Židovská encyklopedie/Čechy: Porovnání verzí

odkazy a drobnosti. Vídeńským koncilem není míněn koncil, ale městská rada, která vydala dekret o nošení odlišujícího oděvu
(a dva odstavečky)
(odkazy a drobnosti. Vídeńským koncilem není míněn koncil, ale městská rada, která vydala dekret o nošení odlišujícího oděvu)
 
== Rané osídlení ==
První věrohodná tvrzení týkající se židovského osídlení Čech pochází od Litoměřic, kde Židé museli, stejně jako ostatní, kdo přiváželi sůl a další zboží do města, platit poplatek štěpánskému kostelu (1067) (Ar. s. 66). Ale první skutečné osídlení bylo v Praze, popsané v židovských rozvodových listech jako „město zvané Mezigrade (מזיגרדא) nacházející se na řece Vltavě (וולטווא) a na potoku Botich (בוטיך).“ Tyto údaje ukazují že místem prvního židovského osídlení byla nejstarší část města zvaná Vyšehrad. Tam a v pražském Vorstadtu (pravděpodobně nynějším Starém Městě), blízko k bývalému ghettu (nyní Josefov), žilo vedle dalších kupců a přistěhovalých Němců (1091) „mnoho Židů, kteří jsou bohatí zlatem a stříbrem“ (ib. s. 77). Měli stejné právní postavení jako Němci a Francouzi (ib. s. 78; srov. ss. 106, 198, 200, 254). První křižácké výpravy a související pronásledování Židů zastihlo pražské Izraelity připravené na statečnou obranu svých životů, s podporou knížete Vratislava[[w:Vratislav II.wVratislava II.]], stejně jako biskupa [[w:Kosmas|Kosmy]]; ale dočasná nepřítomnost knížete v roce 1096 vedla k excesům, které vypukly v Praze, na Vyšehradě a v Bubnech (ib. s. 92; Salf. s. 151). Židé, kteří byli v roce 1096 nuceně pokřtěni, se v roce 1098 pokusili odejít s majetkem do Polska nebo Maďarska, ale kníže, který se o jejich záměru dověděl, je zbavil majetku a nechal jim jen nejzákladnější prostředky k životu (Ar. s. 95). Navzdory tomuto utrpení se ukazují i počátky učenosti v rituálním dotazu, který pražští Židé adresovali Mošemu B. Jekutielovi v Mohuči (Grün, p. 9).
 
Vypadá to, že Židé v některých oblastech postupně obnovili své předchozí postavení. Žid Jákob, který se po pokřtění stal oblíbencem [[w:Vratislav I.|Vratislava I.]] a povýšil až na zástupce svého pána na jeho dvoře, přestoupil v roce 1124 zpět k judaismu a odstranil ze synagogy křesťanský oltář a svaté ostatky. Byl okamžitě svým královským pánem zadržen a uvržen do vězení. Židé prý nabídli za jeho propuštění tři tisíce liber stříbra a sto liber zlata (Ar. s. 101).
 
== Tolerance ==
Zákaz držet křesťanské otroky byl pravděpodobně ignorován jak v Čechách, tak na Moravě, a to samotnými křesťanskými „otroky“, kteří si užívali v rukách svých židovských mistrů laskavé zacházení (Fr.-Gr. s. 10). Přístup církve k Židům byl celkově benevolentní (Ar. s. 101). Komunita, která v roce 1142 utrpěla při požáru ztrátu své synagogy a mnoha domů, pravděpodobně v průběhu obléhání Prahy Konrádem[[w:Konrád II. ZnojemskýmZnojemský|Konrádem II.]] (ib. s. 106), projevovala živý zájem o teologická studia, což vedlo k úzkým vztahům se sousední obcí řezenskou, a dokonce s učenci v severní Francii. V Praze žil tosafista Izák b. Mordechaj, známý jako R. Izák Pražský; v Čechách žili také Mojžíš b. Jákob a Eliezer b. Izák, zmíněný v Tosafotu. Izák ben Jákob ha-Laban (z „Albis“, Labe) byl rabínský učitel v Praze a bratr Pethajaha z Řezna, který se na své cesty vydával z Prahy (ib. s. 131; Grün, s. 10).
 
Ve třináctém století byly podmínky pro Židy ještě příhodnější. Při odchodu ze země na cestu museli platit nižší clo dokonce než křesťanští klerikové (Ar. s. 186). V roce 1235 se rozšířilo jejich osídlení do celých Čech (Pod. s. 6). I když je pravda, že v tom roce Židé zvažovali odchod z Čech v očekávání příchodu Mesiáše (Ar. s. 211), nebylo to nijak způsobeno útlakem. Všechna jejich stará privilegia se jim vrátiolavrátila; přátelská bula Inocenta[[Inocenc IV.|Innocenta IV.]] (1254) byla potvrzena [[w:Přemysl Otakar II.|Otakarem II.]] a v přímé opozici nenávistnému prohlášení Vídeňskéhovídeňské koncilurady byla znovu potvrzena v roce 1267 (ib. ss. 255, 257; Wertheimer, s. 172). Na Židy v Čechách stejně jako na další královské židovské objekty byla uplatněna následující opatření: Křesťan může svědčit proti Židovi jen společně s dalším křesťanem a Židem; Žid mohl být souzen jen v synagoze (s „coram suis scolis“, in: Ar. s. 255). Ve sporech mezi Židy nemělo rozhodnutí ležet na městských soudcích, ale na vlastníku panství nebo vrchním komořím; židovský soud měl pravomoc v těchto případech pouze tehdy, pokud byl případ předložen jako první jemu. Znesvěcení židovského hřbitova bylo trestáno až smrtí a propadnutím majetku viníka hlavě státu. Žid nemohl být na židovský svátek nucen splnit slib, na který půjčil peníze. V úvěrových transakcích s církví byl Žid nabádán ve vlastním zájmu – jak uvádělo například městské právo jihlavské, 1249 (ib. s. 244) – aby dbal zvláštní opatrnosti.
 
Židé se nacházeli také v Tachově, mimo jiné Moše ben Ḥisdai, „jeden ze šedých z Čech“. Jeho současníky byli Jákob, syn výše zmíněného Izáka ha-Labana, a Abraham ben Azriel zvaný Izák Or-Zarua, jejichž životy jsou nejspíš úzce spojené s Praou a jejich učitelé patřili mezi učence tohoto města. Komentář Pentateuchu byl sepsán žákem Judy Zbožného, který nejspíš žil v Čechách. Ve druhé polovině 13. století žili v Praze gramatik Jekutiel b. Juda ha-Kohen nebo Salomon ha-Naḳdan. Proto se dá říct, že Saadia, Ḥayyug, Ibn Ezra a [[w:Maimonides|Maimonides]], spolu s exegety ze severní Francie našli nový domov v Čechách (M. ss. 31, 316, 360; Grün, ii. 13).
 
== Čtrnácté století ==
 
== Mordechaj Maisel ==
V poslední třetině 16. století se ale podmínky obce zlepšily k lepšímu a byly jasnější než kdy před tím. Na obchodu s vnitrozemím Rakouska a s Bavorskem a Saskem, který Židé kontrolovali, a na finančních transakcích s císařským dvorem vydělal [[w:Mordechaj Maisel|Mordechaj Maisel]], známý dobrodinec obce. Vybudoval [[w:Maiselova synagoga|synagogu]], která je po něm pojmenovaná, půl století poté, co Aharon Mešullam b. Ješaja Horowitz založil [[w:Pinkasova synagoga|Pinkasovu synagogu]] („Gal 'Ed“ s. 24). Spolu s Maiselem nacházíme jeho přítele a rádce [[w:Jehuda ben Becalel |Löwa b. BezaleelaBecalela]], „vrchního rabína Löwa“ (s Eliezerem Aškenazim založil pohřební ústav; o jeho slavné audienci u Rudolfa II. viz Pod. ss. 1, 2, 3). Historik, geograf a astronom [[w:David Gans|David Gans]] a [[w:Jom Tov Lipmann Heller|Lipmann Heller z Wallersteinu]], autor „Tosafot Yom-Ṭob“ byli jejich současníky a krajany.
 
Maximiliána[[w:Maxmilián II. Habsburský|Maxmiliána II.]] a [[w:Rudolf II.|Rudolfa II.]], v jejichž době pražská obec dosáhla největšího rozvoje (v roce 1609 je první rabín zaznamenán v Mladé Boleslavi; viz Grünwald, „Jungbunzlauer Rabbiner“), následoval [[w:Ferdinand II. Habsburský|Ferdinand II.]], který věnoval nejrůznější pozornosti Židům doufaje, že budou konvertovat. Jeho dvorní sluha [[w:Jakub Baševi z Treuenburka|Jakob Bassev (Bašeba) Schmieles]] jím byl povýšen do šlechtického stavu jako pán z Treuenburgu. První krok k tomuto cíli bylo zavedení jezuitských kázání, která museli Židé poslouchat (1623 a 1630). Ale za pasovského tažení roku 1611 (Zunz, „Ritus“ s. 129; „Gal 'Ed“ s. 13) a třicetileté války (Kisch, Pr. ss. 7, 10) Židé v Čechách zůstali věrní císaři, za což získali ochranu od jeho generálů (Torstensonův dopis k ochraně Mladé Boleslavi viz „Zeit. für die Gesch. der Juden in Deutschland“, i. 288) a zvláštní odměnu císaře obdrželi za obranu Prahy před Švédy. Požáry v letech 1654, 1679 a 1689 („Jahrbuch“ l.c. s. 147) a vpád Francouzů v roce 1680 (Kohut, ib. s. 654), to vše způsobilo Židům v Praze velká utrpení. Jejich počet se ale zvýšil emigrací z Vídně a v roce 1650 z Polska (v jejím čele byl Efraim Cohen z Vilna; visviz K. Of. ss. 14, 18), což nahradilo ztráty způsobené odchody skupin Židů vyhnaných do vyhnanství v roce 1542, které se pod vedením Jakoba Pollacka a Solomona Shechny b. Josefa usadily v Polsku. V roce 1636 obec měla 7815 duší, v roce 1679 jen 7113 („Zeit. für die Gesch. der Juden in Deutschland“ i. 317). Pražská komunita se účastnila výběru daní od provinčních obcí a rabín byl ustavován městkou daňovou komisí, což vedlo v roce 1625 Lipmanna Hellera k machinacím s židovskými informátory (Wolf, Ferd. s. 17). „Pražský purim“ 14. chešvanu[[w:chešvan|chešvan]]u (Kisch, Pr. s. 12) a „Vorhang Purim“ 14. tevetu[[w:tevet|tevet]]u jsou dodnes připomínkami událostí, které se staly v 17. století. V roce 1627 byla pražská židovská obec nezávislá na městských úřadech, spravovala se sama. Slavnými učiteli té doby byli Salomon Efraim Lenczyz a Ješaja Horowitz, zatímco Josef Salomon del Medigo tam ukončil svou pohnutou dráhu.
 
== Osmnácté století ==
Osmnácté století, v jehož poslední čtvrtině byly brány ghetta doširoka otevřené, bylo poznamenáno skvrnou na panování [[w:Marie Terezie|Marie Terezie]], kterou nikdy neodstranily ani formální toleranční edikty. Připomínkou zcela bezbranné pozice Židů byla konfiskace jejich knih v roce 1715 (M. ss. 41, 359). Mohli doufat, že znovu získají milost svou výraznou loajálností, kterou poprvé vyjádřili v roce 1741 při příležitosti narození [[w:Josef II.|Josefa II.]] a první návštěvy císařovny v kostele (Kohut, ib. s. 655) a zejména znovu na hradbách Prahy v letech 1742 a 1743, kde se svolením svého rabína Jonathana Eybeschütze věrně bojovali proti Francouzům dokonce i na [[w:Jom kipur|den smíření]] ("Jahrbuch," l.c. s. 151). Jejich loajálnost byla odměněna ediktem z roku 1745, kterým byli bezdůvodně naráz, v počtu 60 000 duší, vypovězeni z Čech po vyplacení pokuty 160 000 zlatých. Poselstva z Benátek, Holandska, Anglie, Hamburku a dalších liberálních mocností přišla vniveč. Jonathan Eybeschütz psal francouzským obcím a dokonce papeži (Kohut, ib. s. 658). Zcela zahořklá ze zrady šlechty se moc rozhodla vytvořit z Židů exemplární příklad, zvláště proto, že nepřátelský císař [[w:Karel VII. Bavorský|Karel VII.]] jim prokazoval svou náklonnost, a proto, že [[w:Fridrich II. Veliký|Bedřicha Velikého]] lid považoval za „otce Židů“ (K. Bur. s. 3). Že moc sama nevěřila obviněním ze zrady ukazuje fakt, že nikde není uveden důvod vyhoštění a že později, v roce 1771, Češi sami bránili Židy před podobným obviněním (Wolf, Th. s. 69); o exkomunikaci židovských zrádců, vydáno v roce 1756 Ezechielem Landauem, viz H., 1894, s. 416; Wolf, Th. s. 64. Smutným výsledkem této ohavnosti, která zasáhla celou zemi, byla stagnace obchodu a otevřené stížnosti lidu nakonec přiměly úřady, aby nakonec přijali Židy zpět. Od vydání ediktu do jeho odvolání se zdá, že vyhnání mohli Židé uniknout pobytem v Kouřimi, Táboře, Jindřichově Hradci, Písku, Sušici, Vodňanech, Plzni, Stříbře, Klatovech, Rokycanech a Lounech. Byli ale vyhnání z následujících měst, kde žili před tím: Čáslav, Budějovice, Cheb a Litoměřice („Jahrbuch“, l.c. s. 188; na památku krvavé vlády Chorvatů v roce 1745, které mj. R. Jonah padl za oběť, se stále ještě vzpomíná svátek v České Lípě na 4. [[w:tevet|tevet]]; viz Kohut, ib. s. 658). Po tomto vyhnání byla Marie TeresieTerezie Židům příznivěji nakloněna než dřív (Wolf, Th. s. 60). Ale zákony jako [[w:familiantský zákon|familiantský zákon]] (Fr. Gr. s. 171), který omezoval počet manželství v komunitě, omezení uvalená na židovský obchod (Wolf, Th. s. 77), přísné trvání na nošení židovského odznaku (žlutého límečku na kabátě; zrušeno 1781; „Zeit. für die Gesch. der Juden in Deutschland,“ i. 27) a omezení uvalená na židovské lékaře (Wolf, Th. ss. 75–77; první lékař absolvoval studia v roce 1778) stále prokazovaly určitou intoleranci. Vše z toho ale naráz smetl [[w:toleranční patent|toleranční patent]] vydaný Josefem II. v roce 1782. Byla založena Pražská židovská čtvrť (1784); židovští lékaři dostali v roce 1785 svolení léčit křesťanské pacienty (Lieben, „Gal'Ed“, s. 18) a Židé byli povoláváni do vojenské služby (Kohut, ib. s. 757). I domácí podmínky pražských Židů se odpovídajím způsobem zlepšily. K velkému požáru z roku 1754 viz K. Heine, s. 43; Pod. s. 92. Sběratel knih David Oppenheimer položil základ židovské bibliografii. Jonathan Eybeschütz, žijící příklad destruktivního vlivu [[w:Šabtaj Cvi|Šabtaje Cviho]] (Kohut, ib. s. 680), a jeho oponent Ezechiel Landau byli hlavními učenci té doby. Na druhé straně Peter Beer a Herz Homberg usilovali o reformy židovských rituálů, ale setkávali se s rozhodným odporem, zejména proto, že Josef II. sám nechtěl mít nic společného s [[w:Moses Mendelssohn|Mendelssohnem]] a jeho „[[w:haskala|osvícenstvím]]“.
 
== Devatenácté století ==
 
Je nutné říct, že v 19. století dochází k úpadku podmínek Židů v Čechách, protože, navzdory příkladu Josefa II., se s Židy zacházelo jako za jeho předchůdců. [[w:Familiantský zákon|Familiantský zákon]] a jeho zlo a různé uvalené daně nebyly zrušeny až do přijetí ústavy 4. března 1849. Fakt, že několik jednotlivých Židů bylo občas povýšeno do šlechtického stavu, neměl žádný vliv na celkové okolnosti Židů. Praha nicméně vzkvétala v inspirujícím duchu moderní doby a začala se soustředit na židovské učení. [[w:Zachariáš Frankl|Zachariáš FrankelFrankl]] se narodil v Praze, Rapoport, Zunz a Michael Sachs tam pracovali. Slovanizace Čech se projevuje místy i mezi Židy tím, že přijímají český jazyk na veřejných prostranství a občas i při kázáních.
 
== Bibliografie ==
908

editací