Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888/Jak se líčily staročeské panny a paní: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
n. |
m +odkaz na skeny, napřímení odkazu na autora, formální úpravy |
||
Řádek 2:
|TITULEK=Jak se líčily staročeské panny a paní
|PODTITULEK=
|AUTOR=[[Autor:Čeněk Zíbrt|Čeněk Zíbrt]]
|POPISEK=
|ZDROJ=''[[Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888]].''
|LICENCE=PD-old-70
▲|ZDROJ=''[[Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888]].'' s. 93–97.
|VYDÁNO=
|ISBN=
Řádek 36 ⟶ 33:
</poem>}}
Za doby pozdější panny české neválčily již proti mužům, ale líčka malovaly si stále, aby svou půvabností muže ubožáky okouzlily. Široce jim vykládá a je kárá rozšafný otec ''Štítný'', že „s pilností své okrasy ukazují“, činí „líčko mlado“… Jako by hrách na stěnu házel!… Horlí proti nim, proti strojené ozdobě křehkého těla ''Hus'', že se líčí, že vlasy cizí sobě strojí (Erb. III. 179.), posmívá se jim neznámý ''kněz v Litoměřicích'' (Rukopis z XV. stol. v Univ. knih.), že si chodí „malované jako loutky“, touží ve své postille ''Chelčický'', že „mnozí vždy se opravují, chtíce krásni býti a jinou tvář sobě připravují“ — kázali, vytýkali — panny a ženy je vyslechly, ale barvily si tváře dále.
Zlomyslný ''skladatel „Desatera káz.“'' kousavou jizlivostí tepe ženy líčilky.
Řádek 47 ⟶ 43:
A s „vafnrokem ďáblovým“ dobírá si jich dále, že si hněvají pána boha, líčidlo — „ďáblóv klejnot“ na tváři nosíce. Podivnou čertovinou zdálo se líčidlo také ''Štelcarovi'' (Duch. a 8.). Láteří na marnivou pýchu ženskou a na konec vyjel si na panny „ulíčené“… „Ať prý jest na tváři líčidlo, aby vždy dokonaly šlecht ďábla…“ Kněz ''Ad. Plzeňský'' nechal čerty, ďábly na pokoji a přibral ku pomoci raději dlouhou řadu svatých otcův, aby mu dosvědčili, jak je bohu protivno „''fiflování a líčení''“ tváří ženských (Rozk. pan. D 5—7.). Doklady ze sv. otců brojí také farář u sv. Jiljí v Praze, ''Havel Žalanský'' (O čist. 114—119, vyd. 1606.), touží na „líčidla převrácená, lživá, lstivá a svodnická, malování líce, tváří, očí…“
Laskavá čtenářka by se podivila, kdybychom tu začali uváděti citáty z písma sv., které snesl ''Math. Vodňanský'' (Div. boží, 1606, 371, 372 a
''Šimon Lomnický'' sice kazatelem nebyl, ale proto přece rád si zakázal, rád horoval o mravopočestnosti. Líčení ženské bylo mu trnem v oku. Líčí prý se jen na potupu svého stvořitele. „Jako malíř když vidí, že mu kdo jeho dílo štrafuje a hyzdí a nerozumějíce tomu nic, napravovati je hledí, nad tím nemálo bývá těžek a hněviv, jako Apelles malíř na onoho ševče, kterýž mu na to odpověď dal:
{{Citace v próze|<poem>
„Boží stíráš malování,
Řádek 69 ⟶ 65:
</poem>|(Musejn. ruk. f. 5 b.)|šířka=18em}}
Z Benátek přicházely k nám mnohé a všelijaké ozdobnůstky —
{{Citace v próze|<poem>
„Měla’s také vody zhříti,
| |||