Ottův slovník naučný/Portugalsko: Porovnání verzí

{{Prostrkaně|Léta šedesátá}}. V románských literaturách všech hnutí romantické vybíhá v hnutí vědecko-kritické, jež zabírá nejen filologický prozkum jazyka a písemnictví, ale i studium zřízení kommunálních a feudálních, zkoumání památek stavitelských i obrazových a badání o poesii lidové. Tato kritická doba přechodní připravovala v '''P'''-ku na filosofickou synthesu. Studium Hegela a Comta přivodilo v Coimbře vzepření proti poručníkování přívrženců »vzájemné chvály« (''elogio mutuo''), kteří vystupovali pod záštitou »postumního arkadovce« Castilha. Castilhovi připadla totiž po smrti Garrettově a Herculanově vůdčí úloha v písemnictví. Ale Castilho nebyl obratným jeho vůdcem. Tu chválil přes příliš, tam haněl přes míru. Když však r. 1863 pochválil v nadšené předmluvě (hezkou) protišpanělskou výpravnou báseň ''D. Jayme'', již uveřejnil miláček jeho Thomaz Ribeiro, a nešetrně dotkl se tam Camoënse, vystoupil proti němu protestuje nejlepší z tehdejších lyriků coimberských João de {{Prostrkaně|Deus-Ramus}}. Duch odporu tu vznícený poskytl v l. 1864—65 novou energii lyrice a prohloubil ji filosofičtěji, prose pak vlil mužná slova pevného přesvědčení, vzešlého z vědecké práce samy. Repraesentanty tohoto vzruchu, kteří r. 1865 vystoupili s heslem {{Prostrkaně|Bom-senso e Bom-gosto}} (podle jména brošury velmi rozšířené od Anth. de Quental, jíž zahájen »boj coimberský«), nazývají v lit. portug. {{Prostrkaně|Eschola de Coimbra}}, ne dosti právem. Byli sice nositeli sporu většinou studenti coimberští, ale hnutí bylo širší a neomezovalo se jen na město. A po druhé hnutí nebylo vlastně žádnou »školou«. Inspirace jejich pocházela z Německa a z Francie. Působili na mládež filosofové i básníci: Hegel a Comte; Goethe a Heine; V. Hugo, Quinet, Michelet, Proudhon a j. Vedle Joãa de Deus (†1896) vedli hnutí Anthero de {{Prostrkaně|Quental}}, Theophilo {{Prostrkaně|Braga}}, 0liveira {{Prostrkaně|Martins}}, {{Prostrkaně|Eça de Queiros}}, Teixeira {{Prostrkaně|Bastos}} a Ramalho {{Prostrkaně|Ortigão}}. Perioda kvasu přešla záhy v práci positivnou, jež projevila se v pracích vědeckých, jaké vydali Th. {{Prostrkaně|Braga}} z oboru písemnictví, dějin a filosofie (o positivismu Comteově), {{Prostrkaně|Coelho}} v oboru mluvnickém a Joaquim de Vasconcellos v badání o dějinách umění. Poesie lyrická staví se vědě po bok, jak viděti v nádherných sonettech Quentalových. Opouští se motiv lásky, za to myšlenky, problémy a ideály zúrodňují novou tvorbu, jež ovšem nikterak neposkytuje rázu jednolitého. Řadu jmen možná uvésti pochvalně z hnutí tohoto. Stůjtež tuto: {{Prostrkaně|Guerra Junqueiro}}, Guilherme de {{Prostrkaně|Azevedo}}, Guilherme {{Prostrkaně|Braga}}, Gomes {{Prostrkaně|Leal}}, Duarte de {{Prostrkaně|Almeida}}, Abel Acacio, k nimž pojí se řada umělců formálních, j. Gonçalves {{Prostrkaně|Coespo}}, João {{Prostrkaně|Penha}}, Christovam {{Prostrkaně|Aires}}, João {{Prostrkaně|Diniz}} ({{Prostrkaně|Coëlho}}), Antonio {{Prostrkaně|Feijó}}, Joaquim de {{Prostrkaně|Araujo}}, Rodrigues de {{Prostrkaně|Freitos}} a j.

{{Prostrkaně|Román a novella}}. Antonio Feliciano de Castilho vládl vedle Filenta Elysia bohatým fondem slovním a byl obratným vypravovatelem, ale v ušlechtilosti slohové předstihl ho d’Almeida-Garrett,Camillo Castello Branco a {{Prostrkaně|Eça de Queiroz}}, zástupce naturalismu v '''P'''-ku. Velikost jeho tkví v národním duchu tvorby jeho a ve vystižení životního ruchu doby přítomné. Již prvé jeho práce, ''O romance de uma senhora loura'', ''O crime do padre Amaro'', ''O primo Bazilio'', ''O mandarim'', ''As maias'', ''A reliquia'', vzbudily pozornost, odhalujíce nepokrytě společenské chyby. Queiroz prvý získal vážnosti naturalismu, ale také prvý jej překonal a vedl dále. Románem ''Christovam'', o legendárním předmětě křesťanském, přiblížil se novému proudu symbolickému. Queiroz byl výborný pozorovatel života a dovedl jej líčiti účinně a pozorovati psychologicky neobyčejně pečlivě. Po těchto stránkách nedostihl ho novellista Teixeira {{Prostrkaně|de Queiroz}}, ni naturalista a později jemnocitný kritik Fialho de {{Prostrkaně|Almeida}}. Onen jest autorem významného románu ''O famoso Gebrão''. Z jiných prosaikův uvádí se: Antonio de {{Prostrkaně|Campos Junior}}, vědecky obsáhlý, vynalézavý a dovedný spisovatel (''Guerreiro e Monge''); románopisec Abel {{Prostrkaně|Botelho}} (''O livro d’Alda''; ''O barão de Lavros'' a zajimavá knížka povídek ''Mulheres de Beira''); Lourenço {{Prostrkaně|Cayola}} (novella ''Coracão doente''); mnohoslibný autor soudobý Carlos Malheiro {{Prostrkaně|Días}} (''O filho das hervas''); Conde de Arnoso; Alfredo {{Prostrkaně|Mesquita}} (''Terras de Hespanha'') a Guilherme {{Prostrkaně|Gama}} (''Amar é Soffrer''). Ženských tvořitelek po smrti Guiomary Torrezãové, vydavatelky illustrov. »Almanach das Senhoras«, není mnoho. Pozoruhodnější jsou tyto: D. Maria {{Prostrkaně|Vaz de Carvalho}} (''Cartas á uma noiva''), Isabel {{Prostrkaně|Leite}}, Claudia de {{Prostrkaně|Campos}} (''Ultimo amor''; ''A espinghe e Elle'') a Alice {{Prostrkaně|Pestana}} (Caïel), pozoruhodná řadou prací, j. ''Amor á Antiga'', ''A filha do Jodo de Outeiro'', ''Madame Renan'' a ''Genoveva Montanha''.