Dojmy z přírody a společnosti/Srna

Dojmy z přírody a společnosti Josef Karel Šlejhar
Před jarmarkem	Srna	Ryzka

Údaje o textu
Titulek:	Srna
Podtitulek:	Výjev ze samoty.(1887.)
Autor:	Josef Karel Šlejhar
Zdroj:	ŠLEJHAR, Josef K. Dojmy z přírody a společnosti. Praha : J. Otto, 1894. s. 112-119.
Licence:	PD old 70

Pod lesnatým svahem zcela stranou obydlených míst hověl si ve své samotě starý člověk, jenž osíval svou písčinu skoro ničeho nerodící, po celý svůj život spravoval svůj z hlíny uhnětený barák, jenž jen divem se nerozpadl, dobře jedl a pil, nikomu ničeho nedávaje ale i od nikoho ničeho nepřijímaje, a hlavním virtuosním jeho zaměstnáním bylo pytláctví. Pytlákem byl nepřekonatelným; a hajný i s panem fořtem během času zcela se spřátelili s nutným tímto zlem svěřených sobě lesů, ba stalo se, že při jisté knížecí slavnosti, k níž pan lesní nemohl sehnati dosti zvěře, vzkázal si k němu a žádané také obdržel, což jest poměr zajisté přátelský mezi živly tak různorodými.

Starý pytlák nebyl však sám. Bydlel u něho nějaký sirotek, jehož zevnějšek s tím starým, podbradkem ovázaným obličejem, s tím zavilým, potřeštěným okem svévolného výrazu jevil cosi nepříjemného a trapného. Bylo však zároveň v té neúhledné, sražené postavě v režné plandě a zvetšelé vojanské čepici na žíněných kudrnatých vlasech mnoho pevného ba vzdorovitého, však i mnoho zádumčivého ba bolestného, jak asi příhodné jest osamocenému žití po boku starce, jenž byl člověk drsný, zlý a vášnivý.

Každým svým pádným pohybem jevil posupnost a nepřízeň, plný chumel zažloutlých jeho vousů byl velmi nepříjemný a šedé sklené jeho oči přímo odpuzovaly. S chlapcem se nemazlil, spíše jat byl k němu neshovívavou záští, jež však bála se jaksi cele před ním vypuknouti; a chlapec stejným mu splácel, nikdy se k němu netulil a raději odbíhal za svými choutkami do volné přírody. Zkrátka o sebe málo se starali, skoro se nenáviděli a snad jen tím zůstával poměr jejich aspoň snesitelným.

Bylo právě za časného léta. Svahy a lesními útrobami šířila se vůně pryskyřice a hlahol ptactva, šťavnaté lučiny as jedné strany k samotě přiléhající byly v plném květu; veliké srdce přírody bušilo všady. Starý si obstaral své nepatrné polní práce, po té loudil se za svým nebezpečným zaměstnáním, a ošklivý nevlídný chlapec pobíhal svým okolím, houštím i pasekami, sleduje život lesní kolem sebe, ba počínal si tak divně a nezvykle, jakoby nebyl ani svůj, nýbrž cele žil tomu zákoutí, jež ho nezvalo sice, ale tolik lákalo a strpělo ho, ne jako lidé, již se posmívali jeho obličeji pod vojanskou čepicí. - -

Jednoho dne za teplých přeháněk přinesl strýc jeho z lesa dvě srnčí mláďata, jež tesklivě mečela tenkým hláskem jako dětský pláč. Strýc nevlídně zablíkal na udiveného chlapce, jenž takřka zvědavostí se vpíjel v mláďata, shodil je do chléva a zavřel na petlici.

Hoch položil se do vlhké trávy, jež teplými dešti se pařila, a lištami díval se do vnitř chléva, kdež srnky stísnily se do kouta, tupé nosíky pokladly na zem a ustavičně mečely dívaje se vzhůru ustrašenýma očima. Pojala ho sdílná lítost a povážil-li, že strýc si je přinesl ku pochoutce a zítra asi najisto je zabije, zmocnila se ho zrovna nenávist k němu a taková tísnivá nálada, že chtělo se mu křičeti, slzy prolévati a vůbec cosi rázem učiniti, jen aby své úzkosti ulevil.

Po chvíli strýc zse odešel nakázav chlapci, aby chlívek neotvíral. Hoch učinil přisvědčivý posuněk, obrátil se v trávě a škubal drn. Stařec zlostně se na něho podíval, něco zahučel a zbytečně zakopl do kusu dříví. Hoch jen pohodil hlavou a zadíval se nad sebe. Schylovalo se k večeru. Slunce se rozplývá za osamoceným habrem na kraji lesa, oblévajíc jej třpytným světlem. Při obzoru ještě poprchává a vodní mžení mísí se s plavou září v ohnivé pruhy jako závoje. Tu a tam padnou řídké krůpěje. Porosená lučina kořenitě vonící zasvítila rozlivem ohnivých topasů, tedy jako hrst perel se stkvoucích, skanuly-li krůpěje dešťové na vonné řeřichy, tady nachově zanícených a ve tvary hvězdic se řadících, pokryly-li rudé květy slz matky Boží, a jinde mdle se třesoucích a skoro miznoucích na růžových kláscích hadího kořene; tu e jednotlivě mihly před okem a na kotoučích husí nožky stekly se náhle v oslnivé démantové jezírko. Bujný křik pěnkav a rozkošnický hvizd drozda zaznívá lesem ...

Duše chlapcova oddavši se pohledu na krásnou lučinu zapomněla skoro docela na své srnky. Tu pozornost jeho zase k nim byla obrácena. Zdálo se mu, že v houští něco se šustlo a se strany dralo se k jejich baráku. Skutečně, na kraj lesa vynořila se krásná srna krčíc svůj hebký týl, jako stále přichystána k útěku nepokojně větřila ve vzduchu a všemi směry pátrala jasnýma očima, jež právem tak rády se přirovnávají k nejčistší tůni jezerní. Po té váhavě přikročila k přední straně chlévku, plochým týlem přiložila se k dřevěným povalkům, zahrabala v trávě přední nožkou a vydala při tom takový zvuk, jejž chlapec v zadu v trávní vlny se choulící ještě nikdy neslyšel, jakoby volala, lákala a vyzývala, a zase žalostně úpěla nad svými miláčky, jež měla v chlévě zajaty. Současně ozvala se mláďata, pobíhala po chlévku a nosíky hroužila v tvrdou půdu i mezi povalky, při čem zase stará srna položila se na zemi a rozevřela svou tlamu, jakoby oddávala se resignaci nevědouc, co začíti. A zase po chvilkách týž trhavým výmluvný mekot. Bylo v tom mnoho lidského.

Hoch vyplížil se ze zadu, aby lépe mohl viděti nezvyklý zjev. Starý jeho obličej do temna se zarděl a zobrazila se v něm vášnivá lítost, jež chce pomoci. Roznětlivý proud jeho duše hnal ho elementární silou k čemusi, co provedl bez obavy a bez rozmýšlení; neb city jeho nevyučivše se u lidí ale ze života zvířecího a jeho zamilované samoty lesní, neznaly odkladu ani ohledů. Běžel do předu chlévka a vytrhl náhle dveře z veřejí. Srna se ovšem zaplašila, leč zdálo se mu, že spočinula na něm výmluvným pohledem a široko daleko drásavý zvuk, jímž se ozvala, jakoby ho prosil. Zmatená mláďata však nevyběhla, až je popadl, pohladil a postrčil k houštině, dala se teprve na útěk a zmizela; mezi houštím zalesklo se na krátko krásné oko staré srnky. Ticho, prázdno a pokojno; habr na lučině omšel se modravým šerem večera ...

Tu z úvozové cesty hlomozí se těžké kročeje. Běží sem strýc s pozdviženými pěstmi a vztekle mu hrozí. Poděšen sice, avšak s jistým silným vzdorem zaskočil hoch na paseku. Strýc za ním vřeští: „Postojíš-li pak, proklatý kluku!“ a žene se za ním pasekou. Žlutý jeho burnus a široké tuhé spodky klátí se na něm, vousy jeho jsou poplity a mladé smrčí šlehá kolem něho. Pronásledovaný měl ve výhodě svou lehkost a mladost, starý pytlák předčil ho však navyklou vytrvalostí a rozpoutanou zlobou, jež vztekle ho hnala ku předu. Tu chlapec vyběhna po stráni chopil se haluzí obrovského buku, jenž ve spolku s několika ještě velikány vévodil na příkrém chlumu, pod nímž strmě se rozevíral hluboký, malebný údol s kamennou prorvou, a jako veverka vysoukal se do koruny.

Pytlákovy šedé oči svítily jako u dravce a křičel nesrozumitelná slova. Za chvíli se vysupěl a studeným hrozivým hlasem vyzval chlapce, aby slezl dolů; ten jen dívaje se s buku baziliščím pohledem zaťal rty a neodpověděl. Smědý starý jeho obličej vtěsněn mezi listovím shlížel odtud jako opičí útvar. - „Já tě zastřelím, psino!“ rozezlil se pytlák a rozezlil se ještě více, když ozvalo se s buku „střelte!“ tvrdým hlasem, v němž tajil se i výsměch, neb hoch dobře věděl, že jest to pouhá hrozba; neměl strýc své pytlácké pušky u sebe. I vysvlekl si stařec burnus, odhodil své boty a drápal se na buk za chlapcem ku podivu obratně.

Ten rozhlíží se po závratném údolu; před ním v širý kraj spěje temnící se perspektiva lesů, rozplývajíc se při samém obzoru v oblačný hřbet, a okolní buky jako obrovské stožáry dosahují až do nebes. Pochopuje, že nikudy nemůže uniknouti, pocit bezpečí zmizel, i shání po své nebystré hlavě myšlénku spásy a zdá se mu, že nejlépe bude, vyleze-li až na samý nebezpečný kraj tenké haluze, kam stařec se neodváží, jelikož sněť s ním by se ulomila a sřítila ho do propasti. Provedl svůj úmysl; visí již nad samou propastí jako pták, jenž opodál vyráží své ojedinělé výkřiky. Pojímá ho zdání letu, po těle rozběhl se příšerný mdlobný pocit, však jest tak přece lépe, než v pěstech onoho lidského dravce; i roste jeho síla a tvrdošíjný nezdolný vzdor.

Pytlák pochopil úmysl jeho; vycenil zelenavé zuby a nevěděl co počíti, neb za klukem na slabou haluz lézti nemůže. Také sháněl po své lbi zžíravou myšlénku pomsty, jak by ho odtamtud vysápl, potrestal ho za jeho drzý kousek a do syta schladil si na něm zároveň svou tajenou starou nevraživost. A myšlénky na to vše vznítily vášniě jeho nitro k neobyčejnému vzteku, že řval na chlapce, proklínal ho a sliboval strašlivé muky. To ticho okolo a tmící se vzduch činily výjev ten velmi pochmurným. A ani tehda nezměnila se pevná tvář chlapcova, když strýc jeho náhle se rozesmáv vytáhl z kapsy nůž a jal se činiti zářezy do sněti; jen fialové oči jeho horečněji zasvitly. Sevřela ho nějaká síla, jež nedala vyplynouti vzdechu, prosbě ani zděšení, což popudilo strýce ještě více a řezal hloub. Již haluz se chvěje a odkloňuje, leč nůž neustává, veden slepou vášní. Tříštice stále odpadají. Starý obličej dosud se nepozměnil a a zeje na pytláka jako z kamene. Tu v koruně zapraštělo, sněť mávla obloukem, s chřestem se probírá ostatní korunou a již volným letem tíhne do propasti.

Snad pytlák nepředvídal takových konců, snad chtěl jen strachem chlapce ke vzdání se donutiti a nechtěl býti úkladným vrahem; neb křikl a chňapl po sněti chtěje ji ještě zadržeti a s ní toho hocha; leč haluz vyrvala se mu z hrsti a letí za chřestu svých obrovských perutí. A na něho i v letu šklebí se stará, obvazkem ovázaná tvář, v jejíž posunčivých tazích a šíleně rozjiskřených zracích vyzírá pro něho kletba a zlořečení.

Dávno jest již mrtvé ticho, haluz zmizela v prorvě údolíčka a tma zahalila i zločin. Jen kdesi na mýtině mladé srny radostně a oddaně tulí se ke své matce ...