„Nějakou hezkou,“ žádal pejsek. „Povídej, povídej!“
„Chtěl bys o noční košilce?“ ptala se kočička.
„Tak, o noční košilce, ale musí to s ní nakonec dobře dopadnout,“ poručil si pejsek.
„Tak tedy o noční košilce,“ řekla kočička a začala vypravovat:
„Tak byla jednou jedna noční košilka a ta byla chudá. A protože byla chudá, tak na sobě neměla žádné červené, ani modré, ani žluté, zelené nebo fialové proužečky, ani žádné vyšívání s kuličkami, čtverečky, hvězdičkami, kytičkami, ani lístky. Byla jenom bílá, ale přitom byla moc hodná. A tak šla jednou na procházku a potkala jinou noční košilku.
Jéjej, to je krásná košilka!“ vykřikla ta chudá noční košilka. Ona ta druhá noční košilka byla bohatá a byla krásně barevná a měla na sobě vyšívané čtvetečky, proužečky a všelijaká kolečka a všecko možné, jak moc byla zdobená.
‚Ach košilko, ty jsi tak krásná, ty se mně tak tuze líbíš,‘ řekla ta chudá noční košilka té bohaté noční košilce, ‚pojď si se mnou hrát!‘
Ale ta bohatá noční košilka byla pyšná.
‚Nepůjdu!‘ řekla, ‚ty na sobě nemáš žádné proužečky, ani žádná kolečka a nic, s tebou já si nebudu hrát!‘ To řekla a šla pyšně dál.“
