Jak to bylo na vánoce
„Heč,“ povídala kočička pejskovi, „já něco vím.“ „A copak?“ divil se pejsek. „Heč,“ povídá kočička, „já vím, že pan Čapek má napsat na vánoce nějaké povídání pro ty malé děti, zase něco o nás, o kočičce a pejskovi.“ „Hehe,“ těšil se pejsek, „ale jen aby to tam o mně pěkně napsal!“ — „Ba ne,“ řekla kočička, „on nemůže na nic připadnout, sedí u toho stolu, pořád přemýšlí, a pořád neví, co by napsal. Sedí a sedí, a pořád nic.“ „To je chyba,“ prohlásil pejsek, „pak ho třeba nic správného nenapadne a napíše o nás nějaké hlouposti.“ „No, právě,“ povídala kočička, „taky mám z toho trochu strach. Měli bychom mu něco poradit. Mně ani není tak o toho pana Čapka, ale o ty děti, co jim to budou číst.“
„To je pravda,“ řekl pejsek, „jakpak by ty dětičky k tomu přišly, aby měly o Vánocích o nás nějaké špatné povídání? Pojď a poradíme tomu panu Čapkovi něco!“ „Tak půjdeme,“ rozhodla kočička, „ale zadar-
