Ottův slovník naučný/Portugalsko: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
+ |
+ |
||
Řádek 88:
Portugiesischer Sprachführer (m. Berücksichtigung des Brasilischen; 1895); česky Vymazal, Portugalsky snadno a rychle 1898. {{Prostrkaně|Slovník}} podniknutý Akademií uvázl zatím při A (1793). Ant. de Moraes Silva vydán po sedmé od Coelha 1878 (2 sv.); nejobsažnější (s úvodem od Coelha a Bragy) je Dom. Vieira, Tesouro da lingua portugueza (1875). Staré vykládá Elucidario das palavras, termos e frases que em Portugal antigamente se usaram, por Fr. Joaquim de Sta Rosa de Viterbo (1798—1799, nově vyd. 1865); J. I. Roquette, Nouveau dictionnaire portugais-français (Paříž, 1861); H. Michaëlis, Neues Wörterbuch der portug. u. deutschen Sprache (1889, 4 vyd. 1896, portug.-něm. i naopak). Platzmann, Grammatik der brasilian. Sprache (1874); Saco y Arce, Grammatica Gallega (Lugo, 1868). ''[[Autor:Hertvík Jarník|Jnk.]]''
===<center>'''Literatura.'''</center>===
Literatura portugalská jest poměrně mladá a stala se předmětem studia v dobách nedávných. Mínění o jejím postavení k literaturám cizím a sousední španělské bylo různé. Správno přiznati, že podléhala vlivům cizím, úzce souvisí s písemnictvím španělským a že celkový ráz její jest sentimentálně elegický. Proto také literatura portug. především jest lyrická a nejbujněji rozkvétá v genru bukolickém. Odtud vysvětlitelno (a vysvětluje to i způsob života portugalského, přímořský, přístupný vlivům cizím, proti pyšné uzavřenosti kastilské), že literatura napodobí zhusta a že právě tím napodobením ochabuje její pud tvořivý. Ale spravedlivě vytknouti dlužno lidové i umělé plody, jež vznikly z domácích prvkův a z citového ovzduší vlastně portugalského. Jsou to četná historická díla velikeho slohu, vlastenecké knihy lidové, jako »tragédie námořní«, rytířská kniha o ctnostném hrdině Amadisovi, pastýřský román, jehož vzorem se stala Diana Montemayorova, písně, jež skládal zamilovaný Macias, především pak epopej historická, jež nestojí sice v čele vývoje literatury, ale na vrcholném jejím bodě. Cid, jenž existoval, než '''P.''' vzniklo, náleží severní polovině poloostrova celého. '''P'''-ku vlastní národní epos vyvrcholuje vývoj literatury jeho. Po čtvero století dějin, ponenáhlu a jistě, roste vlastenecké povědomí Lusitanie. Zosobňuje se v Camoënsovi a béře na se tvar Lusovců (1572), jejichž duch vlastenský v národ zpět působí a podněcuje k dobytí politické samostatnosti (1640), jíž země r. 1580 pozbyla. — Dvou věcí nesmíme zapomenouti, oceňujíce písemnictví portugalské jako celek: že totiž přemnozí básníci portugalští psali kastilštinou a že mnoho literárních památek dostalo se do světa prostředím španělským a tudíž jemu platí za španělské.
Písemnictví portugalské dělí se obyčejně na tré větších a šestero menších období, z nichž však oddělení 3. a 4. v našem vylíčení splývají. Rozdělení jest toto:
{{Prostrkaně|Období I.}} 1. Stol. XIII. a XIV. {{Prostrkaně|Škola provençalská}} (''Trovadores Gallecio-Portuguezes'') 1200—1385. 2. Stol. XV. {{Prostrkaně|Škola španělská}} (''Poetas Palacianos'') 1385—1521.
{{Prostrkaně|Období II.}} 3. Stol. XVI. {{Prostrkaně|Škola italská}} (''Quinhentistas'' či ''Petrarch istas'') 1521—1580. 4. Stol. XVII. {{Prostrkaně|Škola hispansko-italská}} (''Seicentistas'' či ''Culteranistas'') 1580 až 1700. 5. Stol. XVIII. {{Prostrkaně|Škola francouzská}} (''Pseudo-Classicistas'' či ''Academicos e Arcades'') 1700 až 1825.
{{Prostrkaně|Období III.}} 6. Stol. XIX. {{Prostrkaně|Škola romantická}} od r. 1825.
{{Prostrkaně|Období I.}} Z doby nejstarší (XI. a XII. st.) nemáme písemných památek psaných jazykem národním. Teprve padesát let po osamostatnění říše Portugalské ozývá se v literatuře portugalské ohlas troubadourské lyriky provençalské, jejíž vliv dostihl '''P'''-ka značně pozdě, ale za to mohutně. Kvete pak tato lyrika v půli XIII. věku, za Alfonsa III. (1248 až 1279), a vrcholí za jeho nástupce, krále {{Prostrkaně|Dinize}} (1279—1325), jenž sám byl vynikajícím a plodným troubadourem, složilť 138 písní. Oba jeho levobočci, Dom Alfonso Sanches a Dom Pedro, hrabě z Barcellos, básnili rovněž, a k nim družil se velmi značný počet básníků šlechtických i občanských z celého poloostrova (je zajímavo, že celý poloostrov tou dobou lyricky vyslovuje se portugalštinou), jichž známe kol 200 a od nichž se nám dochovalo na 2000 básní. Máme je uloženy v šesti sbornících (viz {{Prostrkaně|[[../Cancionero|Cancionero]]}}). Většinou jsou to tónem, duchem i formou umělé napodobeniny troubadourův. Ale proti těmto konvenčním básním stojí méně četná skupina rázovitě národní a lidová, lehké a svěží písně ženské (''cantares de amigo''), v prostých slohách (dvojverších), objektivně naivní a zhusta dialogické, dále písně taneční, poutnické a námořnické. S oblibou tyto písně užívají refrainu. Čtyři sta a jedna marianská píseň s nápěvy posléze, již složil Alfons X. (''Cantigas de Santa María de Don Alfonso el Sabio'', Madrid, 1889, vyd. Marques de Valmar), opírá se o vzory středověké latinské poesie hymnické.
V desítiletí od r. 1340 po 1350 začínají působiti v literaturu portugalskou vlivy španělské. Prosy po r. 1300 užíváno jen latinské. Odtud ustupuje portugalštině ve spisech duchovních i světských (překladech úryvků Písma sv., legendách, poučných spisech, viděních a cestách do pekla). Zvláště cennou památkou jsou kulturně historicky vzácné rodopisné knihy ''Livros de linhagem'', v nichž se nám dochovalo zapsaných hojně pověstí a legend. Pozoruhodny jsou dále krátké prosaické kroniky této doby (''Chronica da fundacão do moesteiro de São Vicente de Lixboa''; ''Chronica da conquista do Algarve''). Také zpracovávány světské látky odjinud přišlé, jako pověsti starověké, látky artušovské a graalovské, a také prvé počátky rytířského románu o Amadisovi spadají do XIV. stol., ale portugalský originál — až na 2 básně — se nás nedochoval. Autorem jeho byl jistě rytíř Lobeira.
{{Prostrkaně|Období II.}} (1385 — 1521). I toto období jest dobou umělé lyriky, jež rovněž s oblibou se pěstuje při dvoře panovnickém. Pozměňuje se však její forma stávajíc se bližší formě národní; vlivem kvetoucí vlastní lyriky domácí modifikují se vlivy provençalské měrou mohutnější, než se dálo v čase již vylíčeném. Skládány bývaly (protivou k období předchozímu) písně tyto také kastilštinou, což přičísti možno vlivu královen, rodem Španělek.
Střediskem poesie jest opětně dvůr, a při dvoře pěstují lyriku i didaktiku. Tvrdívalo se omylem, že král Pedro, choť Inesy de Castro, byl básníkem čtyř písní o své milence, kdežto se jeví, že jsou dílem vnuka krále Jana I., connétabla Dom Pedra, jenž měl na čas hodnost krále aragonského (†1466) a napsal půvabné, hluboké a ušlechtilé básně ''Satira de felice e infelice vida'', ''Del contempto del mondo'', ''Tragedia de la reina Isabel'', z nichž první složil ještě portugalsky a přeložil sám do španělštiny, v kterémžto tvaru se nás dochovala. Z básníků doby Jana I. a nástupců bylo by uvésti krále Duarta, bratra Janova, zcestovalého infanta Dom Pedra a jeho syna, zmíněného právě connétabla. I za Alfonsa V., Jana lI. (1481—95) a Emanuela, jehož úmrtí zvoleno za hraničnou čáru této periody, podporováno básnictví při dvoře. Do jejich doby padá rozkvět poesie dvorské a konversační, již nám zachoval {{Prostrkaně|Garcia de Resende}} ve všeobecném zpěvníce (''Cancioneiro geral'', Lisabon, 1516; vyd. Kauslerovo, Štutg., 1846 až 1852). Ve zpěvníku zastoupeno jest na sto pěvců, skládavších hlavně portugalsky, ale i španělsky, písně po výtce rozmarného rázu asi 500 čísly; obsah písní je velmi rozmanitý, svědčí o rostoucí oblibě allegorie (hl. Danta) a vzmáhající se znalosti klassického starověku (Ovidia); forma jejich je buď dlouhá řádka španělská, nebo krátká řádka trochejská, jak na celém poloostrově se pěstila. Epochální básníci v Cancioneiru zastoupeni jsou toliko čtyři, totiž Christovam {{Prostrkaně|Falcão}}, Bernardim {{Prostrkaně|Ribeiro}}, Gil {{Prostrkaně|Vincente}} a {{Prostrkaně|Sá de Miranda}}. Prvý z nich, jenž se zval také Crisfalem, zanechal nám drobné básně a jedinou eklogu {{Prostrkaně|Crisfal}}, jež jest nejstarším zástupcem tohoto druhu, má značnou cenu básnickou a psána je v lidových malých řádkách. {{Prostrkaně|Ribeiro}} (1482 až 1552) proslavil se bukolicko-rytířským prosaickým románem, nadepsaným ''Saudades'' (Lisabon, 1559); genre, jejž zastupuje, pěstován byl u Portugalců se zvláštní oblibou. {{Prostrkaně|Sá de Miranda}} (1496—1558) v Cancioneiru pohybuje se ještě ve formách tradicionálných. Reformní duch zanesl však do poesie silnými a jadrnými ''Cartas'' či ''Satyras'' ve formě listové a lidovými, duchem morálně-filosofickým prodšenými ''Eglogas''. Téhož roku, jímž se končí naše období, nastoupil tento novotář cestu do Italie, a r. 1526 vidíme, jak zavádí do '''P'''-ka nově klassické italské útvary básnické, znělku, kanzonu, tercinu a oktávu. (Básně Sá de Mirandovy vyd. C. Michaelis de Vasconcellos, Halle, 1885.)
Prosu pěstili v tomto období rovněž knížata, překládajíce nebo dávajíce překládati díla klassiků starověkých, Ciceronova, Senekova, Q. Curtiova a j. Vědění odtud získaného užívali sestavujíce pojednání morálně filosofická, jež dokládali příklady ze starověku. Z plodů této činnosti závažnější jsou ''A Corte Imperial'', jenž neprávem byl připisován Janu I., ''Virtuosa bemfeitoria'' od infanta Dom Pedra, jež se zakládá na Senekových ''De beneficiis'' a zajímá autobiografickými poznámkami ze života svého původce, a posléz ''O leal conselheiro'', »Věrný rádce« státnické moudrosti, jejž složil král Dom Duarte pro svoji manželku. — Historiografie rozmohla se v písemnictví portugalském ve stol. XV. Z děl zajímá nás ''Estoria ou Chronica do Condestavel'' (tišt. 1526, 1554 a 1848), t. j. děje Cida portugalského Nunalvaresa Pereiry (1362 až 1432) od neznámého autora; pak ''Chronica do sancto Iffante Dom Fernando'' (tišt. 1527, ale již v podobě pozměněné, pak 1730) o šlechetném princi a jeho osudech a smrti v Africe, již napsal spoluvězeň jeho a jeden ze sedmi věrných {{Prostrkaně|Frei Joam Alvares}}. Fernan {{Prostrkaně|Lopes}}, zakladatel portugalského dějepisectví, zbožňoval naivně Jana I. a hleděl věrojatně vylíčiti činy posledních králů prvé dynastie v kronikách dramaticky živých a národně cítěných. Gomes Eannes {{Prostrkaně|de Zurara}}, nástupce jeho v úřadě historika říšského, vypravoval nabubřele, ale názorně a svědomitě o výpravách a objevech afrických a jejich původcích. A další zástupce uvedeného úřadu Ruy {{Prostrkaně|de Pina}} vypsal pak v suchých svých kronikách královských dobu po skon století XV.
{{Prostrkaně|Období III.}} (1521—1700) rozpadá se ve dva oddíly. Prvý značí se neobyčejným rozkvětem lyriky druhů domácích (''poetas da medida velha'') i lyriky klassické (''petrarchistas''), epiky, románu, historie i dramatu. Rozvoj vrcholí r. 1572, kdy vytištěni jsou Luzovci (Lusiadé). Úmrtní rok Camoënsův, ztráta samostatnosti a nastoupení cizovlády španělské končí toto skvělé, ač krátké období. Druhý oddíl jest nejprve mohutný druhý květ zjevů prvních asi po r. 1640, zastoupený pracemi žákův a napodobitelův Camoënsových, Montemorových a Moraesových. Pak nadchází úpadek, a pošpanělštění se stupňuje. R. 1700 volen za konečný, ježto spadá asi s obratem v dějinách poloostrova, s počátkem vlády bourbonské a s ní i vlády francouzského vkusu.
Prvé, zlaté období portugalské literatury počíná se zavedením a napodobením slohu klassicko-italského činností {{Prostrkaně|Sá de Mirandovou}} (1526). Básník tento zůstal národním jen v básních svých, ne však v prosaických, zápletkových veselohrách ''Os Estrangeiros'' a ''Vilhalpandos'', jež náležejí sice mezi prvé dramatické práce domácí, ale otrocky napodobí poitalštěného Terentia a Plauta; popud z nich vycházející však šťastně se uchytil. Antonio {{Prostrkaně|Ferreira}}, nejlepší žák Mirandův, vytvořil prvou portugalskou klassickou tragédii, veršovanou ''Ines de Castro'', a prvou veselohru povahovou ''O cioso''. Kol obou autorů vytvořil se na universitě coimberské kruh básníkův učených i dvorských. Z lyriků byl tu Diogo {{Prostrkaně|Bernardes}}, bratr jeho {{Prostrkaně|Frei Agostiniho da Cruz}}, Pero {{Prostrkaně|d’Andrade Caminha}}, Dom {{Prostrkaně|Manoel de Portugal}}, Falcão {{Prostrkaně|de Resende}} a Francisco de {{Prostrkaně|Sá e Menezes}}. Tito quinhentisté psali však jen pro učené lidi a pro vyšší vrstvy, ne pro lid. A přece tehdy sebevědomí lidové bylo vypiato měrou neobyčejnou. Objevy a výboje asijské, africké a americké uváděly lid v nadšení. A nadšení to vyslovilo se také. Z prvých, kdož lidové básnění pěstovali, byl Gil {{Prostrkaně|Vincente}}, portugalský Plautus: v l. 1502—36 sepsal 42 divadelních kusův, jež lidové obsahem i řečí předvádějí realisticky postavy všech vrstev, s jejich mravy i nemravy. Jiný lidový spisovatel, příštipkář Gonçalo Annes {{Prostrkaně|Bandarra}}, v apokalyptických věštbách ''Trovas em ar de profecias'' mluvil o budoucnosti své domoviny. Rekovství její vyzpíval též největší lyrik poloostrovní, Luis de Camoëns, v obdivuhodných básních národních i klassických. Shodou okolností vrcholí za Emanuele Velikého a Jana III. stát ve svém vývoji a i básnictví ve Vincentovi a Camoënsovi. Epickým výrazem hrdinských činů portugalských jsou Camoënsovi Luzovci (Lusiadé 1572).
Oba básníci měli řadu napodobitelův, ale geniálností a obrazností nevyrovnal se z nich Camoënsovi nikdo; namnoze místo jeho epičnosti nastoupil bombast, gongorismus; jen lyrické části uchovávaly si ještě svěžest a ponenáhlu elegičností nálady dusily epičnost látek.
Do r. 1578 spadá porážka u Alkassaru a následuje národní nesamostatnost za vlády tří Filipů španělských. S nesamostatností národní souvisí i závislost literární, jež se stupňuje až k užívání španělštiny jako jazyka spisovného. Jen lyrika a zvláště bukolická poesie zazařuje v tomto údobí bohatším květem druhým. Pastýřskou poesii zdárně pěstil Fernão {{Prostrkaně|Alvares do Oriente}} v prosaicko-veršovaném románě pastýřském ''Lusitania transformada'' a zvláště výborně Francisco Rodrigues {{Prostrkaně|Lobo}}, jenž v duchaplné knize o výchově dvorské založil rhétorickou prosu v písemnictví portugalském.
Poesie portugalská doby nejblíže příští zůstává v područí vlivů španělských, přes to, že země osvobozena politicky za Jana IV. z Braganzy (1640). Sdílí pak také osudy sousedního písemnictví a podléhá módnímu marinismu a gongorismu.
Dramatická tvorba doby této živořila rovněž, nadanější pracovníci psali španělštinou. Ze spisovatelův poznamenán budiž {{Prostrkaně|Mello}} (''Fidalgo aprendiz'', »šlechtic učněm«, veselohra v duchu Gil Vicentově), Simão {{Prostrkaně|Machado}} (veselohra ''Diu'' a kouzelná hra ''Alfea''), Manoel Coelho de Rebello (''Musa entretenida'', 1658 a 1659, dvé sbírek nejoblíbenějších tehdy farcí a meziher, zároveň nejstarší památka tohoto genru v portugalštině) a brazilský žid Antonio {{Prostrkaně|José da Silva}}, upálený při autodafé r. 1739, jenž skládal komické opery po vzoru italském.
Prosa vyvíjí se podobně jako poesie. Prvá polovina XVI. stol. libuje si v románě rytířském a pastýřském a v dramatisované novelle. V románě rytířském mocně působil vliv Amadisův, jenž vyvolal hojnost pokračování a napodobení. Z prosaiků v popředí stojí Francisco de {{Prostrkaně|Moraes}} a Jorge {{Prostrkaně|Ferreira de Vasconcellos}}, jenž také vytvořil podle španělské Celestiny několik moralisujících novellistických dramat knižních. Polohistorické a polopohádkové děje burgundské rodiny královské napsal pro Jana III. veliký historik João de {{Prostrkaně|Barros}}. Novella jen jedinou sbírkou je zastoupena a to prostředními ''Contos e historias de proveito e exemplo'', jejichž autor Gonçalo Fernandes Trancoso čerpal z tradice mezinárodní.
O polovině století tato tvorba napodobivá pozbývá vlivu, a k duším mluví mocněji přítomné objevy a výboje portugalské. V poesii vznikají Luzovci, v prose vznikají díla dějepisná, jež přes kronikářské roucho provanuta jsou dechem epickým. Tak povstává ponenáhlu soubor ''Historia tragico-maritima'', příběhy o neštěstích námořských, jež před tím na letácích byly tištěny a horlivě čteny, vznikají ''Decadas'' od Joãa de Barros, jejichž pokračovateli jsou Diogo do Couto a Antonio Bocarro; Affonso de Albuquerque (levoboček hrdiny t. jm., od něhož se zachovaly vzácné dopisy) vypisuje mužné činy otcovy, Gaspar {{Prostrkaně|Correia}} velebí velikost a krásy Indie, Fernam Lopes de Castanheda (†1559) píše z dohledu a doslechu ''Historia do descobrimento e conquista da India pelos Portuguezes'', Antonio {{Prostrkaně|Galvão}} vypisuje obchod a objevy indické v ''Tratado dos desvairados caminhos... da pimenta e dos descobrimentos'' (tišt. 1563). Objevům a poznatkům jimi získaným věnoval své ''Peregrinações'' Fernam Mendes {{Prostrkaně|Pinto}} (1509—80). A také životy králů těchto slavných dob došly vypsání: Garcia de Resende vypsal život Jana II., Francisco de Andrade vypsal život Jana III. a Frei Bernardo da Cruz život krále Šebestiána. Potřeba vypsati celé dějiny portugalské pocítěna koncem století. Dílo Frei Bernarda de Brito ''Monarchia Lusitana'' probralo mythické události a dospělo k zřízení říše; čtyři alcobacenští mnichové, kteří v něm pokračovali do r. 1727, dovedli je po r. 1415. Celek svedl ve svou ''Epitome'' (Madrid, 1624) Faria e Sousa (v 2. vyd. sluje dílo to ''Europa Portugueza''), k níž druží se ''Asia Portugueza'' (1666—75), ''Africa Portugueza'' (1678—81) i ''America Portugueza'', ale všechna tato díla psána jsou španělsky. Také dopisová prosa několika výbornými repraesentanty jest zastoupena. Jsou to: Vieirovy dopisy ne určené pro veřejnost, vášnivých patero dopisů jeptišky, sestry Marianny, a do set dochované ''Cartas familiares'' od Franciska Manoele de Mello, od něhož máme i výborné zrcadlo mravův i nemravův manželských ''Carta de guia de casados'' a výtečnou památku prosaickou, moralisující dialogy ''Dialogos apologaes''.
{{Prostrkaně|Období IV.}} Portug. literatura XVIII. věku vyvíjí se, právě jako se děje i jinde, vlivem klassicismu francouzského, který však proniká k ní bez odporu a jen zevně a otřelé formy poloostrovní, jež mocně propadají gongorismu, zaměňuje za módu francouzskou. Předním zástupcem francouzského pseudoklassicismu byl generál Francisco Xavier de {{Prostrkaně|Meneses}}, hrabě z Friceiry, jenž přeloživ do portugalštiny Boileauovu »Art poétique« (1697), snažil se provésti zásady v ní vytčené nepoetickou epopejí ''Henriquẽida'' (1741), v níž opěval založení monarchie Portugalské Jindřichem Burgundským a za níž následovala dlouhá řada prací podobných (Achilleida, Elyseida a j.). Dále projevil se vliv francouzský založením akademie (''Academia real da historia portugueza'') po vzoru akademie francouzské, která však prospěla více vědecké činnosti v '''P'''-ku než písemnictví. Tomu stalo se směrodatnějším sdružení třiceti básníků portugalských, jež se nazvalo podle římského vzoru {{Prostrkaně|Arkadií}} (Arcadia Ulyssiponense, 1756 až 1775) a hledělo sloučiti klassicismus a eleganci francouzskou s tradicemi domácími věku XVI. aspoň po jejich ryzosti jazykové. Předním Arkadikem byl i Pedro Antonio Correa {{Prostrkaně|Garção}} (Corydon Erymantheo), jenž — znaje výborně latinu-zvl. Horacia si oblíbil a název »Horáce portugalského« si získal. Jiní lepší básníci doby této jsou: {{Prostrkaně|Antonio Diniz da Cruz e Silva}}, jenž uvedl dithyramb do '''P'''-ka a zbásnil výborný Kropáč (''O hyssope'', komické epos), jež však bylo vydáno teprve po smrti básníkově. Dále budiž uveden Manoel {{Prostrkaně|de Figueiredo}}, reformátor dramatu (sepsal 41 divad. kusů), lazebník {{Prostrkaně|Domingos dos Reis Quita}}, básník líbezných idyll a tragédií (''Ines de Castro''), a j.
Schylující se věk XVIII. podléhal silněji a silněji vlivům francouzským, což také projevovalo se překládáním děl tímto jazykem složených. Básníky významné zrodil teprve jeho sklon. Jsou tu především Manoel de {{Prostrkaně|[[../Nascimento|Nascimento]]}} (v. t.) a slavný Manoel Maria Barbosa du {{Prostrkaně|Bocage}}, nejlidovější všech novějších básníků své domoviny. Z jeho napodobitelů zasluhuje zmínky tragik João Baptista {{Prostrkaně|Gomes}} (''Nova Castro'') a J. M. da {{Prostrkaně|Costa a Silva}}, autor líbezné Procházky (''O passeio''); z Nascimentových následníků zase Domingos Maximiano {{Prostrkaně|Torres}}, idyllik a kanzonier, Antonio Ribeiro dos {{Prostrkaně|Santos}}, satirik Nicolau Tolentino {{Prostrkaně|d’Almeida}} a filosofický básník José Anastacia da {{Prostrkaně|Cunha}}. Básně a ódy biblické v duchu Miltonově a Klopstockově skládal Brazilec Antonio Pereira Souza {{Prostrkaně|Caldas}}.
{{Prostrkaně|Drama}} XVIII. věku stálo pod vlivy francouzskými a italskými, Francouze následoval Correa {{Prostrkaně|Garção}}, jenž psal také terencovské komédie, hraběnka {{Prostrkaně|Vimieiro}}, akademií poctěná za tragédii ''Osmia'', Manoel Gaetano Pimenta de {{Prostrkaně|Aguiar}}, Pedro {{Prostrkaně|Nolasco da Cunha}}, jenž překládal též horlivě z angličt., francouzštiny a němčiny a j. Italská opera vzbudila nový druh komédií melodramatických, jež vysoko nevyspěly.
Prosa XVIII. stol., hlavně vědecká, obsažena jest v publikacích královské akademie dějepisné. Obecněji cenné spisy napsali tři myslitelé, sídlící v cizině, Antonio {{Prostrkaně|Nunes}},jenž ve svých ''Cartas sobre a educação da mocidade'' (Kolín n. R, 1760) podává dobrý kulturně-historický příspěvek k seznání své doby, Luis Antonio {{Prostrkaně|Verney}}, jenž působil didaktickými spisy, zejm. svou knihou ''Verdadeiro methodo de estudar'', a chevalier Francisco Xavier de {{Prostrkaně|Oliveira}}, jenž jako diplomat žil ve Vídni, v Haagu a Londýně a přestoupil r. 1761 k protestantství, začež doma při posl. autodafé upálen in effigie. Tři knihy jeho dopisů ''Cartas familia res, historicas, politicas e criticas'' a ''Discursos serios e jocosos'' jsou psány moderně zručně a lehce, plynnou portugalštinou a zachycují mnohý vážný a rozmarný obraz mravoličný.
{{Prostrkaně|Období V.}} Stol. XIX. Uvědomování si ceny svérázných plodů domácích a vyslovování myšlenek jazykem domácím (ne španělštinou) bylo plodem válek za svobodu a politických událostí v '''P'''-ku; a v tom jest pokrok stol. XIX. Prvá polovina jeho vyplněna je romantismem, jehož předními repraesentanty jsou {{Prostrkaně|d’Almeida-Garrett}} (1799 — 1854), Alexandre {{Prostrkaně|Herculano}} (1810—77) a Antonio Feliciano de {{Prostrkaně|Castilho}} (1800—75), z jejichž přečetných žáků a stoupenců jmenováni buďtež Gomes de {{Prostrkaně|Amorim}} (1827—92), Mendes {{Prostrkaně|Leal}} (1823—86), A . Serpa {{Prostrkaně|Pimentel}}, Camillo {{Prostrkaně|Castello-Branco}}, Ernesto {{Prostrkaně|Biester}}, Ricardo {{Prostrkaně|Cordeiro}} a j.
Lyrická tvorba období romantického bohatá číselně ukládána byla v listech »O Trovador« (1844—48) a v »Novo Trovador« (1851—56). Setkáváme se tu opět s Gomesem de {{Prostrkaně|Amorim}}, k němuž se řadí Manuel {{Prostrkaně|Soares de Passos}} (†1860), Serpa {{Prostrkaně|Pimentel}}, {{Prostrkaně|L. A. Palmeirim}}, Simões {{Prostrkaně|Dias}}, {{Prostrkaně|F. Palha}}, João {{Prostrkaně|de Lemos}}, Mendes {{Prostrkaně|Leal}}, Augusto {{Prostrkaně|Luso}} a zvl. Thomaz {{Prostrkaně|Ribeiro}}.
{{Prostrkaně|Léta šedesátá}}. V románských literaturách všech hnutí romantické vybíhá v hnutí vědecko-kritické, jež zabírá nejen filologický prozkum jazyka a písemnictví, ale i studium zřízení kommunálních a feudálních, zkoumání památek stavitelských i obrazových a badání o poesii lidové. Tato kritická doba přechodní připravovala v '''P'''-ku na filosofickou synthesu. Studium Hegela a Comta přivodilo v Coimbře vzepření proti poručníkování přívrženců »vzájemné chvály« (''elogio mutuo''), kteří vystupovali pod záštitou »postumního arkadovce« Castilha. Castilhovi připadla totiž po smrti Garrettově a Herculanově vůdčí úloha v písemnictví. Ale Castilho nebyl obratným jeho vůdcem. Tu chválil přes příliš, tam haněl přes míru. Když však r. 1863 pochválil v nadšené předmluvě (hezkou) protišpanělskou výpravnou báseň ''D. Jayme'', již uveřejnil miláček jeho Thomaz Ribeiro, a nešetrně dotkl se tam Camoënse, vystoupil proti němu protestuje nejlepší z tehdejších lyriků coimberských João de {{Prostrkaně|Deus-Ramus}}. Duch odporu tu vznícený poskytl v l. 1864—65 novou energii lyrice a prohloubil ji filosofičtěji, prose pak vlil mužná slova pevného přesvědčení, vzešlého z vědecké práce samy. Repraesentanty tohoto vzruchu, kteří r. 1865 vystoupili s heslem {{Prostrkaně|Bom-senso e Bom-gosto}} (podle jména brošury velmi rozšířené od Anth. de Quental, jíž zahájen »boj coimberský«), nazývají v lit. portug. {{Prostrkaně|Eschola de Coimbra}}, ne dosti právem. Byli sice nositeli sporu většinou studenti coimberští, ale hnutí bylo širší a neomezovalo se jen na město. A po druhé hnutí nebylo vlastně žádnou »školou«. Inspirace jejich pocházela z Německa a z Francie. Působili na mládež filosofové i básníci: Hegel a Comte; Goethe a Heine; V. Hugo, Quinet, Michelet, Proudhon a j. Vedle Joãa de Deus (†1896) vedli hnutí Anthero de {{Prostrkaně|Quental}}, Theophilo {{Prostrkaně|Braga}}, 0liveira {{Prostrkaně|Martins}}, {{Prostrkaně|Eça de Queiros}}, Teixeira {{Prostrkaně|Bastos}} a Ramalho {{Prostrkaně|Ortigão}}. Perioda kvasu přešla záhy v práci positivnou, jež projevila se v pracích vědeckých, jaké vydali Th. {{Prostrkaně|Braga}} z oboru písemnictví, dějin a filosofie (o positivismu Comteově), {{Prostrkaně|Coelho}} v oboru mluvnickém a Joaquim de Vasconcellos v badání o dějinách umění. Poesie lyrická staví se vědě po bok, jak viděti v nádherných sonettech Quentalových. Opouští se motiv lásky, za to myšlenky, problémy a ideály zúrodňují novou tvorbu, jež ovšem nikterak neposkytuje rázu jednolitého. Řadu jmen možná uvésti pochvalně z hnutí tohoto. Stůjtež tuto: {{Prostrkaně|Guerra Junqueiro}}, Guilherme de {{Prostrkaně|Azevedo}}, Guilherme {{Prostrkaně|Braga}}, Gomes {{Prostrkaně|Leal}}, Duarte de {{Prostrkaně|Almeida}}, Abel Acacio, k nimž pojí se řada umělců formálních, j. Gonçalves {{Prostrkaně|Coespo}}, João {{Prostrkaně|Penha}}, Christovam {{Prostrkaně|Aires}}, João {{Prostrkaně|Diniz}} ({Prostrkaně|Coëlho}}), Antonio {{Prostrkaně|Feijó}}, Joaquim de {{Prostrkaně|Araujo}}, Rodrigues de {{Prostrkaně|Freitos}} a j.
Asi čtvrt století po tomto hnutí ozval se nový pokřik válečný opět z Coimbry, boj proti nazorům materialistickým v umění a vědě. Neměla vésti je jen myšlenka sociální, ale umění mělo státi se universálnějším a volnost měla býti vybojována subjektivnosti. Nové hnutí vedli noví vůdcové, Schopenhauer, Hartmann, E. Poe, Baudelaire a Verlaine, Wagner a Tolstoj. List »Os Insubmissos« prvně hlásal nejasné ještě idee. Starší generace nazývala mladé smělce »mrakochůdci« (''nephelibatas''). V jejich čele šel Eugenio de {{Prostrkaně|Castro}}, Francisco {{Prostrkaně|Bastos}} a João de {{Prostrkaně|Menezes}}, k nimž druží se řada jiných, všech aristokraticky shlížejících na všednost, osobitých formou, jež ve snaze individualistní odhazuje pouta, a hledajících i zvláštní tvar zevní v osobitých tiscích. Hnutí samo souditi náleží době následné. '''P.''' hledí na jeho repraesentanty dvojako, s uznáním i s odmítáním, ale přes to neupírá jim ušlechtilé vážnosti.
Z {{Prostrkaně|lyriků}} soudobých na předním místě budiž uveden Eugenio de {{Prostrkaně|Castro}}. I on byl čítán ke zmíněným mrakochůdcům. Obecného uznání došel, vydav před decenniem knihu básní ''Oaristos'', po níž následovaly básně ''As Horas'' a pak, téměř každoročně, nový svazek mocně a osobitě poetický. Zajímava jest z další jeho tvorby dramatická báseň ''O Rei Galeor'' z r. 1897, v níž nejzřejměji se cítí odchýlení od jeho školy. Lyrismus básně této připomíná píseň národní a jasné tóny ''Campo das flôres'' od Joãa de Deus-Ramos. Další charakteristickou vlastností jeho tvorby jest rys mystický, jenž převládá v posledních jeho knihách ''Saudades do Ceu'' (1899) a ''Constancia'' (1900), plných lyrických půvabů, z nichž ozývá se roztoužená nálada lusitanská. Ke Castrovi řadí se po této stránce i lyrik Julio {{Prostrkaně|Brandão}}, autor knih: ''Olivro de Aglais'', ''As
Saudades'' a ''O jardin da morte''. Náboženskými ideemi inspiruje se Delfim {{Prostrkaně|Guimarães}} v ''O Evangelho'' (1895), ač sám není věrou proniknut. K látkám biblickým pak sahají mladí básníci s oblibou; z nich D. João de {{Prostrkaně|Castro}} vytvořil vynikající báseň ''Jesus''. Jiný
výborně talentovaný lyrik jest Guedes {{Prostrkaně|Teixeira}}, zvl. svou ''Mocidade perdida''. Mimo něho vyniká symbolik Oliveira {{Prostrkaně|Soares}}, Alberto d’{{Prostrkaně|Oliveira}} a časně zemřelý (†1900) Antonio {{Prostrkaně|Nobre}}, autor sbírky ''Só'', z nejvýznačnějších zástupců nového hnutí, tvořitel hluboce nadaný, ale neuklidněný. Jiní básníci zmínky hodní jsou: Gavão de {{Prostrkaně|Barros}} (''Algas''), náladově bohatý Augusto de {{Prostrkaně|Castro}} (''Religião do Sol''), Manuel de {{Prostrkaně|Silva Gayo}} (''O munde vive de illusão''; ''As tres ironias'', 1897), maeterlinckovsky mystický Silvero {{Prostrkaně|Portella}} (''Terra do exilo''), sladce sentimentální romantik Antonio de {{Prostrkaně|Cordiellos}}(''Agonias''), Candido {{Prostrkaně|Guerreiro}} (''Ave Maria''), Anthero de {{Prostrkaně|Figueiredo}}, vydavatel listu »Ave Azul« Carlos de {{Prostrkaně|Lemos}}, Lopes {{Prostrkaně|Vieira}}, Alberto {{Prostrkaně|Pinheiro}}, Augusto {{Prostrkaně|Gil}} mn. j. Vedle symbolistův zůstává řada soudobých lyriků věrna tradicím starším, jako Gomes {{Prostrkaně|Leal}} (''Fim de um mundo''), Antonio Correo {{Prostrkaně|d’Oliveira}} (''Auto do fim do dia''), Guerra {{Prostrkaně|Junqueira}} (''Os simples'', ''A patria''), stařičký Ramos {{Prostrkaně|Coelho}}, plodný už od r. 1852 (''Reflexos'', 1898), a známý nám už liter. historik a básník filosof Theophilo {{Prostrkaně|Braga}}, jenž vytvořil epopeji ''Poema da Humanidade'', ''Visão dos tempos''. A k této bohaté družině významných lyrikův druží se ještě zástup básníkův podřízených.
{{Prostrkaně|Román a novella}}. Antonio Feliciano de Castilho vládl vedle Filenta Elysia bohatým fondem slovním a byl obratným vypravovatelem, ale v ušlechtilosti slohové předstihl ho d’Almeida-Garrett,Camillo Castello Branco a {{Prostrkaně|Eça de Queiroz}}, zástupce naturalismu v '''P'''-ku. Velikost jeho tkví v národním duchu tvorby jeho a ve vystižení životního ruchu doby přítomné. Již prvé jeho práce, ''O romance de uma senhora loura'', ''O crime do padre Amaro'', ''O primo Bazilio'', ''O mandarim'', ''As maias'', ''A reliquia'', vzbudily pozornost, odhalujíce nepokrytě společenské chyby. Queiroz prvý získal vážnosti naturalismu, ale také prvý jej překonal a vedl dále. Románem ''Christovam'', o legendárním předmětě křesťanském, přiblížil se novému proudu symbolickému. Queiroz byl výborný pozorovatel života a dovedl jej líčiti účinně a pozorovati psychologicky neobyčejně pečlivě. Po těchto stránkách nedostihl ho novellista Teixeira {{Prostrkaně|de Queiroz}}, ni naturalista a později jemnocitný kritik Fialho de {{Prostrkaně|Almeida}}. Onen jest autorem významného románu ''O famoso Gebrão''. Z jiných prosaikův uvádí se: Antonio de {{Prostrkaně|Campos Junior}}, vědecky obsáhlý, vynalézavý a dovedný spisovatel (''Guerreiro e Monge''); románopisec Abel {{Prostrkaně|Botelho}} (''O livro d’Alda''; ''O barão de Lavros'' a zajimavá knížka povídek ''Mulheres de Beira''); Lourenço {{Prostrkaně|Cayola}} (novella ''Coracão doente''); mnohoslibný autor soudobý Carlos Malheiro {{Prostrkaně|Días}} (''O filho das hervas''); Conde de Arnoso; Alfredo {{Prostrkaně|Mesquita}} (''Terras de Hespanha'') a Guilherme {{Prostrkaně|Gama}} (''Amar é Soffrer''). Ženských tvořitelek po smrti Guiomary Torrezãové, vydavatelky illustrov. »Almanach das Senhoras«, není mnoho. Pozoruhodnější jsou tyto: D. Maria {{Prostrkaně|Vaz de Carvalho}} (''Cartas á uma noiva''), Isabel {{Prostrkaně|Leite}, Claudia de {{Prostrkaně|Campos}} (''Ultimo amor''; ''A espinghe e Elle'') a Alice {{Prostrkaně|Pestana}} (Caïel), pozoruhodná řadou prací, j. ''Amor á Antiga'', ''A filha do Jodo de Outeiro'', ''Madame Renan'' a ''Genoveva Montanha''.
Portug. drama doby přítomné nevyvijí se valně. Uspěchu dodělali se v posledních dobách tito autoři: symbolista Julio {{Prostrkaně|Dantas}} ''O que morreu de amor'', ''Viriato tragico''), bratři Julio a Raul {{Prostrkaně|Brandão}} (drama ''A noite de Natal''), Marcellino de {{Prostrkaně|Mesquita}} (''Peraltas e. Secias''). Za jubilejních slavností na 400letou pamět objevení Indie dosáhl vypsané ceny Sousa {{Prostrkaně|Monteiro}}, výborný sonettista a tvůrce románu ''Os amores de Julia''. Mimo soutěž vznikly dvě práce příležitostné, pozoruhodné drama ''Alfonso d’Albuquerque'', jež složil Lopes de {{Prostrkaně|Mendoça}}, a drama ''Na volta da India'' od Manuela da {{Prostrkaně|Silva Gayo}}. Také vliv Ibsenův působil v '''P'''-ku na Joãa da {{Prostrkaně|Cammara}} (''Meia-Noite'').
Portugalská literatura vědecká je dosti skrovna. Plodné byly podněty d’Almeida-Garrettovy a Herculanovy zvl. od dob sporu coimberského pro dějepisectví, historii literární a jazykozpyt. Z historiků vedle Herculana zaslouží býti uvedeni: Rebello da {{Prostrkaně|Silva}} (''Historia de Portugal nos seculos XVII e XVIII'', 1860 o 5 sv., a ''Memoria sobre a agricultura de Portugal'', 1868), Oliveira {{Prostrkaně|Martins}}, Ramos {{Prostrkaně|Coelho}} (''Infante D. Duarte'', 1890), Conde de {{Prostrkaně|Villafranca}} (''Alliança Ingleza'') a Ribeiro de {{Prostrkaně|Vasconcellos}} (''Rainha Santa'', 1894). Soudobými poměry obíral se Ramalho {{Prostrkaně|Ortigão}}, obávaný posuzovatel vad společenských, předsudků byrokracie a skandálních příhod v kruzích vládních, a {{Prostrkaně|Eça de Queiroz}} v Harpunách (''Farpas'', od r. 1890 vycház. periodicky; starší vydány znovu v 12 sv. 1887—94); pak též {{Prostrkaně|L. A. Palmeirim}} (''Galeria de figuras portuguezas'') a J. C. Machado (''Da loucura e das manias em Portugal'').
Jiný obor hojně v '''P'''-ku pěstěný byla {{Prostrkaně|nautika}} a vědy k ní se vztahující, zeměpis, mathematika a astronomie. I šlechta obírala se jimi; infant Jindřich Plavec založil v Sagresu školu pro vědy námořní, z níž vyšla řada slavných plavců, Bart Diaz, Vasco da Gama, Magalhães a j. Jiné středisko vědecké práce byla král. akademie věd, kterou založil Duque de Lafões (1779), její Memorias a zvl. Portugaliae monumenta historica zvláště jsou cenny. Ještě několik jmen známých i mimo '''P.'''! Z mathematiků jest to Garção-Stockler, přírodopisci a historiky byli Correa de Serra a Figueiredo, z právníků vyniká Mello, Figueiredo, Ribeiro dos Santos, Ferreira, Tellez, z astronomů Ferreira d’Araujo, botanik Brotero, historik João Pedro Ribeiro a Ferreira Gordo, filolog J. de Santa-Rosa de Viterbo, z historiků literárních Alexandro Lobo a Gomes Diaz. Theologův a filosofů význačných v '''P'''-ku nebylo.
Zbývá ještě všimnouti si pěstitelů věd sociálných a kritiky. Z prvých byl nejvýznačnější Visconde de {{Prostrkaně|Ouguella}} (†1897), autor šesti řad ''Salões'', spisův ''A lucta social'', ''A queostão social'', ''O proletario europeu'', stejně význačný duševní velikostí jako ryzostí povahovou. Knihy jeho působily hluboce v názory sociálně politické, jímavše jak stanoviskem autorovým, tak klidným pojednáváním o předmětě. Také Teixeira {{Prostrkaně|Bastos}}, zasloužilý lyrik, kritik a badatel historický, věnoval řadu knih otázkám politickým, v nichž vyjádřil republ. smýšlení své. Mimo Republikánský katechismus pro lid vydal spisy ''A Familia'', ''A Propriedade'' a ''Sciencia e Philosophia''. S. Magalhães Lima probíral ''O socialismo na Europa'', napsal pozoruhodné ''Obra Internacional'' a horlivě bojoval za idei míru. Professor Miguel {{Prostrkaně|Bomboide}} r. 1898 vydal dvě knihy filosofické ''O livro arbitro'' a ''A Consciencia'', jež narazily na prudký odpor listů klerikálních. Kritické pole pilně vzdělával Ramalho {{Prostrkaně|Ortigão}} (''Hollanda''; ''A Arte em Portugal''), z mladé generace vynikají jako nadaní kritikové zvl. Alberto d’{{Prostrkaně|Oliveira}}, Carlos de {{Prostrkaně|Lemos}}, Julio de {{Prostrkaně|Lemos}} a Julio {{Prostrkaně|Dantas}}.
Prameny: Diogo Barbosa-Machado, Bibliotheca Lusitana (Lisab., 1741—52, 4 sv.); J. C. Pinto de Sousa, Bibliotheca historica de Portugal (t., 1801); J. C. de Figaniere, Bibliographia historica portugueza (t., 1850); týž, Memorias da litteratura portugueza (1792 až 1812, 8 sv.); Innocencio da Silva, Diccionario Bibliographico Portuguez (t., 1858—70, 9 sv.), o němž pokračuje od r. 1883 Brito Aranha; Garcia Peres, Catalogo razonado biografico y bibliografico de los autores portugueses que escribieron en castellano (Madrid, 1890). — Krom toho: Ferd. Denis, Résumé de l’histoire littéraire du Portugal (Pař., 1826); Freire de Carvalho, Ensaio sobre a historia litteraria de Portugal (Lisab., 1845); Costa e Silva, Ensaio biographico-critico sobre os melhores poetas portuguezes (t., 1850—56, 10 sv.); Pinheiro, Curso de litteratura nacional (Rio de Janeiro, 1862); Wolf Ferd., Studien zur Geschichte der span. und portug. National-Literatur (Berlín, 1859); Pereira da Silva, La littér. portugaise (Paříž, 1866); Reis, Curso de litteratura portugueza e brazileira (Maranhão, 1869, 4 sv.); Andrade Ferreira a C. Castello-Branco, Curso de litteratura portugueza (Lisab., 1875—76). Přední dílo o liter. portug. jest Th. Braga, Historia da litteratura portugueza, posud neukončená, vycházející od r. 1840. Týž autor vydal příručky: Manual da hist. da litt. portug. (Porto, 1875), v 3. vyd. Curso de hist. da litt. portugueza (Lisab., 1885) a 2sv. Modernas ideias na litter. portugueza (Porto, 1892). Srv. též M. Formont, Mouvement littér. en Portugal (Pař., 1892) a výborný nástin portugalské literatury od Karoliny Michaelis de Vasconcellos v Gröbrově Nárysu filologie románské, II. sv., 2. odd. (str. 129—382, Štrasb., 1893—94). Článek H. B. Briggsův v Encyclopaedia Britannica (1885) je pro starší periody nedostatečný. — Anthologie: Almeida-Garrett, Parnaso lusitano (Pař., 1826—34, 6 sv.); Th. Braga, Parnaso portuguez moderno (Lisab., 1877), a týž, Antologia portugueza (t., 1876).
===<center>'''Umění.'''</center>===
''[[Autor:Adolf Holk|Holk.]]''
| |||