Výbor lyriky (Shelley)/Hymna na duševní krásu: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
n.
(Žádný rozdíl)

Verze z 4. 12. 2006, 12:34

Údaje o textu
Titulek: Hymna na duševní krásu
Autor: Percy Bysshe Shelley
Původní titulek: Hymn to Intellectual Beauty
Zdroj: Moderní básníci angličtí (1700—1800), překlady Jaroslava Vrchlického. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1900. s. 197–199.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Stín jakés moci, kterou nevidíme,
vlá nezřen mezi námi, pustý tento svět
nestálých křídel jeho navštěvuje let
jak vánků dech, jejž v květy z květů těkat zříme.
Jak luny paprsky dští za hor svah, jejž jíme
hvozd sosen, padá zvukem prchavým
na každou tvář i srdce, zachví jím
jak souzvuk, barvy, večer když k nám slet;
jak mračno rozložené v svitu hvězd,
jak ztichlé hudby sladká zvěst,
jak vše co drahé gracií můž být
a dražší tím, že v taj se musí krýt.

Ó duchu Krásy, jenž vše posvěcuješ
svou barvou, nač tvůj vlastní skane svit,
ať myšlenka, at lidský tvar, kams lít?
Proč opustils nás, proč se oddaluješ,
Proč z husté strže našich slz a nářků pluješ?
Ó ptej se, proč tam v zřídle pohoří
svit slunce věčnou duhou nehoří,
proč mnohý znikne zjev, jen sotva že se kmit?
Proč bázeň, strach, smrt, porod jen
na této země jasný den
dští tolik tmy, proč určen člověk lásce
a záští, naději i ochablosti vrásce?

Ze světů vyšších odpovědi nedal
ni mudrci ni pěvci hlasu žádný ruch,
tož jmena Démon, Nebesa a Duch
jen svědky cílů jsou, jež člověk hledal,
jen zaříkání, hlas jichž nadarmo se zvedal
        a nemoh odstraniti z všeho, co zem hostí,
        nestálost, osud, pochybnosti.
Jen světlo jediné jak na horách mlh pruh
        neb hudba větrem zvučící
        strunami loutny mlčící,
svit luny, v půlnoci když na vodě se třpytí,
dá pravdu s gracií snu neklidného žití.

Neb Láska, Naděj ba i Úcta k sobě
jak mrak se dálí na krátko se vrací zas,
moh člověk všemocný by žíti v příští čas,
by neznám, tajemný, jak tys, v své zdobě
se slavnou druží svou v něm trůnils’ v každé době.
        Ty posle sladkých sympatií,
        jež v očích milenců se rodí, míjí
ty lidské myšlenky, jenž’s potrava i kvas
        jak tma je ohni mroucímu, ó stůj,
        neprchej, stín jak přišel tvůj,
ó neprchej, by nebyl hrob jak strach
a jako život skutečnosti v tmách.

Hoch, strašidla jsem hledal, pozorliv
jsem v mnohou jizbu vstoupil, sklep a skrýš,
krok plachý při hvézdách nes v lesní tiš,
že osloví mne, ždal jsem, mnohý kdo žil dřív,
já zhoubná volal jmena, duch jimiž v mládí živ.
        Však nic jsem nezřel, neslyšel,
        a o životě když jsem přemýšlel
v ten sladký čas, kdy vánek hladí vše, co zříš
        by všem nesl noviny
        co hnízda dělají a květiny,
tu rázem stín tvůj na mne kles,
já ruce spjal, vzkřik v nadšení a ples!

Já přísahal své zasvětiti síly
tvým, tobě, zda slib dodržen, ó hleď!
s tlukoucím srdcem, oči v slzách ještě teď
stých drahých hodin volám fantom milý
z jich hrobů bezhlasných. Vždy ony se mnou byly
        ať v práci, v lásce, v tíši snivé
        po mnohé dlouhé noci závistivé
a vědí, čelo mé že plesy nezjasnily
        bez naděje, že jednou svět
        z jha otroctví tvůj vysvobodí ret,
že velká Kráso vše nám dáš, co slovy
        on celý nikdy nevypoví.

Den slavnější i jasnější se stává
po poledni; jest jistá harmonie
v podjeseni, zář s oblohy se lije,
jíž léta doba nemívala žhavá,
jak nemohla by být, jak nebyla by smavá!
        Kéž síla tvá, jež sestoupila
        v mou línou mladost a ji posvětila
jak pravda přírody, v můj příští život sije
        mír! duchu dej, jenž tebe vzývá,
        i každou formu, jež tě skrývá,
        jejž, Duchu, luzný čár tvůj řídí,
jen sebe báti se, však milovat vše lidi!