Stránka:ŠEBESTA, František - Žalmy Davidovy.djvu/10

2. Šetř hlasu mého naříkání,
Ty Bože můj a králi můj!
Mých vroucích proseb pozoruj;
Neb k tobě volám bez přestání
O smilování.

3. Ty v jitře hlas můj přijmeš, Pane;
Jáť předložím své žádosti
Hned v jitře, šetře s vroucností,
Kdy spasení tvé svrchované
Mi bude dané.

4. Tvá, Bože silný, pravda čistá;
Ty v bezbožnosti nemíváš
Svou libost, ač i shovíváš;
A zlostník nemá dozajista
U tebe místa.

5. Blázniví mohou tím být jisti,
Že neostojí před tebou,
Ty zkazíš hříšné mocí svou;
I všech, kdož nejsou srdcem čistí,
Máš v nenávisti.

☞6. Ty zatratíš též ústa lživá;
Pán ukrutného člověka
I lstivého zná zdaleka;
Ty všecky v ohavnosti mívá,
Nad těmi mstívá.

7. Tys vždy mi ráčil shovívati
Dle smilování hojného;
Jáť vejda domu do tvého,
Chci v chrámě tvém ti poctu vzdáti,
V tvé bázni státi.

8. V své spravednosti rač mne dále,
O Pane, pro ty provésti,
Již hledí mého neštěstí;
A napravuj mou cestu stále
K své cti a chvále.

9. Neb přímosti v zlých ústech není,
Jsouť vnitřnosti jich plné zlob,
Jich hrdlo otevřený hrob,
A jazyk mívá zalíbení
Jen v lichocení.

10. O Bože, zkaz je v jejich zlobě,
A pro množství je rozptyl vad,
Ať padnou od svých lstivých rad;
Nebť odporní jsou ve své mdlobě,
O Bože, tobě.

11. Těš všech, kdož na tě spoléhají,
By plesali, když před vzteky
Zlých zastřeš je až na věky;
Ať v tobě, kdož tvé jméno znají,
Svou radost mají.