Verze z 16. 5. 2014, 08:35 editovat Milda (diskuse \| příspěvky) Uživatelé s automaticky prověřenými editacemi, Správci rozhraní 28 210 editací n., zatím jen první výstup		Verze z 16. 5. 2014, 10:58 editovat zrušit editaci Milda (diskuse \| příspěvky) Uživatelé s automaticky prověřenými editacemi, Správci rozhraní 28 210 editací +druhý až pátý výstup Porovnání s novější verzí →
Řádek 40: {{Promluva2\|Volšovský\|\|Mlč předce!\|Naslouchá.\|Myslím, že už někdo jde!}} {{Promluva2\|Václav\|posměšně\|Už!}} == II. Výstup == ''Adéla a Kateřina'' (z levé strany). ''Volšovský'' (vyskočí se sedadla). ''Václav'' (zůstane sedět). {{Promluva2\|Adéla\|mluví mezi dveřmi tiše ku Kateřině\|Zůstaň u mne, sic mne bude po dvou létech znovu zase svou láskou soužit! Já se mu bojím i ze zdvořilosti říci, že jeho příchod otce potěší; zeptá se zajisté hned, zdaž také mne svým příchodem potěšil.}} {{Promluva2\|Kateřina\|\|Měla ste ale předce trochu radosť, třeba z pýchy.}} {{Promluva2\|Adéla\|\|Ty’s hloupá!\|Obrátí se; nahlas.\|Ach pan Volšovský! Vítám vás!\|Podává mu ruku k políbení, kterou on vezme a potřese jí.\|Jste už dávno ze svých cest zase doma?}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Právě sem přijel a chci svého přítele vidět, vašeho otce!}} {{Promluva2\|Adéla\|pro sebe\|Teď začne!\|Nahlas.\|To otce zajisté tuze potěšíte!}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Vím to, vím! Ta dobrá duše! Však sem se už také jako dítě těšil, že ho uvidím!}} {{Promluva2\|Adéla\|\|Prosím, sedněte!\|Sednou si.\|Umíte se ještě jako dítě těšit?}} {{Promluva2\|Kateřina\|jež byla nevšímajíc si Václava na druhé straně u dvéří usedla, pro sebe\|To bylo perné!}} {{Promluva2\|Václav\|pro sebe\|Roztrhal bych ji.}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Myslíte, že jsem k tomu už stár? Nu, stáří čtyřicíti let nechrání člověka ještě před dětinstvím! Zvláště mne ne, jenž sem, jak víte, přede dvěma léty ještě chlapeckých hloupostí se dopustil.}} {{Promluva2\|Václav\|pro sebe\|Políbil bych mu ruku!}} {{Promluva2\|Kateřina\|pro sebe\|Já bych ho!}} {{Promluva2\|Adéla\|\|Už se nepamatuju! Byly to nejspíš maličkosti.}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|O ovšem! člověk se jen tak náhodou na ně upamatuje a divím se věru, že se mně to všechno z hlavy nevykouřilo. Na příklad to, že sem přede dvěma roky o vaši ruku žádal — teď se tomu ovšem můžeme srdečně zasmát — napadlo mně teď náhle zase! Vykonal sem dvouletou cestu a předce se ještě na podobné maličkosti zcela dobře pamatuju.}} {{Promluva2\|Adéla\|poněkud v rozpacích\|Byl ste dlouho pryč? Tak?\|posměšně\|Mně se zdálo, jako byste byl teprv nedávno, teprv před několika nedělemi odešel!}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Ano, čas utíká! Mně se právě tak děje, jako vám! Myslím, že sem včera vyjel a dnes přijel — tak příjemně se mně čas skrátil!}} {{Promluva2\|Adéla\|\|Toť nejspíš zase pocestujete?}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Snad! Mne už ale ten kočovnický život předce trochu omrzel. Viděl sem skoro všechny známé končiny a jedu-li teď nějakou silnici, necítím více žádného blaha, žádného rozechvění, cítím jen silničný prach na prsou a zlobím se; nevidím nikde nic nového, všechno staré; ti lidé všichni stejní, chladní, zdlouhaví, k zívání.\|Potlačuje zívání.}} {{Promluva2\|Adéla\|kouše zlostně do šátku\|Vyť jste se znamenitě změnil!}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Ano, už nejsem tak zcela ''dětinský!'' Už mně není všechno rájem, co mně jím bývalo, a svět se mně nezdá být více tak květnatým, tak láskyplným jako dříve — ačkoliv sem se přesvědčil, že se takto může v něm tuze dobře obstát.}} {{Promluva2\|Adéla\|\|Tedy ste sobě už dosti chladnosti zaopatřil, jak pozoruju.}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Není jinak možná, jemnosť paní! Kdo dlouho cestuje, bývá konečně zdvořilý sice, ale ledový jako hospodský, který každého dne jiné hosti vidí.}} {{Promluva2\|Kateřina\|pro sebe\|Ten se změnil!}} {{Promluva2\|Václav\|pro sebe\|Můj pán vyhrává!}} {{Promluva2\|Adéla\|\|Kde ste cestoval? Byl ste snad zase v Italii?}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Procestoval sem opět některé části.}} {{Promluva2\|Adéla\|\|A nebál ste se tenkráte loupežníků?}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Najal sem si jich sám několik a ti mne chránili před ostatními.}} {{Promluva2\|Adéla\|ousměšně\|Vyť jste hrdina!}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Snad nejsem; vím ale, že bych se hrdinou nestal tím, kdybych se s loupežníky sepral!}} {{Promluva2\|Adéla\|\|Nu — třeba! — A kam ste cestoval pak?}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Na východ!}} {{Promluva2\|Adéla\|\|Toť budete moci mého otce vypravováním bavit!}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Snad se mně to poštěstí.}} {{Promluva2\|Adéla\|\|Tak-hle o tom, jak východní národové bojujou a jaké zbraně mají — toho ste sobě však snad ani nepovšímnul.}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Všeho sem sobě povšímnul a dovedu pro přítele dosti zajímavých zkušeností vybrat. I pro vás bych měl některé podobné zkušenosti.}} {{Promluva2\|Adéla\|\|Na příklad?}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Nevím prozatím, kde bych začal — podá se to snad v rozmluvě samo sebou.}} {{Promluva2\|Adéla\|\|Snad na příklad o svatbách na východě — ne?}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Snad. I o těch vím dosti zajímavého. Východ je, co se svateb týče, obráceným světem. Žena je ničím, pouhou věcí. Ani vidět nesmí leckdes svého ženicha před svatbou a na jednom místě nalezl sem i obyčej ten, že se nevěstě zalepí lesní smolou oči a teprvé po svatbě jí je smí ženich zase otevřít — u nás bývá to obráceně, jemnosť paní! Ženich mívá zalepené oči a nevěsta mu je teprve po svatbě otevírá.}} {{Promluva2\|Adéla\|\|Vy si je už nezalepíte? Máte dobře!}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Snad! Mrzí mne, jak sem pravil, už kočovnický život a nevím, nepozvu-li vás brzy k slavnosti.}} {{Promluva2\|Adéla\|vstane mrzutá; jdou pomalu ke dvéřím\|Právě se pamatuju, že musím ještě něco obstarat. Vy odpustíte, že vás opouštím. Zde tento pokoj, který ste vždycky obýval, je právě už někým jiným obýván; znáte ale náš pěkný pavillón, tam se vám musí zalíbit. Kateřino, pomoz Václavovi odnést věci!}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Děkuju za vaši ochotnosť; nenamáhejte se ale, odjedu zase odpůldne.}} {{Promluva2\|Adéla\|zastaví se\|Jak? odpůldne?}} {{Promluva2\|Václav\|pro sebe\|Dobře sme se drželi!}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Ano, chci jít kamsi na návštěvu. — O čem přemýšlíte?}} {{Promluva2\|Adéla\|\|Váš brzký odchod bude otci nemilým. Obětujte se mu trochu, nespěchá-li ovšem návštěva.}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Má návštěva sice nespěchá; chci jen některé dámy zase vidět, půjdu ale předce časně.}} {{Promluva2\|Adéla\|\|Jak se libí!\|Oba vyjdou zároveň dveřmi.\|Má úcta, pane! Vy jdete v pravo!}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|A vy v levo! Má skutečná úcta!\|Oknem se vidí, jak on pomalu v pravo, ona rychle v levo odchází.}} (''Václav'' a ''Kateřina'' zůstanou chvilku mlčky u dveří sedět. ''Václav'' má ruce na kolenou a dívá se před sebe; ''Kateřina'' má ruce v kapsách u zástěrky a divá se taktéž před sebe.) {{Promluva2\|Václav\|pro sebe\|Teď zase já budu zdvořilým krobiánem!\|Obrátí se ke Kateřině; nahlas.\|Salem Alechem, němá Kateřino!}} {{Promluva2\|Kateřina\|hledí stále před sebe; pro sebe\|Budu tak chladna, jako má paní byla\|Nahlas.\|Co pravíte, pane?}} {{Promluva2\|Václav\|\|Salem — Alechem sem povídal a tvoje povinnosť je, abys odpověděla Alechem — Salem! Či ano, ty ani neumíš turecky jako my! Bože, ty ženské v Čechách! Jinak než česky ani nechtějí mluvit! Můj pán povídal jednou, že kolikero jazykům člověk rozumí, tolikero duchů také do něho sestoupí. Nu, ženské ovšem nepotřebují ducha; mají dost práce se svým tělem! A předce by se dobře hodily k učení se jazykům cizím; majíť jazejček až milo ohebný, ostrý, chápavý a lepkavý.}} {{Promluva2\|Kateřina\|\|Dovolte, pane!}} {{Promluva2\|Václav\|\|A to se rozumí, že dovolím! V Allah — či ty turecky nerozumíš — tedy při sám bůh! my, co sme viděli svět, jsme tuze galantní.}} {{Promluva2\|Kateřina\|\|Vy jste blázen, pane!}} {{Promluva2\|Václav\|\|Neslyším dobře! Jak to bylo, turecká kachničko?}} {{Promluva2\|Kateřina\|vyskočí zlostně\|Že jste blázen, pane!}} {{Promluva2\|Václav\|vstává pomalu\|Blázen nejsem, ale pán? — to třeba ano! Můžeš mně ale předce proto ještě tykat, jako dříve! My, co sme viděli svět —}} {{Promluva2\|Kateřina\|\|Myslíte, pane, že je ještě všechno mezi námi, jako dříve?}} {{Promluva2\|Václav\|\|Snad nenarážíš na to, že sem tě jednou chtěl? I buď tichá, Kačenko, to je už dávno pryč, to se rozumí samo sebou, že sem na tě už dávno zapomněl!}} {{Promluva2\|Kateřina\|\|I ty —\|zamlčí se náhle}} {{Promluva2\|Václav\|\|Roztomilý člověče! si chtěla říct — ne? Inu to víš, člověk vidí na cestách mnoho a má mnohou příležitosť. Nejsem blázen, abych jí byl nepoužil. A pak v Turecku! No, to víš, že má každý Turek tucet žen a rozumnému člověku jako já se to brzo zalíbí.}} {{Promluva2\|Kateřina\|poslouchá s patrnou zlostí\|Tak? Pane, vy nejste blázen, vy jste darebák!\|Odchází vážně v levo.}} {{Promluva2\|Václav\|\|Děvče, máš mně pomoct vaky nést! Zůstaň předce, Kateřino. Udělám z tebe, Kačenko, třináctou svou ženu! Už je ta-tam! Bravo, Václave, nes si vaky sám, jen když si sebe a svého pána pomstil! Mám ji sice rád, tu Kačenku; dokud její paní ale podobně si s mým pánem bude chtít zahrávat, jako dříve to činila, nesmí mně Kačena ani na oči!\|Sebere vaky a odchází zahradou v pravo.}} == III. Výstup. == ''Volšovský a Višín'' přicházejí zahradou z pravé strany. První je už převlečen a má lehký oblek na sobě. {{Promluva2\|Višín\|\|Nepotřebuju tě ubezpečovat, že si mne příchodem svým radostně překvapil.}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Věřím ti, věřím, bratře. Naše sejití-se může nás tím spíše po dlouhé době těšit, poněvadž upamatování na nějaký bolestný a nutný rozchod nám nepřekáží.}} {{Promluva2\|Višín\|\|Předce, předce, bratře! — Či odpusť, že tě sám upomínám!}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Vidíš, už sem na to všechno skoro zapomněl a přicházeje k tvému domu necítil sem ani žádného bolu více, ani nějakého rozčilení ani konečně jiné touhy, než abych tebe brzy spatřil. Chci být ale upřímným a přiznám se ti, že, jakmile sem tvou dceru spatřil, zase nová touha se ve mně vzbudila, že bych ji byl s chutí obejmul a se jí zeptal, zda-liž se posud jinak nerozmyslila.}} {{Promluva2\|Višín\|\|Zeptej se jí, prosím tě! Mluvila o tobě stále s úctou a zpomínala si často na tebe.}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Ne, ne! Úctu její sem sobě už dovedl vydobýt, lásky její ale nedobudu nikdy. Má nějakou tajnou zášť — ne, zášť to není, to sem se špatně vyjádřil — má nějakou mou chybu, snad nějaké zdánlivé provinění na mysli a to ji jako propasť stále ode mne vzdaluje. Přemohl sem se a mluvil s ní skoro až urážlivě chladně, tak urážlivě, že, kdyby to právě tvá dcera nebyla —}} {{Promluva2\|Višín\|\|I prosím tě, snad nebudeš s ní nějak zvláště chtít zacházet? O, jen kdyby byla ještě děvčetem a zcela pod mým dozorstvím, však já bych ji přinutil! Tak-hle ale sobě vykoupila půlletým manželstvím svobodu a já jí nemohu poroučet.}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Snad nemyslíš, že bych svolil k nucení? že bych ji přijmul co oběť? Ne, já jsem rád, že se mně už trochu z mysli vytratila! Neměl sem ani k tobě přijít, byl bych líp učinil. Abych se ale dalším nehodám vyhnul, půjdu hned po obědě zase dále — ty mně to odpustíš!}} {{Promluva2\|Višín\|\|Opovaž se! Toť by bylo hezké, abych měl pro to tvrdohlavé, hloupé děvče tebe ztratit! Ty musíš zůstat!}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Nemohu!}} {{Promluva2\|Višín\|\|Alespoň čtrnáct dní, alespoň týden, hochu!}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Bylo by směšné, abychom se o to hádali. Víš co, já zůstanu do zejtřka; ráno ale zase pojedu, abych před tvou dcerou obstál. As po čtrnácti dnech přijdu zase na krátký čas a pak zase a tak dále. Nabudu více lhostejnosti!}} {{Promluva2\|Višín\|\|Jsem spokojen.}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|A ty mně slíbíš, že ji nepřinutíš, aby se ke mně jinak chovala, než jak se posud chová.}} {{Promluva2\|Višín\|\|Slibuju.}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Nevíš, jaká ta má chyba —?}} {{Promluva2\|Višín\|\|I bůh zachraň! Nějaké ženské vrtochy jsou to. Jakou pak chybu by mohla na tobě vidět? Jsi o celých deset mladší než já, tedy nevadí ani stáří, poněvadž čtyřicítiletý muž se zcela k dvacítileté vdově hodí.}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|A nechce se zase vdát?}} {{Promluva2\|Višín\|\|Neřekla mi ničeho. Ty ale snad posud nevíš, že tvůj synovec se u mne zdržuje?}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|U tebe? A co zde?}} {{Promluva2\|Višín\|\|Nu — maluje a baví se! Je to roztomilý človíček! Vypravoval mně včera při večeři, že by se rád do Italie podíval a že tě k tomu účelu o nějaké peníze poprosit chce.}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Nedostane zatím ničeho, ať se učí ještě doma.}} {{Promluva2\|Višín\|\|Nu jak myslíš! Připravil ti překvapení pěkným obrazem; právě ho dohotovil a suší ho u mne na okně. Chceš se podívat?}} {{Promluva2\|Volšovský\|\|Mám ho rád a potěším se jistě z jeho pokroků. Pojďme; do Italie ale nesmí na žádný způsob!\|Odejdou v levo.}} == IV. Výstup == {{Promluva2\|Růžička\|přichází zahradou\|Jak? Nikdo zde?To je mně právě milé! Ti se podiví, až jim to všechno řeknu! A což teprve doma! Má hospodyně si myslí sama na mne — jen aby se chudák z lásky nezbláznila! Věru ani nevím, co se těm ženským vlastně na mně líbí! To je už třetí hospodyně, která mne chce, a mimo to sem už musil vyhnat sedum služek jen proto, že rozšiřovaly mezi lidmi, že je mám rád! A ne snad, že by se jim statek můj líbil! To ne, každá to říká, že ne! Musím mít tak něco při sobě — inu můj duch je to, který je oslňuje. Ovšem, ovšem, tak jako já nedovede mluvit nikdo! — Doma sem neřekl ani slova, vyšel sem si na procházku jako by nic, přišel sem jako by nic a tady si to vyjednáme zase jako by nic. Ta radosť toho starého Višína, až mu řeknu, že bych si jeho dceru vzal. Teprv ondyno mně zaklepal na rameno a pravil: „Růžový nosejčku“ — on mně nikdy neřekne Růžičko, vždycky růžový nosejčku — „já bych sobě přál, aby měla má dcera podobného hospodáře pro své panstvíčko, jako vy jste — já už toho nezastanu!“ A já mlčel, neřekl ani slova a teď — teď — nu ta radosť toho starého Višína, hahaha, ten bude o jedné noze skákat! A což teprvé jeho dcera! — jen aby jí náhlá radosť neuškodila! Teprv ondyno sem s ní mluvil skoro čtvrť hodiny a mezi rozmluvou pravím náhle co zdvořilý člověk: „Nevím, jemnosť paničko, zdaž vás má sprostá řeč baví!“ A ona si přikryla honem šátkem obličej — to se styděla, nebožačka! — a pravila skoro škytavým hlasem: „Vy umíte znamenitě bavit.“ Nu počkej, zatrolená vdovičko, máš mít tu zábavu každý den! Inu vtip je dar boží! A jak se k sobě hodíme! Ona vdovička, já vdoveček! Nemáš zůstat, vdovičko, osamotnělá a všem bouřkám a dešťům ponechána jako ta socha nad hrobem manžela. Přistoupím k tobě a počnu: „Já, kterého už tři hospodyně a sedum děveček chtělo“ — ne, to jí nesmím říci, mohla by zpyšnět! Honem si nějakou řeč vymyslím a několik vtipů a nápadů spořádám — to mají ženské rády. Jsem rád, že zde nikdo není! Honem do zahrady na nápady!}} == V. Výstup == ''Růžička. Václav.'' Později ''Kateřina.'' {{Promluva2\|Růžička\|chce ven, potká se ale s Václavem v zahradních dveřích\|Prosím vás, přítelíčku, nechť jste, kdo jste, nevyzraďte mne, že sem zde byl!\|Chce dál.}} {{Promluva2\|Václav\|zadrží ho\|Pomálu, pane, co ste zde dělal?}} {{Promluva2\|Růžička\|\|Nu, snad sem nekrad’?}} {{Promluva2\|Václav\|\|Kdož ví!}} {{Promluva2\|Růžička\|\|I vy osle, vy hrubiáne!\|vytrhne se mu a uteče}} {{Promluva2\|Václav\|\|Zloděj není, sic by tak nenadával!}} {{Promluva2\|Kateřina\|vyjde levými dveřmi a jde až v popředí\|Kdož by si byl pomyslil, že se ten člověk tak změní! Tak hodný býval, tak spořádaný a nyní tak lehkovážný, tak hrubý. Řekla sem mu to ale do pravdy!}} {{Promluva2\|Václav\|přikradl se až za ni\|Slečno Kateřino, nevíte, kde je teď pan Vilím? Zdržuje prý se zde u vás, ano?}} {{Promluva2\|Kateřina\|\|Nevím!}} {{Promluva2\|Václav\|\|Co nevíte?}} {{Promluva2\|Kateřina\|\|Nic nevím!}} {{Promluva2\|Václav\|\|To vím!}} {{Promluva2\|Kateřina\|\|Co víte?}} {{Promluva2\|Václav\|\|Že nic nevíte.}} {{Promluva2\|Kateřina\|\|I ty —}} {{Promluva2\|Václav\|\|Zapovídám si tykání!}} {{Promluva2\|Kateřina\|\|Jak chcete!\|Odchází na zad.}} {{Promluva2\|Václav\|\|Žádám vás, slečno Kateřino, ve jmenu svého pána, jenž co host vašeho panstva šetrnosť zasluhuje, o něco.}} {{Promluva2\|Kateřina\|\|Co chcete?}} {{Promluva2\|Václav\|\|Jak jsi stará, Kačenko?}} {{Promluva2\|Kateřina\|\|Co je vám do toho?}} {{Promluva2\|Václav\|\|Chci vědět, jak dlouho to ještě bude trvat, než budeš starou pannou!}} {{Promluva2\|Kateřina\|zlostně se na něho zamračí a uteče do zahrady}} {{Promluva2\|Václav\|běží za ní\|Počkej předce, kdož pak ti může stačit, bláznivá chocholko!}} {{Konec formy}}

Máj (almanach 1860)/Žena miluje srdnatosť/Jednání první: Porovnání verzí