Životopis Jaroslava Antonína Puchmajera: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
další část |
další část po stranu XXIII. |
||
Řádek 116:
Aby se při své unavující prácí vyraziv ducha sesílil, aby chudobě se rozmáhající podporou mocnou se stal, a žebrání vyhubiv pracovitost rozšířil, založil na vrchu holém zahradu Puchmírku. Zde si připravoval sídlo odpočinutí, tady chtěl ve svém starém věku svůj život tráviti v pokoji, a na bouřící svět a jeho motaniny a hasnoucí slávu s upokojeným srdcem v tichosti zhlížeti. Tať měla i okrasou města Radnic, i památkou jeho jména býti. Sem všecky důchody, se, všecky péče obrátil, a spatřuje skalnatý vrch v ráj se proměňovati, nejmilejší rozkoše užil. Toto podniknutí též pohanění neušlo; reptaliť lichvářové žehrající, že peníze rozhazuje marnou práci podniká, ale slzy bídných pracujících lidí setřené, a rodiny v skrytě svému dobrodinci děkující požehnaly chvalitebného podniknutí, a okrasy denně se rozvinující a stromy se rozplozující svědčily v jeho pronikajícím duchu, vytřené chuti a laskavém srdci. Všecky hodiny po svých prácech zde strávil, svým dělníkům dohlížeje, a oumysly v skutek uváděje. Při takovém dohlížení se stalo, že dívaje se na hasící vápno, do vápenice spadl a nohu si opařil. Dlouhá nemoc byla následkem té nešťastné příhody, a churavost na noze až do smrti trvala.
Příznivec a patron Puchmajerův, oslavený Joachim Šternberk, přešel do věčnosti, a Puchmajer slavil jeho památku výbornou pohřební řečí a oslavou k vděčnosti a pobožnosti povzbuzující (1808 dne 18. říjnaú. Kašpar učený bratr učeného Pána, ozdoba českého panstva, sláva učené Evropy, nastoupil panství, a Puchmajer u něho ještě větší lásky a přízně si dobyl. Získav sobě náklonosti slavného rodu, všecky schopnosti vynaložil, aby svým příznivcům se zavděčil. Protož vydávaje pátý díl básní, svému Patronovi Kašparovi ze Šternberku (1814) je obětoval, a z vděčnosti dle způsobu mnohých básnířů jména nejznamenitějšího, jak na historní tak v králohradeckém rukopisu, a v celém rodu oslaveného Vévody Jaroslava Šternberka již nyní veřejně užíval, a svým spisům předložil. Dle jeho příkladu jednali mnozí jiní, téhož věku vlastenští spisovatelé, kteří buďto svá latinská neb německá jména do českého přeložili, aneb některé slovanské jméno svému předešlému připojili. Jako jinde péčoval i v Radnicích o to, aby vzdělav sousedy, je šťastnějšími učinil. — Rozlévaje svého vlastenského ducha mezi ně, a častějším rozmlouváním jich poučuje lásku k vlastni do srdcí vštěpoval, cit šlechetnosti probuzoval, chtivost a žízeň po čtení rozmnožuje zvědavost, i čtením i povídáním sytil, a připraviv ke všemu dobrému hebká srdce, a zmocniv duchy, první čtenářskou společnost v Radnicích založil, aby se osvícenost mezi sousedy šířila, a v jasném a vzdělaném potomstvu památka po něm pozůstavila. Ustanoviv řád a zřídiv zákony pro společnost s obzvláštním přispěním a horlivým namaháním pana Direktora Pouka, podal svého podniknutí zemskému řízení k potvrzení, a obdržev pochvalu i potvrzení, první v Čechách čtenářskou společnost založil. Z toho ohledu již v listu od 11. ledna 1818 vydavateli téhož zaslaném takto píše:
„Uvodím Vám ve známost, že jsem zde zřídil společnost čtenářskou. Oudů již máme 24. Heřmanoměstští nás předelši, a já Vám zde jejich základní spis k nahlednutí odesilám. Vinšuji, by horlivost Vaše i v Plzni cos podobného způsobila; do Žebráka budu též psáti, a Hněvkovského povzbudím, by i tam společnost podobnou zřídil. Nadějí se kojím, že i Vy v místech, kam duch Váš proniká, o to se přičiníte, by podobné společnosti v více místech povstaly. Tím poněkud češtině i spisovatelům napomůžeme,“ a t. d.
Podotknouti pak přísluší, že potvrzení této společnosti o řízení zemského z většího dílu přičiněním Jeho hraběcí Vznešenosti Pana Kašpara z Šternberka se obdrželo, a tak i zde jen tímto vznešeným Pánem toto světlo vlastni vzešlo. Obdržev Puchmajer toto potvrzení, rychle listem od 21. července 1818 mě je oznámiv, takto píše:
„Nyní příteli předrahý! dává se Vám ten nás prvorozenec český, ten zbor náš uctivě poroučeti, a odevzdává se do Vaší vlastenské lásky a horlivosti, žádaje, byste vtip svůj zostřil, a zvukem hlasu svého i v okolních místech podobného cosi založiti hlěděl.“ Pak v listu ode dne 19. srpna 1818 píše takto: „Odesílám Vám toto potvrzení nejen k sladkému přesvědčení, že již zhůry nám záře jasněji zasvítati počíná, a na nás nyní toliko záleží, by se její blesk dále rozšířil; nýbrž a zvlášť k tomu cíli, by Vaše Důstojnost zprávu pochlebnou do novin o společnosti této k probuzení ostatních vlastenců vyhotoviti ráčila.“
Stalo pak se slavné otevření této společnosti dne 28. září 1818. Až podnes v Radnicích první do chrámu slavný průvod oudů české společnosti v živé paměti jest, až podnes starci i dítky s radostí a pozdvížením svého ducha vypravují sobě i cizím, jaké radovánky se v ten den rozvíjely, jak krásné osvícení, z moždířů střílení, zpěvy a hudby slavnost navždy paměti hodnou oznamovaly, jací vznešení hosté svou přítomností společnost poctili, a jak u vnitř ředitele horlivého, jadrná a všecky vnitřnosti pronikající řeč Čechů ze sna probudila, a všickni láskou k vlasti rozníceni jsouce slibovali, že svého jazyka, své vlasti hájiti, sebe, své dítky a sousedy se vší snážností vzdělávati budou, aby se hodnými slavných otců syny učinili. Tato první společnost, její základ a zákony staly se vzorem všech ostatních v Čechách; a tak duch Puchmajerův a jeho rozhorlující láska po celé vlasti váne, a svůj trůn v srdcích šlechetných Čechů pevní a šíří. O kýž nebe následovníky Puchmajera k zachování této společnosti roznícuje, posilňuje!!!
Od té doby cosi neobyčejného osadníci na svém řediteli zhlíželi, a svým učeným a oslaveným představeným, jemuž vůkol rovného není, se honosíce za šťastné se pokládali, že na něho patří, a jeho pokynutím se řídí. Puchmajer pak nemaje dosti na tom, svou vlastní jadrnou a ohnivou výmluvností oudy své společnosti ku setrvání a pilnému kupování a čtení knih povzbuzovati, několikráte ku čtvrtletní schůze i spisovatele téhož pozval, jeho ku společnosti řečnici zanechal, a tak tomuto ustavu ještě větší vážnosti dáti se vynasnažil.
Skutečně však, kde Puchmajer k svým osadníkům mluvil, usta jich na jeho ustech visela, pronesli zde žádost jakou, v mžiku si vyplniti toužili. Tohoť důkaz, když nešťastnými vojnami a příhodami i kostelní stříbro na oltář vlasti za obět se kladlo, když i v Radnicích monstrancí, práce mistrná, podiv umění, měla obětí býti, Puchmajer mluvil, a osadníci, ne boháči svůj poslední peníz snášeli, aby žádost svého pastýře vyvedli v skutek, a vyplativše monstrancí ozdobu svému chrámu, své vlasti zachovali.
Vážnosti a lásky u vzdělaných, obdivení a odvážnosti u chudých sobě svým laskavým srdcem dobyl. Tiť v největší nouzi co k otci k němu se sypali, a pomoci jisté došli. Bídám a chudobě ulehčuje, jen v skrytě milosrdné skutky provozoval, a nechtěje v toulání posilňovati choulostivých zahálečníků ku práci je vedl, a z nebezpečenství vytrhoval. Jak šťastně záměru svého dostihl, a jak z cela za své nešťastné sousedy se obětoval, Puchmírka do nejdelších časů svědčiti bude. I churavého starce, i sklíčené nemocné vdovy neoslyšívaje, jak se jen příležitosti přihodila, milosrdenství provozoval. Stalo se, že kdysi z Puchmírky se domu vraceje, zaslechl naříkajících hlas, jda po něm, skoumal, coby to bylo? Spatřiv starce a mrzáky v hojném počtu, a slyše že odkudsi vyhnani a milosrdenství svých blížní zbaveni byvše se hladem trápí, ujal třesoucí se starce za ruku, všecky do fary uvedl, a zde je nasytiv a štědře poděliv domu vyslal. Tak outrpným i k cizím se stal, ač žádný o jeho laskavosti a štědrosti se nedozvěděl. Teprv po smrti laskavé skutky se vyjevovaly, a slzy i vroucí díky s modlitbami ulehčených k nebesům vstupovaly. Tak přišed milosrdný brart do Mirešov vypravoval, že z Lužice Puchmajerovi nese kázání, zaslechnuv že mrtev, zarazil se, slze polily tváři utvrzeného muže, a usta se rozvázavši vypravovala, jakým dobrodincem chudých, jak zastupitelem potlačených byv, i jemu pro nemocné hodné a veliké dary udělovával. Čím dále tím více jeho sláva se šířila, ctnosti se rozhlašovaly, po smrti závist oněměla, a sami jeho protivníci vyznali, že mu rovného není, a svou nelásku a zohavující nepřízeň oslavováním a opravdovými srdečnými slzami smazali, a krásného ducha na vysosti přízně si získati hledí. I nyní nemohouce na svého pastýře osadníci zapomenouti, okolo Puchmírky jdouce, vzhůru vzhlížejí a památky jeho slzami posvěcují.
Poznaje Puchmajer náklonosti vznešeného a u nás slavného rodu, a prospívaje častým rozmlouváním a zacházením v bylinářství nad jiné vyniklého učeného hraběte Pana Kašpara ze Šternberka, sám se taky do bylinářství zabral, štěpařství oddal, a když tento vznešený hrabě s pozdvíhnutím bylinářské literatury se obíraje, své německé pojednání o bylinářství tiskem na světlo vydával, tu hned také Puchmajer nemeškal, české názvy všech bylin, stromů, hub, a t. d. shromážďovati, a spis svého učeného příznivce před jeho oblíčejem zčešťovati. Ano měltě oumysl, zvláštní spis z příběhů přirození vydati, jelikož v tom druhu kromě Hýblovy knížky máme toho málo, nebo nic.
Nápodobně chtěl též historii přirozenou o ptácích vydati, a již listem od 11. ledna 1818 psal vydavateli této biografie z té příčiny takto:
{{Poznámky pod čarou}}
| |||