Máj (almanach 1860)/Žena miluje srdnatosť/Jednání první: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
+druhý až pátý výstup
dokončení
Řádek 115:
{{Promluva2|Václav||Děvče, máš mně pomoct vaky nést! Zůstaň předce, Kateřino. Udělám z tebe, Kačenko, třináctou svou ženu! Už je ta-tam! Bravo, Václave, nes si vaky sám, jen když si sebe a svého pána pomstil! Mám ji sice rád, tu Kačenku; dokud její paní ale podobně si s mým pánem bude chtít zahrávat, jako dříve to činila, nesmí mně Kačena ani na oči!|Sebere vaky a odchází zahradou v pravo.}}
 
== III. Výstup. ==
 
''Volšovský a Višín'' přicházejí zahradou z pravé strany. První je už převlečen a má lehký oblek na sobě.
Řádek 123:
 
{{Promluva2|Višín||Předce, předce, bratře! — Či odpusť, že tě sám upomínám!}}
{{Promluva2|Volšovský||Vidíš, už sem na to všechno skoro zapomněl a přicházeje k tvému domu necítil sem ani žádného bolu více, ani nějakého rozčilení ani konečně jiné touhy, než abych tebe brzy spatřil. Chci být ale upřímným a přiznám se ti, že, jakmilejak-mile sem tvou dceru spatřil, zase nová touha se ve mně vzbudila, že bych ji byl s chutí obejmul a se jí zeptal, zda-liž se posud jinak nerozmyslila.}}
{{Promluva2|Višín||Zeptej se jí, prosím tě! Mluvila o tobě stále s úctou a zpomínala si často na tebe.}}
{{Promluva2|Volšovský||Ne, ne! Úctu její sem sobě už dovedl vydobýt, lásky její ale nedobudu nikdy. Má nějakou tajnou zášť — ne, zášť to není, to sem se špatně vyjádřil — má nějakou mou chybu, snad nějaké zdánlivé provinění na mysli a to ji jako propasť stále ode mne vzdaluje. Přemohl sem se a mluvil s ní skoro až urážlivě chladně, tak urážlivě, že, kdyby to právě tvá dcera nebyla —}}
Řádek 176:
{{Promluva2|Kateřina|zlostně se na něho zamračí a uteče do zahrady}}
{{Promluva2|Václav|běží za ní|Počkej předce, kdož pak ti může stačit, bláznivá chocholko!}}
 
== VI. Výstup ==
 
''Adéla'' a ''Hermann'' vstoupí zahradou. ''Hermann'' nese ''Adéle'' shawl.
 
{{Promluva2|Adéla|béře shawl od Hermanna|Děkuju vám, pane; vyť jste dnes zvláště zdvořilý!}}
{{Promluva2|Hermann||Zdvořilý? Může být, nevím ale o tom. Naše doba žádá zdvořilosti místo citů a sme od dětinstva už tak vycvičeni, že, když vřele cítíme, také vybranou zdvořilosť jevíme. Jsem-li k vám zdvořilý, jest to jen důkazem, že ste vřelé city ve mně zbudila.}}
{{Promluva2|Adéla||Už jste zase ve své staré kapitole? Sedněme si, pane!|Sednou.|Ostatně se musím přiznat, že vaše zdvořilosť je velmi příjemná, protože vždycky zvláštní.}}
{{Promluva2|Hermann||Jste příliš laskava; račte ale být opatrna, poněvádž by snad tato laskavosť vaše mne v mé naději potvrdila.}}
{{Promluva2|Adéla||Myslím, že to není přílišná laskavosť, když se ze zvláštní vaší zdvořilosti těším, a také se k tomu přiznám. Chválím-li skutečnou mužnosť vaši, musí mně i nejjemnější stránka vaše rovně milou být. Mužnosť a třeba někdy drzosť k mužským a zdvořilosť k ženským — tak se to sluší!}}
{{Promluva2|Hermann||Škoda, že si nemůžeme tak svou srdnatostí dobývat lásku dam, jako úctu mužských. Byl bych si vás už dávno dobyl.}}
{{Promluva2|Adéla||Nevím, nevím — o, já jsem také srdnata a dovedla bych se bránit! Strachu neznám a právě pro to každého muže nenávidím, který jednou bojácnosť svou něčím dosvědčil.}}
{{Promluva2|Hermann||Toť bych snad už za tou příčinou měl naději —}}
{{Promluva2|Adéla||Stále a stále se vám ty vaše naděje do myšlenek vplítají!}}
{{Promluva2|Hermann||Často sem už myslil, že se tyto moje naděje vyplní, a vždy ste mě zase náhlou chladností odstrašila; sklamejte mne, jak často ještě chcete, v tom mně nezabráníte, že stále doufat budu.}}
{{Promluva2|Adéla|žertovně|O, naděje je pěkná věc! Zač by stály všechny ty malicherné okamžiky našeho života, kdyby se s nimi zároveň naděje na něco dokonalejšího nepojily!}}
{{Promluva2|Hermann||Jen se posmívejte! Já vás ale ubezpečuju, že ta naděje je mým dechem, že bych bez ní —}}
{{Promluva2|Adéla|s komickým strachem|Prosím vás, jen se mně nestaňte sentimentálním! Jen to ne, raděj doufejte dále!}}
{{Promluva2|Hermann|poklekne před ní a políbí jí rychle ruku|O božská Adélo! Smím tedy —}}
{{Promluva2|Adéla|vyskočí|Mně se zdá, pane, že byste potřeboval nějakou studenou douche!|Opravdově.|Prosím vás, kdyby někdo —}}
{{Promluva2|Hermann|vstává pomalu|Už zase marně! Vy jste ukrutna!}}
{{Promluva2|Adéla|žertovně|Vždyť máte naději!|Opravdově.|Kdyby byl tak-hle otec, anebo náš nový host vešel!}}
{{Promluva2|Hermann||Ah — ten nový host! Slyšel sem už o něm; prosím vás, kdo je?}}
{{Promluva2|Adéla||Přítel naší rodiny, velmi vzdělaný a duchaplný muž, jehož sobě vážit musíme.}}
{{Promluva2|Hermann||Snad ne nějaký můj sok?}}
{{Promluva2|Adéla||Sok? a v čem sok?}}
{{Promluva2|Hermann||Vy jste zlá!}}
{{Promluva2|Adéla||Ah tak! I bůh zachraň — hahaha! Vždyť víte, že jen udatného, srdnatého muže mohu milovat a pan Volšovský je pravá baba.}}
 
== VII. Výstup ==
Předešlí. ''Volšovský'' a Višín'' (z levé strany).
 
{{Promluva2|Volšovský||Mám radosť z toho hocha! Do Italie ale na žádný způsob ještě nesmí! Ah slečna — a kdo to? To není můj synovec!}}
{{Promluva2|Adéla|tváři se, jako by příchozích nezpozorovala, a mluví šeptmo s Hermannem}}
{{Promluva2|Višín|vstoupí mezi Adélu a Hermanna|Musím vás, pánové, seznámit spolu. Zde pan Volšovský, starý můj přítel — a zde pan Hermann.|Volšovský a Hermann se vzájemně kloní, poodstoupí a baví se spolu. Višín k Adéle.|Nevidím to rád, že tak důvěrně s tím cizincem zacházíš. Nevíme ani, kdo jest a může být, že za ním něco zcela jiného vězí, než se na oko zdá!}}
{{Promluva2|Adéla||Otče!}}
{{Promluva2|Višín||Ne, ne! musíme být pozorlivi! Nemám sice ničeho proti tomu, že se zde na krátko zdržuje, nevím ale skoro ani, jak sem přišel.}}
{{Promluva2|Adéla||Vždyť víte, že sem ho poznala u své přítelkyně a že sem ho sama pozvala.}}
{{Promluva2|Višín||Nevím ale nic bližšího o něm.}}
{{Promluva2|Adéla||Taková nedůvěra by vás byla nehodna, tatínku!}}
{{Promluva2|Višín||Musím sama sebe chránit. Psal sem už svým přátelům do Prahy a zvíme brzy, na čem jsme.}}
{{Promluva2|Adéla|chladně|Jak se líbí!|Nahlas.|Ti pánové nás připraví o příjemnou zábavu!}}
{{Promluva2|Volšovský||Budeme snad brzy hotovi.}}
{{Promluva2|Hermann||Jsme už nyní k službám —}}
{{Promluva2|Volšovský||Ne, ne, počkejte ještě, pane Hermanne!|Mluví s tímto dále.}}
{{Promluva2|Adéla|usmívavě pro sebe|Však vím, co je pod tou hrubostí skryto. Nechce se prozradit, že mne ještě miluje — o, však já vás zahanbím, chladný pane!}}
{{Promluva2|Hermann||Zde jsme, jemnosť paní!}}
{{Promluva2|Adéla||Věřím ráda, že se ti pánové dobře spolu pobaví! Cestovali oba a mají tedy dosti látky, aby se o mnohém smluvili!}}
 
== VIII. Výstup ==
 
''Vilím'' (přiběhne ze zahrady). Za ním přijde zahradou ''Václav'' a postaví se u dveří. Hned potom vyjde ''Kateřina'' z levé strany a postaví se k druhé straně dveří. ''Předešlí.''
 
{{Promluva2|Vilím||Strejčku, drahý strejčku — přišel ste jako na zavolání! Mně se už věru po vás stýskalo!|Objímá Volšovského.}}
{{Promluva2|Volšovský||Slyšel sem, že se ti stýskalo, a vím také proč.}}
{{Promluva2|Vílím||Viděl ste už můj obraz? Libí se vám?}}
{{Promluva2|Volšovský||Je trochu divoký, jako ty; jsem ale spokojen.}}
{{Promluva2|Adéla|pro sebe|On si mne opravdu ani nevšímá!|Počne se s Hermannem bavit a ohlíží se časem pátravě po Volšovském; Višín ji pozoruje.}}
{{Promluva2|Volšovský|vede Vilíma stranou|Co pak je zač, ten pan Hermann?}}
{{Promluva2|Vilím||Nevím a myslím, že ani zde o něm mnoho nevědí.}}
{{Promluva2|Volšovský||Toť je podezřelé.}}
{{Promluva2|Vilím||Mně je podezřelým i protivným! Stále se kolem Adély otáčí — snad by si ji rád vzal, kdybychom tomu dovolili.}}
{{Promluva2|Volšovský||Kdybyste tomu dovolili? Jakž-pak ty přicházíš k tomu, abys také dovoloval?}}
{{Promluva2|Vilím|v rozpacích|Strejčku, já bych rád do Italie.}}
{{Promluva2|Volšovský||To je podivná odpověď!|Pro sebe.|Snad není ten hoch také do ní zamilován?|Nahlas.|O tom si ještě promluvíme a řeknu ti teprve později, že do Italie ještě nesmíš.}}
 
== IX. Výstup ==
 
''Růžička'' (vejde zahradou). ''Předešlí.''
 
{{Promluva2|Višín||I dobré jitro, pane sousede!}}
{{Promluva2|Růžička||Dobré jitro, vážené panstvo! Má poklona vám, paní Adélo, vy rajská —|Pro sebe.|Teď sem to zapomněl!}}
{{Promluva2|Adéla||Rajská hruško! ste chtěl říci — ne? O, vy umíte lichotit!}}
{{Promluva2|Růžička||Není jinak možná! Vy jste jako slunce, které ze země tento —|Líbá jí ruku; pro sebe.|To se mně to podařilo! Vtip musí člověk mít a pak to jde!}}
{{Promluva2|Adéla|obrátí se k Volšovskému|Už ste se pohejčkal se svým mazánkem? To děťátko má asi radosť!}}
{{Promluva2|Volšovský||To děťátko je právě tak staré, jako vy!}}
{{Promluva2|Višín||Prosím tě, nech ji. Toť víš, že každá ženská, jak-mile se vdá, myslí, že už je skutečně rozumná. Dokud jsou svobodné, staví se pořád dětinskými a kdyby byly třeba už padesátileté panny. Jak-mile se ale šestnáctileté děvče vdá, hraje si na matronu, je moudré, mluví o všem vážně, dává naučení nevdaným, třeba by dvakrát tak staré byly a je vůbec pravým pokladem moudrosti!}}
{{Promluva2|Václav|podívá se v témž okamžiku na Kateřinu, když tato na něho; Kateřina se rychle odvrátí|Víš, jak se vaří turecké nudle, Kateřino?|Kateřina odvrátí ještě více hlavu.}}
{{Promluva2|Hermann||Dámy jsou skutečně mnohem dříve duchem zralé než my! Šestnáctileté děvče je co ženská mnohem zralejší, než dvacítiletý muž.}}
{{Promluva2|Adéla||Jak smýšlíte o tom, pane Volšovský, co právě můj horlivý zastavatel pronesl?|Upustí schválně šátek v stranu Volšovského.}}
{{Promluva2|Volšovský|nepohnutě|Upadl vám šátek, jemnosť paní!}}
{{Promluva2|Vilím|skočí a podá šátek Adéle}}
{{Promluva2|Adéla|chladně|Děkuju, Vilíme! — Smluvte se, pane Volšovský, zde s panem Hermannem o svých cestách. On byl také v Italii; nebral ale banditů ku pomoci, aby se zase před bandity chránil, jako to prý někteří cestovatelé činívají.}}
{{Promluva2|Volšovský||To tedy cestoval s menším pohodlím než já! Prosím, pane, byl ste tam za svou povinností, nebo za zábavou?}}
{{Promluva2|Hermann||Za povinností.}}
{{Promluva2|Vilím|počne zatím kreslit Růžičku do své tobolky}}
{{Promluva2|Adéla||Pan Hermann byl totiž kapitánem při prvním papežském pluku Švýcarů!}}
{{Promluva2|Volšovský||Tak? a kdy, prosím?}}
{{Promluva2|Adéla||Před rokem ještě, viďte, pane Hermanne?}}
{{Promluva2|Hermann||K službám, sličná paní.}}
{{Promluva2|Volšovský||Jak to jemnosť paní dobře ví! — Tedy před rokem ještě, pravíte? Jistě před rokem?}}
{{Promluva2|Hermann||Ano! — Nepochopuju —}}
{{Promluva2|Volšovský||Před rokem sem znal všechny důstojníky toho pluku; vás ale, pane —}}
{{Promluva2|Hermann||Mne ale ste neznal, tedy ste neznal všechny!}}
{{Promluva2|Volšovský||To z toho nenásleduje, protože musím podlé toho, že sem skutečně všechny znal, soudit, že ste alespoň tenkrát ani takovým důstojníkem nebyl!}}
{{Promluva2|Višín||Co je to, pane? Jak to přijde?}}
{{Promluva2|Hermann||Já —}}
{{Promluva2|Adéla||Zapovídám vám se omlouvat. Já vám věřím a vím proč; jste mým hostem a jinému než mně, ba ani otci mému se nemusíte zodpovídat! Hanebné to, nemužné podezření! — Dnes obědváme v zahradě, pánové! Prosím, pane Hermanne, o vaši ruku; veďte mne! Je libo, pánové?|Adéla jde s Hermannem, měřícím hrdě Volšovského.}}
{{Promluva2|Višín||Do zejtřka z rána máme jistotu; nech ho zatím, příteli!|Jde s Volšovským za Adélou.}}
{{Promluva2|Růžička||Nechám námluvy až po obědě. Mezi tím ji okouzlím ještě několika vtipy.}}
{{Promluva2|Vilím|zastrčí tobolku|Kreslil Vilím — už ho mám! Pojďte, pane Růžičko, už vás mám!|Táhne ho za sebou.}}
{{Promluva2|Růžička||Bože, vždyť to cítím na ruce, že mne máte.|Vyjdou.}}
 
(Opona začíná padat.)
 
{{Promluva2|Václav||S pepřem se vaří turecké nudle, Kateřino!|Jde za ostatními.}}
 
(Opona spadne.)
{{Konec formy}}