Stránka:F. Bílý - patery knihy plodů básnických.djvu/219

Tato stránka nebyla zkontrolována

Tvou ruku líbám, k Tobě vzhlížím slze, zář Tvého zraku veď mne v světa mlze, Tvé křídlo nadšené mne přenes přes propasti, anděle strážný, svatá lásko k vlasti! </poem> (Ze Zpěvů pátečních. — V Kvétech r. 1887.)

V zemi kalicha.

Jinde-li slunce je — u nás je sníh,
jinde-li vánek jen — bouře nás střásá,
zvoní-li po celém světě jen smích,
zoufalá bolest nám srdce až drásá.
 
 Bože, cos nasil trpkosti do této naší země!
 Ztrpklý je širý ten náš kraj, ztrpklé je všechno plémě,
 trpce lid žije v palácích, trpko se dýše v chýši,
 trpká je naše ornice, trpké je víno v číši.
 Trpká je sláva po otcích, přetrpké vzpomínání,
 trpká je naděj v budoucnost, že až se hlava sklání,
 trpce zní píseň národa, trpce vše slovo naše,
 trpké jdou kletby z našich úst, trpké i otčenáše.

Věru, nemohla snad ani jinde povstat báj ta truchle krásná:
Kdesi v temné hloubi lesa kaplička prý stojí jasná,
kaplička prý bílá, se křížovou lodí,
Kristus Pán mši svatou denně číst tam chodí,
zvonek sám mu zvoní, vítr píseň duje,
když Pán Kristus denně sebe znovu obětuje.
Ach, vždyť nemohla ta báje jinde povstat skor,
nežli v kraji, kde se denně naděj s smrtí snoubí,
v zemi trpké, jižto tvrdý kámen hor
jako kalichem by kol do kola vroubí.

(Ze Zpěvů pátečních. — V Květech r. 1882.)

Jen dál!

<poem> Z bouřného času jsme se narodili a krok za krokem v bouřných mračnech jdem vstříc hrdě vznešenému svému cíli, šíj kloníce jen před svým národem.