Babička/IX: Porovnání verzí

Právě šla babička nařezat čerstvé petržele do zahrádky, tu běží Kristla po stráni, nesouc něco v šátku zabaleného. „Dej Pánbůh dobré jitro, babičko,“ pozdravuje s tváří veselou, zářící, že se babička na ni až zakoukala. — „Tyť vypadáš, děvče, jako bys na růžích se byla vyspala,“ povídá jí babička, usmívajíc se. — „Uhodla jste, babičko, moje podhlavničky jsou samý květ,“ odpověděla Kristla. — „Ty čtveračko, nechceš rozumět, ale nechť je tak nebo tak, jen když bude dobře; viď, holka?“ — „To, to, babičko,“ přisvědčila Kristla, ale dovtípíc se smyslu babiččiných slov, trochu se zarděla. — „Co pak to neseš?“ — „Nesu vázaného Jeníkovi; vždy se mu líbí naše rousné holubi, přinesla jsem mu pár mladých, ať si je hledí!“ — „Ale což si’s dělala škodu, vždyť ono to nemuselo být,“ mínila babička. — „Rádo se stalo, babičko; já mám děti ráda, a děti mají zase z takových věcí radost, tedy jim ji nechme. Ale mně se všecko zdá, že jsem vám nepověděla, co se na včerejšek v noci u nás dělo.“ — „Včera bylo u nás jako na Pražském mostě, nepřišly jsme ani k řeči, ale vím, že jsi mi chtěla něco povídat o tom Taliánu. Tedy povídej, ale musíš vzít z každého verše slovo, čekám naše už z kostela, a hosté budou tu co nevidět,“ pobízela babička Kristlu. — „Tak si pomyslete: on ten obejda, ten Talián přicházel k nám každý den na pivo — to by nebylo zle, hospoda je pro každého člověka — ale ne, aby jako pořádný člověk za stolem seděl, vysmejčil jako pometlo celý dvorek, i do kravína vlezl, zkrátka, kam se já vrtla, tam byl v patách. Tatík se na to mračil, ale znáte ho, je dobrý člověk, nerad ublíží kuřeti a nerad si také hosty odrazí, zvlášť zámecké. Spolehl se tedy na mne; já ho několikrát zhruba odbyla, ale on jako bych mu nejpěkněji řekla, a vím, že rozumí česky, třebas i mluvit neuměl. Vedl ustavičně jen svou: „esky olka, mám rád,“ ruce přede mnou spínal, ba i klekl.“ — „To je kůže!“ povídala babička. — „I to máte tak, babičko, ti páni, ti vám toho nahamoní, až vás uši brní; kam by člověk přišel, aby jim to věřil, takové řeči se mi v hlavě ani neomží. Ale ten Talián mne domrzel. Předevčírem byly jsme na louce hrabat, tu se tam namátl Míla — (babička se tomu namátnutí usmála) — mluvili jsme všelicos, řekla jsem mu taky, jaký to máme s tím Taliánem kříž. — „No, jen to nech, však já se postarám, aby k vám nešel.“ — „Ale abyste tatíka nerozhněvali,“ povídám, neboť já znám žernovské hochy, to jsou prošívané podšívky. — Večer přijde milý Talián zase; ale za malou chvilku přihrnuli se hoši, byli čtyři, mezi nimi Míla a jeho kamarád Tomeš — znáte Tomše, ne? Dobrá kopa, bude si brát Anču Tichánkovic, moji kamarádku. Já měla radost, když přišli, jako by mi na nové šaty někdo dal. Běžím s chutí nalívat a každému jsem připila. Talián se zamračil zle; jemu já nikdy nepřipiju, šlak mu věř, aby člověku něčeho nedal. Hoši sedli za stůl a začali hrát v karty, ale to jen na oko, přitom se ustavičně Taliánovi pošklebovali. Vítkovic povídá: „Koukejte se na něho, vyhlíží jako sůva z nudlí!“ — Tomeš zas na to: „Já se ustavičně na něho dívám, brzo-li si neukousne zlostí nos. Mnoho práce by mu to nedalo, sahá mu beztoho až na bradu!“ — Tak vám to šlo; Talián všecky barvy přeměňoval zlostí, ale ani necekl. Konečně přece hodil peníze na stůl, nechal pivo stát a bez pozdravení odešel. Já udělala za ním kříž, hoši ale povídali: „Kdyby nás byl mohl pohledem probodnout, bylo by po nás.“ Když odešel, šla jsem po svých; to víte, co máma postonává, na mně se všecko zavírá i otvírá. Hoši také odešli. — Už bylo snad po desáté, když jsem šla do komory spat. Začnu se svlékat, tu na okénko: ťuk, ťuk, ťuk. Myslím si, to je zajisté Míla, snad si něco zapomněl; on vždy něco zapomene, já mu říkám, že jednou hlavu u nás nechá!“ — „Už se stalo,“ přikývla babička na dosvědčenou. — „Přehodím si šátek,“ pokračovala Kristla s usmáním, „a jdu rychle okno otevřít; a hádejte, kdo to byl? — Talián! Bouchnu oknem a leknutím jsem si uplivla! On mne vám začne prosit a mluvit, a ví, že mu nic nerozumím, pak mi podával zlaté prsteny s prstů. Já se vám dopálila, vezmu džbán s vodou, jdu k oknu a povídám: „Jdi odtud, ty posituro, a hledej si frejů tam u vás, ne zde, sice tu vodu na tebe vychrstnu!“ Trochu ucouvl od okna, ale v tom vyskočili z křoví hoši, popadli ho do hrsti a ústa mu zacpali, aby nemohl křičet. „Počkej, Taliáne taliánskej, teď ti dám co pro to,“ ozval se Míla. Já ale prosila Mílu, aby ho nebili, a zavřela jsem okno — vlastně jen přivřela, nedalo mi to, abych se nepodívala, co s ním budou dělat. — „No, Mílo, co s ním? Chlapíka je kde nic tu nic, a srdce zaječí, třese to s ním, jako by měl klepavku.“ — „Vyšlehejme mu žehavkama,“ navrhl jeden. — „Namažme ho kolomazí,“ druhý. — „Nic to,“ rozhodl Míla. „Tomši, ty ho drž, a vy, hoši, pojďte se mnou.“ — Odběhli. Za malou chvilku se vrátili, přinesli tyčku a kolomaznici. „Hoši, zujte mu botky a vykasejte nohavice,“ poroučel Míla. Hoši hned poslechli; když je začal kopat, chlácholili ho jako zlého koníka: „Hahou, malý, hahou!“ — „Nedostaneš podkůvky, neboj se!“ povídal mu Míla; „jen ti nožky namažem, aby se ti běželo líp domů!“ — „Alespoň načichneš zdravou vůní,“ smál se Tomeš; „beztoho smrdíš tou voninou, jak by facky dával.“ — Když mu namazali nohy, jako by botky měl, položili mu tyčku na plece, ruce mu roztáhli a přivázali ho na ni jako na kříž. Talián chtěl křičet, ale Tomeš položil mu dlaň na ústa a držel ho jako v skřipci. „Takovým lenochům, jako tys,“ povídal, „neškodí, hnáty trochu natáhnout, beztoho se ti žíly zkrátí.“ — „Hoši,“ poroučel zase Míla, „svažte mu botky, hoďte mu je přes rameno, a vyvedem ho na silnici; ať jechá, odkud přišel.“ — „Počkejte, dáme mu kytku za knoflík, aby přece viděli, že jde od holky,“ řekl Vítkovic, utrhl kopřivu a bodlák a zastrčil mu to na frak. — „Tak, teď to máš, jsi celý pěkný, můžeš jít s dary!“ smál se Míla; vzali ho s Tomšem pod paždí a šourem ho tiše vyvedli ze sadu. Za chvilku přišel Míla ještě k okénku, povídal, jakou měl chlapík zlost a jak s bidlem utíkal. „Ale, jak jste ho vyčíhali?“ ptám se Míly. — „Inu,“ povídá, „já ti chtěl dát dobrou noc, řekl jsem tedy hochům, aby na mne posečkali ve mlýně, sám jsem stál v sadě. Tu vidím přes stráň dolů někoho se plížit jako zloděje a krást se k tvému okénku. Jakmile jsem ho poznal, tichounce vyjdu ze sadu a pro hochy. Tak se nám to dobře podařilo. Mně se zdá, že se bude bát vícekrát sem přijít.“ — Včera jsem se té posituře celý den smála, ale večer byl u nás ponocný Kohoutek, on je u nás každý den, rád si zavdá a pak co ví, to vykokrhá. Ten nám začal vypravovat, jak přišel Talián v noci domů. „To byli nějaké šelmy, ti ho zdělali,“ povídá, a začal ho popisovat až hrůza; to víte, že udělal z komára velblouda. Psi se prý na něho sápali, jaký byl hrozný — a žena měla prý do rána co drhnout, aby mu kolomaz smyla. Dal jim stříbrný tolar, aby nic neříkali v zámku, a zaříkal se prý strašně, že se těm chlapům pomstí. Já se teď bojím o Mílu; povídá se, že jsou ti Taliáni zlí lidé. A ještě to povídal Kohoutek tátovi, že chodí Talián k Mariánce správcovic, a že si myslejí staří, když ho má paní kněžna ráda, že mu dá dobrou službu na panství, a pak že by si mohl dceru vzít. No a vidíte, babičko, Míla chce do dvora se dát za pacholka na rok, aby nemusel být vojákem; to víte, jak to chodí, — když by Talián ale na něho přištíval, správce ho nevezme a bude v bryndě. To jsem si všecko rozmyslila, a už mne to nic netěší, co ti hoši vyvedli; — dnešní sen mne ovšem zase potěšil, ale což je to platno! Co vy tomu říkáte, babičko?“ — „Moudré to nebylo od těch hochů, ale dejme chase rozum, dokonce, když se do toho láska vplete. Můj Jiří také vyvedl takový kousek a trpěl za to.“ — „Co pak, babičko?“ — „Inu, snad bys nechtěla, abych se pustila do rozprávky; až při příležitosti povím ti to. Beztoho jsme se zapomněly, a zdá se mi, že slyším dusot koňů; to jsou už naši. Pojďme! Já si to musím všecko rozmyslit, cos mi řekla, snad budu vědět pak nějaké rady,“ doložila babička, vcházejíc přes práh.

 

 

„Já se přijela podívat, Jene, jak se dnes veselíš,“ přívětivě oslovila kněžna svého štolbu.

Paní Prošková odběhla, pan Prošek, uvázav koně u stromu, donesl ven stolek, a za chvíli přišel pan myslivec s velikou poklonou a pan mlynář s velikým upejpáním; když se ho ale paní kněžna ptala, jak se mele, mnoho-li užitku mlýn mu nese, byl ve svém živlu a tak dalece se osmělil, že podal kněžně šňupec tabáku. Když byla s každým vlídně slovíčko promluvila, přijmula od paní Proškové koláč a od babičky sklenici smetany.

 

 

„Maminko, podívejte se, to je naše srnka!“ volal myslivcův Bertík na matku, když jim Jan ukazoval srnu, a matky i děti sestrčily hlavy do knihy.

 

 

Kněžna zatím s myslivcem a Janem o všeličem mluvila, až se ptala také, je-li v okolí mnoho pytláků.

„Cože se to mělo stát?“ ptala se babička, přistoupnouc blíže. Myslivec jí to pověděl. „I totě kůže prolhaná,“ povídá babička, podeprouc si v rozhorlení ruku o bok „Že pak se nebojí Pánaboha. Povím já to milostivé paní jinak.“ A tu začala povídat, co jí byla Kristla ráno svěřila. „Ne snad abych chválila, co ti chlapci udělali, ale což je platno, každý hájí své. Kdyby kdo byl toho větroplacha viděl stát u okna děvčete v noci, rozneslo by se to jako po troubách, a děvče by mělo dobré jméno a štěstí zkažené; už by se řeklo: „I což ta, chodili k ní páni, nehodí se mezi nás.“ Děvče má ale strach, aby se jim ten člověk nemstil,“ doložila babička.

 

 

„To je pravda, že by si málokdo troufal s paní kněžnou tak mluvit jako naše babička,“ mínila paní Prošková.