vat pro hanbu za vstupné padesáti haléřů.‘ Tak tu tedy, milý pejsku a kočičko, sedím a nevím co, až vy jste přišli mně poradit Vysvobodili jste mne od toho strašlivého osudu, že bych se měl státi sochou z tvarohu, i dám vám za to, čeho si jen budete přát.“
„Uděláme vám to, pane Čapek, lacino,“ povídá na to kočka, „třebaže teď na vánoce všechno přidražilo. Tak já vám radím, abyste napsal, že kočka má ocas.“ — „To vím,“ podivil se pan Čapek, „ale co s tím?“ — „Ó panečku, s tím je mnoho,“ řekla kočka, „kočičí ocas je pro kočku ta největší ozdoba. Jak by to na světě vypadalo, kdyby kočka měla ocas kravský nebo koňský a kůň nebo kráva měli ocas kočičí? Ale ono je to na světě kupodivu všechno tak správně zařízeno, že kočka má ocas kočičí a žádný jiný, a proto si ho váží a je na něj hrdá. Když si kočka sedne nebo lehne, založí si jej pěkně kolem sebe, když kočka kráčí, nese jej tak vznešeně za sebou, že se každý ohlíží, jak jí to krásně sluší. A když se kočka zlobí, tak tím svým ocasem tak přísně mává, že se každý lekne. Na to všechno, pane, má kočka svůj ocas.“
„To taky vím,“ povídá pan Čapek, „však vám, kočkám, také nikdo ten váš ocas nebere. Aspoň jsem nic takového v novinách nečetl, a čtu je přece denně.“
„Jakpak nebere?“ řekla kočka, „malé děti nás za
