Ottův slovník naučný/Portugalsko: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
m typo
m typo
Řádek 140:
Asi čtvrt století po tomto hnutí ozval se nový pokřik válečný opět z Coimbry, boj proti nazorům materialistickým v umění a vědě. Neměla vésti je jen myšlenka sociální, ale umění mělo státi se universálnějším a volnost měla býti vybojována subjektivnosti. Nové hnutí vedli noví vůdcové, Schopenhauer, Hartmann, E. Poe, Baudelaire a Verlaine, Wagner a Tolstoj. List »Os Insubmissos« prvně hlásal nejasné ještě idee. Starší generace nazývala mladé smělce »mrakochůdci« (''nephelibatas''). V jejich čele šel Eugenio de {{Prostrkaně|Castro}}, Francisco {{Prostrkaně|Bastos}} a João de {{Prostrkaně|Menezes}}, k nimž druží se řada jiných, všech aristokraticky shlížejících na všednost, osobitých formou, jež ve snaze individualistní odhazuje pouta, a hledajících i zvláštní tvar zevní v osobitých tiscích. Hnutí samo souditi náleží době následné. '''P.''' hledí na jeho repraesentanty dvojako, s uznáním i s odmítáním, ale přes to neupírá jim ušlechtilé vážnosti.
 
Z {{Prostrkaně|lyriků}} soudobých na předním místě budiž uveden Eugenio de {{Prostrkaně|Castro}}. I on byl čítán ke zmíněným mrakochůdcům. Obecného uznání došel, vydav před decenniem knihu básní ''Oaristos'', po níž následovaly básně ''As Horas'' a pak, téměř každoročně, nový svazek mocně a osobitě poetický. Zajímava jest z další jeho tvorby dramatická báseň ''O Rei Galeor'' z r. 1897, v níž nejzřejměji se cítí odchýlení od jeho školy. Lyrismus básně této připomíná píseň národní a jasné tóny ''Campo das flôres'' od Joãa de Deus-Ramos. Další charakteristickou vlastností jeho tvorby jest rys mystický, jenž převládá v posledních jeho knihách ''Saudades do Ceu'' (1899) a ''Constancia'' (1900), plných lyrických půvabů, z nichž ozývá se roztoužená nálada lusitanská. Ke Castrovi řadí se po této stránce i lyrik Julio {{Prostrkaně|Brandão}}, autor knih: ''Olivro de Aglais'', ''As Saudades'' a ''O jardin da morte''. Náboženskými ideemi inspiruje se Delfim {{Prostrkaně|Guimarães}} v ''O Evangelho'' (1895), ač sám není věrou proniknut. K látkám biblickým pak sahají mladí básníci s oblibou; z nich D. João de {{Prostrkaně|Castro}} vytvořil vynikající báseň ''Jesus''. Jiný výborně talentovaný lyrik jest Guedes {{Prostrkaně|Teixeira}}, zvl. svou ''Mocidade perdida''. Mimo něho vyniká symbolik Oliveira {{Prostrkaně|Soares}}, Alberto d’{{Prostrkaně|Oliveira}} a časně zemřelý (†1900) Antonio {{Prostrkaně|Nobre}}, autor sbírky ''Só'', z nejvýznačnějších zástupců nového hnutí, tvořitel hluboce nadaný, ale neuklidněný. Jiní básníci zmínky hodní jsou: Gavão de {{Prostrkaně|Barros}} (''Algas''), náladově bohatý Augusto de {{Prostrkaně|Castro}} (''Religião do Sol''), Manuel de {{Prostrkaně|Silva Gayo}} (''O munde vive de illusão''; ''As tres ironias'', 1897), maeterlinckovsky mystický Silvero {{Prostrkaně|Portella}} (''Terra do exilo''), sladce sentimentální romantik Antonio de {{Prostrkaně|Cordiellos}} (''Agonias''), Candido {{Prostrkaně|Guerreiro}} (''Ave Maria''), Anthero de {{Prostrkaně|Figueiredo}}, vydavatel listu »Ave Azul« Carlos de {{Prostrkaně|Lemos}}, Lopes {{Prostrkaně|Vieira}}, Alberto {{Prostrkaně|Pinheiro}}, Augusto {{Prostrkaně|Gil}} mn. j. Vedle symbolistův zůstává řada soudobých lyriků věrna tradicím starším, jako Gomes {{Prostrkaně|Leal}} (''Fim de um mundo''), Antonio Correo d’{{Prostrkaně|d’OliveiraOliveira}} (''Auto do fim do dia''), Guerra {{Prostrkaně|Junqueira}} (''Os simples'', ''A patria''), stařičký Ramos {{Prostrkaně|Coelho}}, plodný už od r. 1852 (''Reflexos'', 1898), a známý nám už liter. historik a básník filosof Theophilo {{Prostrkaně|Braga}}, jenž vytvořil epopeji ''Poema da Humanidade'', ''Visão dos tempos''. A k této bohaté družině významných lyrikův druží se ještě zástup básníkův podřízených.
 
{{Prostrkaně|Román a novella}}. Antonio Feliciano de Castilho vládl vedle Filenta Elysia bohatým fondem slovním a byl obratným vypravovatelem, ale v ušlechtilosti slohové předstihl ho d’Almeida-Garrett,Camillo Castello Branco a {{Prostrkaně|Eça de Queiroz}}, zástupce naturalismu v '''P'''-ku. Velikost jeho tkví v národním duchu tvorby jeho a ve vystižení životního ruchu doby přítomné. Již prvé jeho práce, ''O romance de uma senhora loura'', ''O crime do padre Amaro'', ''O primo Bazilio'', ''O mandarim'', ''As maias'', ''A reliquia'', vzbudily pozornost, odhalujíce nepokrytě společenské chyby. Queiroz prvý získal vážnosti naturalismu, ale také prvý jej překonal a vedl dále. Románem ''Christovam'', o legendárním předmětě křesťanském, přiblížil se novému proudu symbolickému. Queiroz byl výborný pozorovatel života a dovedl jej líčiti účinně a pozorovati psychologicky neobyčejně pečlivě. Po těchto stránkách nedostihl ho novellista Teixeira {{Prostrkaně|de Queiroz}}, ni naturalista a později jemnocitný kritik Fialho de {{Prostrkaně|Almeida}}. Onen jest autorem významného románu ''O famoso Gebrão''. Z jiných prosaikův uvádí se: Antonio de {{Prostrkaně|Campos Junior}}, vědecky obsáhlý, vynalézavý a dovedný spisovatel (''Guerreiro e Monge''); románopisec Abel {{Prostrkaně|Botelho}} (''O livro d’Alda''; ''O barão de Lavros'' a zajimavá knížka povídek ''Mulheres de Beira''); Lourenço {{Prostrkaně|Cayola}} (novella ''Coracão doente''); mnohoslibný autor soudobý Carlos Malheiro {{Prostrkaně|Días}} (''O filho das hervas''); Conde de Arnoso; Alfredo {{Prostrkaně|Mesquita}} (''Terras de Hespanha'') a Guilherme {{Prostrkaně|Gama}} (''Amar é Soffrer''). Ženských tvořitelek po smrti Guiomary Torrezãové, vydavatelky illustrov. »Almanach das Senhoras«, není mnoho. Pozoruhodnější jsou tyto: D. Maria {{Prostrkaně|Vaz de Carvalho}} (''Cartas á uma noiva''), Isabel {{Prostrkaně|Leite}}, Claudia de {{Prostrkaně|Campos}} (''Ultimo amor''; ''A espinghe e Elle'') a Alice {{Prostrkaně|Pestana}} (Caïel), pozoruhodná řadou prací, j. ''Amor á Antiga'', ''A filha do Jodo de Outeiro'', ''Madame Renan'' a ''Genoveva Montanha''.