne odpovíš.

16. Rač mou žádost naplniti,
A mne vzíti
V stráž svou, abych neklesal;
Ať se neraduje ze mne
Pyšných plémě,
By z nich žádný neplesal.

☞17. Bídy, kteréž na mne vzkládáš,
Jak sám žádáš,
Hotov bývám k snášení;
Neb když padnu do bolesti,
Ty my nésti
Pomáháš vše soužení.