Wikizdroje

Naši mužové/František Ladislav Čelakovský: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
Porovnání s novější verzí →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
n., první část po str. 261; i v této kapitole jsou chybně naskenované strany, a sice 241, 245, 253, 265, 293 a malá část 250
 
pokračování po str. 273 včetně, opravena pravopisná hrubka (Kollárovy v lokálu) na str. 272; chybí letopočet na rozhraní str. 272–3, aniž by bylo zmíněno v erratech
Řádek 78:
 
Jan Hromádka, učitel české řeči a literatury ve Vídni, počal rokem 1813 vydávati časopis pod názvem „Listy Vídeňské či prvotiny pěkných umění“, mající směr dílem zábavný, dílem poučný. Žeť část zábavná nejvíce zastoupena byla onoho času básněmi lyrickými, snadno pochopujeme, avšak básně byly hlavním živlem našich přátel, již z pramene toho čerpali a každou lepší báseň sobě opisovali. Nedlouho bavili se spolu mladí básníkové naši. Po čtvrté latinské třídě bylo spolubydlení Čelakovského a Kamaryta v Budějovicích přetrženo. Matka nemohouc více obtížné cesty konati do Budějovic, přemluvila syna svého, aby nyní studoval v Písku, kdež jí byl František více na blízku. V třídách humanitních v Písku vyučoval tehda prof. Alois Uhle. Uhle, jenž co ředitel reální školy ve Lvově roku 1849 byl zemřel, byltě vyhlášen ve vlasti české za nejurputnějšího nepřítele Čechův, poněvadž r. 1812 byl vydal brožurku, kterou podezříval působení vlastencův, hlavně však působení Jungmannovo. Za tak přenáhlený čin, ač mysli více podrážděné, nežli nepřátelské s odporné národu českému uvrhl jej Jan Kollár v „Slávy dceři“ do pekel. Avšak jak nám jej Čelakovský líčí, byltě Uhle netoliko výborným učitelem, anobrž jemu děkuje a co živ vděčný jemu za to zůstal, že byl mezi „prvními, kteří lásku k mateřskému jazyka v něm jsou byli vzbudili, činíce jej pozorna na jeho krásy a dokonalost.“ V Písku přilnul Čelakovský s veškerou láskou ku školským předmětům a onen dříve poněkud nedbalý student stal se žákem nyní nejvýtečnějším. Na gymnasium píseckém položil Čelakovský základ ku klassické vzdělanosti své. Ve školách humanitních učil se Čelakovský tomu, v čemž básnictví a řečnictví záleží; básnickými vzory byly mu dosud plody německé, avšak Uhlem roznítila se nyní v duši jeho touha po českých básních a touž měrou, jakouž byl dříve přilnul k literatuře německé, oblíbil sobě literaturu českou a v brzce nedostávalo se zdrojů, z nichž by byl býval čerpal a duši svou byl kojil. Odbyv poesii čili první humanitní třídu, zřídili studující Strakoničtí o prázdninách divadlo, na kterém i Čelakovský co dilettant ve hře Štěpánkově „Korytané v Čechách“ byl vystoupil. Při zkouškách seznámil se Čelakovský s Janem Plankem, měšťanem a mistrem usedlým, pozdějším věrným jeho přítelem, jenž jsa horlivým vlastencem, valnou choval bibliotéku všech v novější době vyšlých spisů českých. Pramen bohatý se nyní vyprýštil Čelakovskému. I četl aneb studoval pilně Puchmírovu sbírku básní a zpěvu, Palkoviče Musu ze slov. hor, ježto 1801 ve Vacově byla vyšla, a Nejedlého Hlasatele českého, vydaného ve čtyrech svazcích od r. 1806—1818. Od této doby věnoval se Čelakovský celý Muse české. —
 
Obě léta humanitních studií svých vídali se Čelakovský a přítel Kamaryt toliko o prázdninách, avšak navzdor tomu byli přátelé nerozdílní. Čelakovský odebral se nyní do Prahy, aby se oddal stadiím filosofickým. Avšak Praha, ono srdce vlasti české, onen střed, ono působiště duší mladistvých, jež zahořevše láskou k milé vlasti své, jaly se vzkřísiti jazyk a literaturu českou, jak mocně působila na Čelakovského, jenž vešker vlastenecký svět dosud zhlížel ve svém Kamarytovi a Plankovi! — Jak mocně však duši jeho byla nadchnula láska k vlasti a poesii, o tom svědčí listy jeho ku Kamarytovi. Avšak mimo kruh vlastenců českých zvláště naň působil v prvním běhu studií filosofických professor Bernard {{Prostrkaně|Bolzano}}, jenž až do roku 1821 učitelský úřad svůj ve fakultě filosofické byl zastával. Bolzano byl Němec. Avšak Němci počínali sobě onoho času velmi liberálně; anať politika Vaváka po vlasti české v rozličném zakuklení od města k městu ještě byla bloudila, jal se André ve svých „<span lang="de">Oekonomische Neuigkeiten</span>“, v obsáhlém „Hesperu“ a svém „<span lang="de">Nationalkalender</span>“ pojednávati o velkých a důležitých otázkách, o státu a církvi, o všem, co se týkalo pravé osvěty a práva, porovnávaje novější systém politický s systémem Josefinským, kterýž byl pravou protivou systému onoho. I neustál bojovati za právo a svobodu svobodného vyvinování-se národu tak dlouho, až konečně přinucen byl se vystěhovati. Druhý, pro pravou osvětu nadchnutý muž byl Bolzano; rozpaloval náboženskými přednáškami svými mysli jinochů českých pro ty nejvyšší zájmy člověka a občana takou měrou, žeť mnohé rozechvěné srdce citem národním překypělo a mnohá myšlenka se vznesla nad míru předepsanou. I Bolzanovi dostal se los André-ovi podobný; — byltě r.&nbsp;1821 s úřadu učitelského sesazen. Nyní liberalismus opět v Čechách umlknul na dlouho.
 
Jak mocně Bolzano na Čelakovského byl působil, souditi lze z jeho vlastních slov, anť pravil r.&nbsp;1851, že to nebyla tak část náboženská přednášek Bolzanových, jako část filosofická, ježto jímala jeho pozornost, a že všecko, co z filosofie zná, téměř děkuje toliko Bolzanovi. I rozhárala se duše jeho k činům velkým, mohútným a v době rozechvěné mysli básnické zrodila se r.&nbsp;1818 báseň „Na smělost“. „Ohněm šlechetný tvým,“ dí Čelakovský, „zahořev Kolomb, v pusté lodí svých někdy vehnal moře; Stěžnům jejich umdlévajícím Svítila tvá pochodeň… smělosti… Otcův našich, ach rozpaloval mysl Duch někdy tvůj též, Vhnízdilo dříve než V šťastné, samostatné obydlí Plémě cizích se loží — — {{Prostrkaně|bojácné}}.“ — Téhož r.&nbsp;1818 dostal se Chmelenský do Prahy a vcházel vždy v užší a srdečnější přátelství s Čelakovským, jehožto již dříve v Budějovicích byl seznal. Poznáme později, jak obětavého a věrného sobě naklonil přítele.
 
Druhý rok filosofický počal Čelakovský studovati opět v Budějovicích, bezpochyby za tou příčinou, aby se připravoval k budoucímu stavu, maje rok na to vstoupiti do semináře Budějovického.
 
Avšak rozpálen ideou vlastenectví a znaje důležitost staročeské literatury, počal vážiti sobě pokladů literární vzdělanosti našich předků a píditi všude po knihách starých. Náhodou seznámil se se služebníkem jistého kanovníka v Budějovicích, kterýž choval valnou staročeskou blibliotéku. Služebník ten, nakloněn jsa horlivému mladíku českému, tajně půjčoval jemu knihy z bibliotéky svého pána, avšak usednou snesla se bouře nad hlavou Čelakovského. Jednoho dne, jak služebník byl donášel knihu Čelakovskému, byltě od pána svého zadržen. Na neštěstí byla to „Postilla Jana Husa, mučedlníka Božího, na evangelia, která se čtou přes celý rok“.
 
I nastala nyní veliká konfrontace. Ortel zněl, poněvadž studující Čelakovský knihy zapovězené a náboženství katolickému odporné čítá, budiž ze školy Budějovické vyloučen. A tak se i stalo. Nějaký čas bloudil po vlasti české, aby pobouřenou mysl svou ukojil, načež teprv r.&nbsp;1820 v Linci druhý rok filosofie započal.
 
Jeden rok studií arciť byltě zmařen, nikoli ale co do literárního pokroku jeho.
 
Známí nám již „Počátkové českého básnictví“, kniha vyšlá to v Prešpurku r.&nbsp;1818, mocně naň působili. Vznikla hádka, zdali prosodie česká se zakládá na kolikosti sylab čili na časomíře aneb na přízvuku. Jedni hájili lehkost přízvuku, druzí zavrhující taký filologický a esthetický blud hájili časomíru spolu za tou příčinou, že přízvučná prosodie Němcům byla obvyklá, v jejichž šlépějích Čechové od století jali prý se kráčeti. Čelakovský jsa o důkladnosti a pravdě toho přesvědčen, aneb zmámen jsa autoritami, hájil časomíru horlivě po čas živobytí svého a počal již tenkráte své vlastní, podle přízvuku složené básně proměňovati. Avšak podivno, ač theorii časomíry hájil, přece v praxi pozorovati lze při básníkovi Čelakovském, jakési kolotání mezi prosodií přízvučnou a časoměrnou. Tomu nelze jinak. Prosodie časoměrná jest klassická, přízvučná, však národní, přírodou a nikoliv umem zdělaná; a protož doufáme, žeť časomíra nikdy nebude měrou básnictví českého. Onoho však času, když Šafařík byl umdlévající život literární spisem svým rozněcoval, panovala ta manie, vše převáděti na půdu klassickou. I to bylo sice dobré; avšak věru nenapadne nikomu, utěšené básně rukopisu kralodvorského
 
{{Nečitelný text|strana=265}}
 
druhy a stupně čídel čijících, jsouť i nástroje tam beze všeho citu: avšak rovným spůsobem nalezneš i v národě každém různých údův národních, z kterýchžto jedni téměř ani nevědí, že patří k nějakému tělu, ačkoliv se přece šťávou těla všeobecnou živí; jiní opět tuší toliko, co jsou, a ještě jiní vědí zřetelně a jasně netoliko, že jsou údové národní, nýbrž poznávají i celý národ svůj. Právě za mládí Čelakovského objevovalo se v oboru pěstovatelů literatury národní více takých mužů, kteří konečně byli poznali, že národ celý není snad němou toliko tváří, nýbrž že, jako veškerý tvor rozumný, i národ celý cítí a poznává krásy přírody a krásy lidských postav a že dojat vzornými těmito krásami je jaké zpěvem ve svých národních básních slovy odráží, stávalo, dím, za mládí Čelakovského mužů, kteří byli poznali, že národ se pamatuje na události dávnověké, poeticky si je uspořádav v národních pověstech, ba že konečně co rozumný tvor i rozumuje o svých obyčejích, mravech, právech a jiných společenských svazcích a to v národních svých příslovích. Ano poznávali tací mužové, že národ procitlý svým krasocitem a fantasií, svou pamětí a konečně rozumem svým rovnou měrou se honosí, jako každý jednotlivec dospělý.“
 
V Linci studovalo, s ním několik Korutanů, kteří Čelakovského obeznámili s nářečím jihoslovanským i písněmi jich národními; mimo tyto jinochy poznal však i v Linci dobrého přítele, který jeho vzdělání namnoze napomáhal. Fr.&nbsp;Klicpera, záhy zemřelý bratr našeho dramaturga Václava, snažil se jemu, jenž se viděl v Linci jako ve vyhnanství, pobytí v Linci učiniti příjemnějším. Bystrý zrak mladíkův vyhledal brzo příležitosti, užíti i těchto trpkých okolností k obohacení slovanských vědomostí svých. Knihovna Klicperova poskytovala mu ruské knihy a nyní naučil se ceniti i novější literaturu Rusův. Jinoch ačkoli teprv dvacetiletý přece prohlédnul již onen trapný, svízelů plný život, kterýž křisitele a pěstovatele národnosti naší očekává, chce-li na dráze nastoupené setrvati co pravý, čistý karakter; i vznikla v duši jeho myšlenka jíti do Ruska a pracovati tamo v zájmu národů slovanských. Dne 14.&nbsp;února&nbsp;1820 psal příteli svému Kamarytovi, že se hotuje do Rus a sice až ku dvoru carovu, an prý Alexander vše cokoliv v umění prospívá, do svých zemí vábí, a již ku konci téhož měsíce psal hraběti Kolovkyrovi, ruskému vyslanci ve Vídni, nabízeje služby své ruskému národu a prose zároveň za průvodčí listinu do Rus, než ruský vyslanec musel mu dáti zápornou odpověd; úmysl jeho se zvrátil.
 
Do třetího roku filosofického spěchal Čelakovský opět do Prahy, kdežto r.&nbsp;1821 odbyv filosofii, veřejná studia svá byl dokončil. V Praze zaopatřili jemu bratři Preslové vychovatelství; avšak navzdor tomu, že mu pět jinochů bylo vychovati, přece zdarně v započatých svých studiích slovanských prospíval, aniž by {{Prostrkaně|muse své}} byl nevěren. Již dne 27.&nbsp;června&nbsp;1820 vybízí Kamaryta, aby v hromadě básně své na rok vydali, nazvavše je „Poetické zábavy“, avšak s toho sešlo.
 
Nadšeným obdivovatelem byl tehdy Čelakovský jarého života literatury novočeské.
 
Právě tohož času obíral se Jungmann sanskritskými studiemi pro tehdejší čas neobyčejnými, poněvadž Bopp, patriarchou veškerých studiích sanskritských a porovnávajícího jazykozpytu vůbec nazvaný, sám teprv r.&nbsp;1816 byl vydal svůj „Konjugations-System der Sanskrit-Sprache“; Hanka vydal svého „Igora Svatoslaviče“ a „Tristamem“ sbírku starobylých skládání byl ukončil; anť vědecký časopis „Krok“ (1821—1840) zdárně ve směru svém pokračoval. Mimo to nalezen jest toho času kralodvorský rukopis, kterýž v celém Slovanstvu velké neočekávané spůsobil hnutí.
 
Podivno, že i Čelakovský náležel k těm, již jako Dobrovský, o přesnosti Libušina soudu jsou pochybovali, jsa toho domnění, že Jungmann a Hanka jsou falsifikatory jeho. Avšak zahádka ta podivně rozřešena jest. Kohož by vůbec vyjevení Libušina soudu zajímalo, přečti sobě svědectví o nalezení Libušina soudu v čas. Musea král. česk. 1859 str.&nbsp;28—57 a 102—106.
 
Dokončiv studia svá v Praze, nevěděl co činiti. I nastaly nesnáze nové. Co počíti, aby sobě pojistil budoucnost? Ke stavu kněžskému necítil se povolaným; k úřadu profesorskému, ku kterému se nejvíce klonila mysl jeho, viděl přístup nesnadný. I opět zmocnila se ho myšlenka ujíti do Rus; a čím více se byl ponořil mimo básnění v studia ruská a filologická studia nářečí slovanských vůbec, tím více dozrával v něm úmysl ten. I vybral se nyní do Vídně, aby se osobně ucházel u vyslanstva ruského o přijetí v službu ruskou. Avšak marně! — Vida se oklamána i v této poslední a nejmocnější naději, oddal se nyní zcela svým studiím, živě se při tom jako dříve soukromým vyučováním.
 
Spisovatelská činnost jeho byla hned tehdy podivuhodna.
 
Nejsa laikem v nižádné literatuře zvláště přilnul toho času k německému spisovateli Herderovi, jenž co humanitní kosmopolita ve spisu svém „<span lang="de">Ideen zur Gesch. d. Menschheit</span>“ první z Němců spravedlivě byl posoudil Slovany a Němcům hříchy, jichž se na Slovanech byli dopustili, byl vyčítal. Jakoby na vděk přeložil Čelakovský již r.&nbsp;1822 Herderovy listy z dávnověkosti, květnou to sbírku poetických pověstí východních, jež pak roku 1823 tiskem byl vydal.
 
I předsevzal sobě Čelakovský nyní každý rok nějakým českým spisem zaznamenati a zachovati v památce. Avšak čim dále na dráze spisovatelské byl postupoval, tím více nedůstatků se jemu jevilo v literárním životě českém: tu stěžoval sobě, jak bídná prosa za našich dnů v jazyku českém, řka, že z nově vycházejících kněh raději veršem psané čte, nežli prosou; tu zase vešker v literatuře naší panující mdlý směr se mu znechutil. R.&nbsp;1822 vydal své „Smíšené básně“ a ještě roka téhož uvázal se u vydání sebraných národních slovanských písní, povzbuzen jsa k tomu bezpochyby Hankovou „Prostonárodní muzou srbskou“ vydanou r.&nbsp;1817. Ve východní části českoslovanských vlastí sbíral Kollár, Šafařík a&nbsp;j. zpěvy národní, v západní opět činil tak Čelakovský: všickni doplňovali své práce vzájemně, ačkoliv se osobně tehdáž ani neznali; všickni vycházeli z té zásady, že národní básnictví slovanské přepodivný jest strom a čarodějný, jehož každá haluze jiným a jiným obsypána jest květem — květem přerozkošným k vůni i pohledu a při tom tak rozdílným od sebe, že nic podobného tomu nelze najíti po veškerém země naší oboru.
 
První díl „národních písní slovanských“ vyšel r.&nbsp;1822 a dedikován jest Hankovi. Avšak podniknutí bylo skutečně nesnadné, poněvadž již první dílek se dělil na tři knihy, jichžto {{Prostrkaně|první}} obsahovala české, moravské a slovanské básně, {{Prostrkaně|druhá}} velko- a maloruské, srbské a lužické, {{Prostrkaně|třetí}} pak podávala co poetický přídavek svatební písně, zlomky písní a hádanky národní.
 
Druhý díl dedikovaný Polákovi Brodziňskému vyšel r.&nbsp;1826, třetí r.&nbsp;1827 Srbovi Vukovi Karadžičovi.
 
Paedagogem byl Čelakovský v Praze až do r.&nbsp;1828. V těchto letech obíral se Čelakovský dílem studiemi filologickými, dílem zase básnictvím. Co filolog považován 24letý Čelakovský za autoritu, jemuž zvláště Jungmann byl nakloněn, nemeškaje obeznámiti ho se Slovany slovútnými, Čechy a Prahu navštivujícími. Avšak neobíral se pouze, jak by se myslelo, jazyky slovanskými, dosud živoucími, anobrž i jazykem staroslovanským, o němž soudil, žeť dobrá známost jeho jest jazykozpytateli slovanskénm tolik, jako dobrému hudebníkovi známost generálního basu; a současně studoval i litevštinu a jazyk vyhynulých Slovanů polabských, z něhož 17. a 18.&nbsp;století některé dílem tištěné dílem rukopisné toliko slovníky se zachovaly.
 
Všecky tyto slovníky sepsal si Čelakovský velmi pracně a uspořádal je v rocích 1826—1830 v jeden etymologický slovník pod názvem „<span lang="la">Vocabularia linguae Polabicae</span> atd.“, kterážto práce roku 1830 do Sv.&nbsp;Petrohradu akademii ruské zaslána byla a tamo bezpochyby ještě leží.
 
V těchž letech r.&nbsp;1827—1830 požádán jest dopisem Angličana Johna Bowringa ode dne 27.&nbsp;dubna&nbsp;1827 z Londýna, aby mu usnadnil nesnáze v pochopení a v překládání kralodvorského rukopisu a pak aby mu sestavil literární zprávy o plodech a pěstovatelích moderní české poesie. John Bowring, znamenitý to žák Benthama, filosofa v oboru národní ekonomie, pak v stáří svém konsul anglický u Číňanův v Kantoně, jenž dříve již cestoval v záležitostech vlády anglické po celém téměř světě, oblíbil sobě národní poesii slovanskou v té míře, že již r.&nbsp;1821 „<span lang="en">Specimens of the Russian poets</span>“ v Londýně ve dvou svazcích a roku 1827 „<span lang="en">Specimens of the Polish poets</span>“ a „<span lang="en">Servian popular poetry</span>“ též v Londýně byl vydal.
 
<!-- 272 -->
Čelakovský seznav, že Bowring známost a chválu poesie slovanské po celém Anglicku, ano i v Americe rozšiřuje, viděl se nucena již ze stanoviska vlastenského v práci takovou, ač unavující se uvázati. Konečně sestavil Bowring svou „<span lang="en">Cheskian anthology</span>“ a podal ji do tisku kněhkupci londýnskému, kterouž však Bowring, poněvadž za nedlouho na jmění téhož kněhkupce vypsán byl konkurs, teprv roku 1831 z massy konkursní sobě vymohl a na světlo byl vydal pod názvem „<span lang="en">Cheskian anthology: being a history of Bohemia, with translated specimens by John Bowring</span>“. V anthologii té umístěny jsou životopisné zprávy o Kollárovi, Šnajdrovi, Jungmannovi, Šafaříkovi, Hankovi, Chmelenském, Polákovi, básníkovi „Vznešenosti přírody“, Puchmírovi, Langerovi, Turinském a Kamarytovi, kteréž sepsal Čelakovský. Vděčný Bowring složil již roku zvláštní báseň anglickou na Čelakovského, kterouž v dotčeném, Čelakovskému věnovaném spisu byl umístil. Avšak dle listův Bowringových souditi lze, žeť Čelakovský ještě jinými pracemi anglického literata byl zanesl, o nichž není památky.
 
Po vydání národních písní slovanských uvázal se Čelakovský u vydávání slovanských národních přísloví, o čemž píše příteli svému Kamarytovi, řka: „Mnoho již sebráno a vytaženo. Myslím, ač to nemilé práce státi bude, je dle obsahu rozpoložiti, tak aby ne jako stádo běžíce, na své ceně tratily, nýbrž teprva ve spojení k jistému celku, čtoucímu dokonalé podněti o filosofii, mravnosti vtipu a&nbsp;t.&nbsp;d. našeho lidu dodaly.“
 
Kamaryt rozradován tímto úmyslem, píše, žeť napotom nebudou scházeti než národní povídky, avšak i o to všemožně postaráno jest. Avšak zdá se, jakoby sbíráním neunaveným práce mu byla rostla pod rukama; nemoha práci svou na rychlo ukončiti, vydal teprv roku 1837 ukázku své sbírky i s theorií příslovní; celá sbírka na 15.000&nbsp;přísloví rozmnožena vyšla teprv r.&nbsp;1852.
 
Ačkoli, jak z toho co jsme pověděli dosti patrno, že Čelakovský v oboru vědeckém síly své nad míru byl napínal, hleděl mimo to k všestrannému vzdělání svému knihy právnické, týkající se zvláště státovědy, studovati, aniž by pro to byl zavrhl péro básnické.
{{Konec formy}}
Citováno z „https://cs.wikisource.org/wiki/Naši_mužové/František_Ladislav_Čelakovský“