mažlic podívat, jací jsou tam kluci! Noha mě už nebolí, tak co bych nešel!“
„To se ví,“ řekla kočička, „já půjdu také.“
„Ale já nemohu,“ povídal pan Čapek, „já nemám čas.“
„A proč nemáte čas?“ ptali se pejsek s kočičkou.
„No, já přece musím psát tuhle povídku o domažlických klucích,“ řekl pan Čapek; „tak jakpak mohu jít?“
„Aha, to je pravda,“ řekli pejsek a kočička. „Tak tedy půjdeme do Domažlic sami a všechno vám pak o těch domažlických klucích povíme, abyste to o nich mohl napsat.“
Tak se pejsek s kočičkou sebrali, a že tedy půjdou do těch Domažlic. Bylo hezky, sluníčko krásně svítilo, a tak si všude venku hrály děti, kluci a holčičky, a pejsek s kočičkou se dívali, jak si děti pěkně hrají. „Počkej chvilinku,“ řekl pejsek kočičce, „tady se kluci právě odpočítávají na honěnou, to si musím poslechnout.“
Kluci tam stáli dokolečka a jeden, co byl uprostřed nich, ten odpočítával a říkal přitom tuto říkanku:
Entle pentle šuparýna
obrštejna rozmarýna
viky liky pumprliky
alec palec kotrmelec ven.
