Wikizdroje

Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893/Písně kosmické: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
Porovnání s novější verzí →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
n.
 
m +odkaz na skeny, související, nadbytečné formátování citací
Řádek 4:
|AUTOR=[[Autor:Jakub Arbes|Jakub Arbes]]
|POPISEK=
|ZDROJ=''[[Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893]].'' NáklademPraha Umělecké: besedynákladem vUmělecké Prazebesedy, 1893. sS. 116–129. [http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/20998947 Dostupné online.]▼
|ORIGINAL=
▲|ZDROJ=''[[Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893]].'' Nákladem Umělecké besedy v Praze, 1893. s. 116–129.
|VYDÁNO=
|ISBN=
|LICENCE=PD-old-70
|PŘELOŽIL=
|LICENCE-PŘEKLAD=
|JINÉ=
|WIKIPEDIA=
|WIKIPEDIA-DALŠÍSOUVISEJÍCÍ=[[Autor:Jan Neruda|Jan Neruda]], [[Písně kosmické]]
|IMAGE=
|POPISEK-IMAGE=
Řádek 239 ⟶ 236:
Neruda v něm mluví o rychlosti světla, o tom, že bytosti na jiných hvězdách mohou zvěděti o událostech na naší zemi teprve po mnoha letech, a končí:
 
{{Citace v próze|<small>Mysleme si nějakou hvězdu hodně vzdálenou. Vzdálenější než Vega, než Sirius i než Capella, neboť i Capella je od nás vzdálena ''jenom 102.240&nbsp;milliard mil'' a obyvatelé její vidí dnes, co se u nás dělo před sedmdesáti a dvěma lety. Hvězdu tedy mysleme si vzdálenu tak, že paprslek světelný potřebuje od nás k ní půl devatenácta věku.
 
Jmenujme tu hvězdu Procul — proč bychom ji nejmenovali Procul? A předpokládejme dvě věci, v tom nám také nikdo nebrání. Za prvé, že tamější obyvatelé mají dar zraku naprosto neobmezeného, že :tam ten lid — samý ostrovid: (slyšíte čerta, jak rýmy zvoní?), a že tedy vidí zcela jasně vše, co se u nás děje na Zemi. Za druhé, že tamější obyvatelé jsou ještě dost intelligentní, a nejintelligentnějšího, nejučenějšího ze svého středu že ustanovili k tomu, aby neúnavně stopoval události naší Země. Ten učenec tedy vidí dnes, jak právě vedou Krista pána na Golgatu. Do všech končin proculských letí telegramy, obyvatelé se hrnou a učený Proculec jim zvěstuje hlasem hluboce pohnutým: „Hosana! Vznešené lidstvo je spaseno! Právě tam umírá člověk bůh za ''volnost a rovnost veškerého lidstva!''“ — Nesmírný jásot po Proculi, kouzelná iluminace, ohlušující střelba hmoždířů.
Řádek 245 ⟶ 242:
A zatím od té doby, co Kristus za nás umřel, obětovaly se a umřely za volnost a rovnost lidstva už millióny vznešených lidí, a my jsme s tou volností a rovností lidstva zrovna tam, kde jsme byli.
 
Neruda tedy napsal v pravdě „kosmický feuilleton“, ovšem jen k účelu nejnevinnější reklamy.</small>}}
 
{{Oddělovač|* * *}}
Řádek 258 ⟶ 255:
Dne 31.&nbsp;prosince opustil jsem redakci „Nár. Listů“, abych se do ní jako člen nikdy více nevrátil. Rozloučil jsem se s chefem i kollegy co nejpřátelštěji.
 
Od té doby nestýkal jsem se již s Nerudou jako druhdy skoro každodenně, nýbrž jen občas a z počátku, když změna poměrů vyžadovala také změnu života vůbec, jen zřídka kdy. Přes to zůstal poměr náš beze změny. Interes můj na jeho literární činnosti neochabnul ani dost málo. Kdykoli jsem jej navštívil, nebo se s ním setkal, nebo když navštívil on mne, skoro vždy přesunula se dříve nebo později řeč na „Kosmické písně“. S mnohou seznámil jsem se již v prazárodku, když šlehl duší Nerudovou první záblesk základní myšlénky, s většinou pak teprve, když už byly úplně hotovy a co nejpečlivěji vypulérovány, slovem pro tisk připraveny.
písně“. S mnohou seznámil jsem se již v prazárodku, když šlehl duší Nerudovou první záblesk základní myšlénky, s většinou pak teprve, když už byly úplně hotovy a co nejpečlivěji vypulérovány, slovem pro tisk připraveny.
 
O žádném díle svém nepracoval Neruda s takovým rozmyslem a s tak vzornou nebo správněji řečeno s tak úzkostlivou pečlivostí.
Řádek 277 ⟶ 273:
Ale takovými už velké obecenstvo a kritika jsou a zůstanou. Překvapují autory svou uznalostí i svým odmítáním nebo svou nevšímavostí tak často, že nejsou už dávno žádnému vyškolenému autoru měřítkem. Neobyčejný úspěch „Písní kosmických“ Nerudu sice potěšil, ale zároveň také poněkud zarazil. Nemohlť uvěřiti, že by originelní výtvor trvalé ceny umělecké mohl tak rychle dojíti všeobecného uznání.
 
Zevní úspěch, t.&nbsp;j. odbyt knížečky, nebyl totiž v nižádném poměru s úspěchem csthetickýmesthetickým, jak se jevil v kritikách a recensích. Byloť zde sice dosti uznání a chvály, někdy i dithyrambické; ale z většiny kritik, po případě i recensentských reklam vanul prazvláštní duch — neporozumění autoru a jeho intencím, nevystižení jeho díla, krátce cosi, co Nerudu přimělo k tomu, že počal, aspoň chvílemi a dočasně, o vlastní ceně své práce jaksi pochybovati. Marně se namáhal najíti pro úspěch své knížečky za takových poměrů dostatečného důvodu, až konečně ustálil se na tom, že přispěla k úspěchu tomu snad vhodná doba vydání, nahodilá, příhodná nálada velkého obecenstva a snad i obratná manipulace knihkupecká.
 
Zatím byla se stala v mém vlastním životě nová změna. Opustiv redakci „Nár. Listů“, rozhodnul jsem se věnovati se výlučně práci literární. Byl jsem sice zároveň také dramaturgem zemského divadla; ale nepatrná gáže nikterak nestačila k uhájení existence, tak že nezbylo, nežli napnouti veškeré síly, abych se udržel aspoň „nad vodou“.
Řádek 285 ⟶ 281:
Hmotný neúspěch divadla za Wirsinga měl, jak známo, v zápětí sloučení družstva mladočeského s družstvem staročeským. Wirsing propuštěn a po krátkém zatímním ředitelství dra.&nbsp;Daška svěřeno ředitelství dnem 1.&nbsp;února&nbsp;1878 počínaje opět někdejšímu řediteli Janu Nep. Maýrovi.
 
V brzku po té stala se také závažná změna v redakci, vlastně ve vlastnictví časopisu „Politik“. Vlastnictví přešlo totiž s J.&nbsp;S.&nbsp;Skrejšovského na zvláštní družstvo a Skrejšovský založiv nový list „Epoche“, přiměl několik spolupracovníků „Politiky“ ku přestoupení do redakce nového listu.
přestoupení do redakce nového listu.
 
Redakce „Politiky“ zůstala takměř bez spolupracovníků. Řízení její svěřeno jednomu z nejstarších redaktorů, J.&nbsp;Schickovi, kterýž byl také členem nově skonstituovaného divadelního družstva, a tento poohlížel se po nových spolupracovnících.
Řádek 331 ⟶ 326:
Právě v této době všeobecné duševní stagnace vystoupil Neruda r.&nbsp;1857 s malým svazečkem lyrických básní nadepsaných „Hřbitovní kvítí“, jež jsem charakterisoval takto:
 
{{Citace v próze|<small>„Vznášelo se opravdu cosi, jako sladce omamující vůně fialek vyrostlých na hrobech, nad těmito novými, hlubokomyslnými, tu a tam ostrým tonem satiry prorvanými, ale v celku tesknými a bolestně naladěnými verši; v temném pozadí jejich plála však jako karbunkul sebevědomá, mužně poetická základní myšlénka humanity. Byl to výkřik poëty, který, ač mlád lety, přece už poznal stinné stránky života, poëty, který nejenom cítil, nýbrž i přesvědčen byl, že myšlénka básnická má táž práva jako básnický cit, ano že nové myšlénce vždycky náleží přednost před starou tradicí.“</small>}}
 
Poukázav pak k tomu, jak draze smělý poeta toto své přesvědčení zaplatil: jak jej prostřednost, sama do sebe zamilovaná, přepadla, jak byla jeho poesie, ba i on sám, kaceřován atd., konstatoval jsem, že Neruda nedbaje toho šel svou cestou, až dospěl cíle a stal se prvním mezi oněmi málo básníky českými, kteří si vybojovali volnou dráhu k samostatnému tvoření.
Řádek 339 ⟶ 334:
Na to jsem pokračoval:
 
{{Citace v próze|<small>V „Kosmických písních“ mluví k nám sebevědomý, vymožeností moderní vědy znalý, vysoce nadaný básník, jehož každá myšlénka, každá řádka nese na sobě známku původnosti; básník, jehož mysl jest právě tak přístupna dětinsky naivním, jako nejjemnějším, nejdelikátnějším citům a zároveň i nejsmělejším poëtickým myšlénkám; básník humanista v nejšlechetnějším smyslu slova se širokým obzorem moderního nazírání na svět.“
 
„A právě v tom spočívá zvláštní kouzlo „Kosmických písní“. Neruda vybral si sice původní, ale zároveň nejkřehčí látku, jakou si kdy který básník vybral. Vesmír, pro moderního člověka dávno už zbavený nebešťanů, v němž panuje nyní jen tubus a astronomické měřické přístroje, v němž bytují pouze chladné, nelítostné zákony přírodní, které možno ovšem jen přibližně stanoviti taktéž chladnými ciframi, tento pro učence zdánlivě nepoetický, nezměřitelný vesmír stal se Nerudovi útočištěm, do něhož se odvážil se svou musou.“
 
„Byl to poetický problem rázu nejvážnějšího a nejzásadnějšího, a rozluštěn Nerudou nejen šťastně, nýbrž zrovna skvěle. Nerudovy „Kosmické písně“ jsou triumf reflexivné lyriky, která těmito básněmi slaví u nás své znovuzrození. Jsou však zároveň poëtické veto proti absolutismu naivního básnického názoru na svět. Neboť Neruda dokázal, že moderní věda neumrtvuje poesie, nýbrž že jí otvírá nové dráhy, nové světy. A právě v tom po našem soudu spočívá největší zásluha geniálního básníka, jenž ve své nejnovější publikaci podal nejenom nový genre, nýbrž zároveň také rozřešil — a to neobyčejně šťastně — jeden z nejtěžších poetických problémů.“</small>}}
 
{{Oddělovač|* * *}}
Po ránu dne 12.&nbsp;listopadu, kdy feuilleton ten vyšel, odebral jsem se do redakce s klidným vědomím spolupracovníka, kterýž byl den před tím vykonal svou žurnalistickou povinnost k úplné spokojenosti redaktorově. Vešed do první ze tří místností redakčních, zaslechl jsem živý hovor z místnosti druhé, jejíž dvéře byly otevřeny. Svlékaje svrchník rozeznal jsem přitlumený hlas chefredaktorův, odpovídající klidně a usmiřujíc na méně známý, ale povědomý hlas, pronášející v rozčilení nějaké výtky. O čem a v jakém smyslu bylo hovořeno, nevím. Nenaslouchal jsem, ba poodešel k oknu, abych nepřekážel… Z nenadání zaslechl jsem rozhorleně pronesená slova: „To není žádná kritika — ani recense — to je reklama — nadsazování, velebení, do nebe vynášení, krátce reklama nejodpornějšího druhu!…“
recense — to je reklama — nadsazování, velebení, do nebe vynášení, krátce reklama nejodpornějšího druhu!…“
 
A slova: kritika, recense a reklama opakována pak v další nějaké a pro mne nepostižitelné souvislosti ještě několikrát skoro až s vášnivým přízvukem.
Řádek 373 ⟶ 367:
V červenci provedena totiž poprvé Jeřábkova jednoaktová veselohra „''Zde se žebrota zapovídá''“. Neruda napsal o ní několik slov v referátu, v němž posuzoval Sabinovu frašku „Kocour a kočka“, která byla krátce před tím taktéž poprvé provedena. Prohlásiv frašku Sabinovu za renovaci staré myšlénky, končil do slova:
 
{{Citace v próze|<small>„Škoda té šťastné renovace — nu, ale: requiescat! — Ve větších rozpacích jsme naproti jednoaktové hře Jeřábkově „Zde se žebrota zapovídá“. Víme sice, co chtěl, on nám to také na konci své hříčky výslovně sděluje, ale tolik je jisto, že celá myšlénka u samého spisovatele nedošla nad studium prvního početí. Jeřábek je tak solidní spisovatel, že této prázdnotě dialogu a chudobě charakteristiky i provedení naprosto nerozumíme. Patrně nějaká velká mýlka — requiescat!“</small>}}
 
Za nedlouho a sice v srpnu téhož roku provozována poprvé jiná hra Jeřábkova, jejíž autor byl na divadelní ceduli označen pouze začátečními písmeny F.&nbsp;V.&nbsp;J., o kteréž napsal Neruda referát rozhodně nepříznivý.
Řádek 402 ⟶ 396:
Přiznám se, že mi to nebylo pranic nápadno, ani když mi bylo podobně odpověděno po čtvrté, po páté a snad i po desáté — až konečně přece se mi poněkud porozbřesklo, když mi byl redakčním sluhou dodán následující lapidární přípis z družstva:
 
{{Citace v próze|text=<small><p style="text-align: right">V Praze, dne 6.&nbsp;května&nbsp;1879.</p>
 
''V prospěch'' listu „Politik“ uznáváme ''za potřebné'' učiniti v příčině obsazení místa Vašeho jiné opatření. Sprošťujíce Vás dnem 6.&nbsp;června t.&nbsp;r. závazku Vašeho v redakci našeho listu dáváme Vám tímto o tom věděti. Plat do 6.&nbsp;června bude Vám jak obyčejně dekursivně vyplacen.
 
S veškerou úctou</small>|autor=<small>Dr. V...ý.</small>}}
 
S klidem člověka uvyklého na zcela jiné nehody, nežli byla tato, vstrčil jsem list do kapsy a po odbyté redakční práci zastavil jsem se v hospůdce, kterou v tu dobu Neruda navštěvoval.
Citováno z „https://cs.wikisource.org/wiki/Vzpomínky_na_paměť_třicetileté_činnosti_Umělecké_besedy_1863—1893/Písně_kosmické“