Životopis Jaroslava Antonína Puchmajera: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
další 3 strany |
další část |
||
Řádek 59:
Po krátkém čase byla fara Radnická blíž Plzně prázdná (1806). Dávný a oslavený Puchmajerův příznivec Pan Joachim hrabě Šternberk, nejmilejší Pan bratr Jeho Vznešenosti Pana hraběte Kašpara Šternberka z vlastního vnuknutí svého, tuto velikou a výnosnou faru Puchmajerovi obětovati chtěje, mezi jinými od jiného našich četných Koryfeů, neméně znamenitého a vysoce zasloužilého Čecha Pana Vojtěcha Nejedlého požádání o tuto faru obdržel. Nemoha tento milostivý český Pán oba výtečné čekance týmž dobrodiním oblažiti, panu Vojtěchovi Nejedlému, tehdáž duchovnímu pastýři v Pečicích, jakožto dobrovolnou pomůcku, dokudžby vejnosnější fary nedosáhl, každoročně 100 zl. vysadil, kteréžto uvolení po bolestném umrtí Joachima 1808, Jeho veleslavný Pan bratr, Pan Kašpar hrabě Šternberk velikomyslně stvrdil, a když Vojtěch Nejedlý vejnosnější nynější Mirešovskou farou blíž Plzně svého dokonalého zaopatření obdržel, uvolil se tento milostivý Pán těch 100 zl. dětem Šebestiána Hněvkovského, Vojtěcha přítele k použití zanechati. Toto povýšení Puchmajerovo nemálo závisti natropilo u žehrajících soků.
Tiť na patrona šlechetného, tiť na Puchmajera oslaveného žehrali, a soukromě i veřejně proti němu mluvíce, osadníků popuditi, a osvíceného muže za kacíře prohlásíti se snážili. Však svými hanebnými pletichami vyvedli, což se nepřízni na větším díle přihodívá, že osadníci svého výborného pastýře seznavše, tím více jej milovali, a jím co drahou perlou se honosili. Radnice Puchmajerovi tím milejšími se učinily, že v okolí se svými starými přáteli, Hněvkovským a Nejedlým, pak později od roku 1816 se svým horlivým ctitelem a přítelem vydavatelem této knihy častěji se shledával. Po všecka léta buď v Žebráce, nebo v Radnicích a na Velize, pak později v Mirešovech a v Plzni se scházívali, sobě dopisovali, se radili, a své práce jeden druhému k posouzení zasílali. Ano Puchmajer s Hněvkovským a Vojtěchem Nejedlým skoro každoročně do Prahy putovali, tam všech věrných a slovútných Čechů navštěvovali, zvlášť ale u svého nejznamenitějšího a nejsrdečnějšího přítele Pana Raddy, Doktora a Professora Jana Nejedlého přebývavše, o vzkříšení a zvelebení české řeči a literatury důtklivě se radili a rokovali.
Přišelli kdo z přátel těch k Puchmajerovi, tuť okřál, v mládenectví své se vkouzliv, a tak švitorný, veselý a srdcem dílný byl, že se všickni domácí tomu divili, zamyšleného a do kněh zahrabaného svého pána na větším díle spatřujíce. Neboť i při jídle nedaje sobě oddechu, nyní čítával a do přemejšlení a budoucích prácí pohřížen býval. Jenom sejíti se s svými literními a srdečnými přáteli tvář jeho vyjasnilo, srdce obeveselilo.
Tu veselou svou povahu i v listech, kterých k přátelům svým zasílal, na jevo dával. Tak psal kdysi vydavateli této biografie v listu ode dne 21. července 1818:
„Pravil prý Vám kdosi (kdo je to asi?), že jsem velice nemocen, a sice, že jsem všemi svátostmi k smrti pracujících zaopatřen byl. Pravda, nejsem sice ten, který jsem před 20 lety byl, noha má dřevění pořád, ale kněze jsem posavád nepotřeboval. V neděli Vás nepochybně v Mirešovech uvidím, a zas na několik neděl okřeji; nebo kdykoli s Vámi se sejdu, jest mi, jakobých Vaší horlivostí vlastenskou občerstvil a zmládl. Pan farář Nejedlý, an mne pozval, dělá mi náději, že je s jeho panem bratrem professorem, a s panem Štěpničkou u něho sejdu, a snad i s panem Dobrovským, an nyní v Mariánských lázních se nachází. Pro radost zapomínám, že mám mravence v noze, když tak říkaje celý Parnas český v Mirešovech se sejde,“ a t. d.
Tak jiného času, roku 1819 před slavností svých jménovin 17. ledna témuž psal:
„Dozvídám se, že mne pozejtří navštívíte, což mne velice těší, a s radostí Vás čekati budu. — Maso, pivo, šišky, to mám doma, a to Vám budu moci dáti. Ale rádbych také něco, co divočinou páchne, a toho zde není k dostání. Beru tedy k Vám příteli outočiště, byste mi z zejtřejšího trhu 5 koroptví a 1 zajíce po nějaké známé zaopatřiti dal. — Posílám na to,“ a t. d.
Při té příležitosti v největším spěchu vyhotovil spisovatel téhož krátkou ódu ku jméninám Puchmajera, kterou při stole u přítomnosti vroucího ctitele a přítele Puchmajera Radnického pana Direktora Pouka, pak v společnosti mnohých horlivých vlastenců přednášel, a tuto postaviti sobě dovoluje, aby tak svůj cit a svou vážnost pro Puchmajera na jevo dal.
<poem>
Ó kýž možno mžikem horoucí cit vlíti
Nyní do srdcí všech bratří Slovanů!
Kýž tu radost vešken slovanský svět cítí,
Kterou u Tebe jest nadšen zbor Tvých krajanů!
''Jaroslave!'' patř jak v každém oku plyne
Slza rajské nevýmluvné radosti,
Jak Ti každý z nás dnes věnec pocty vine,
Jak ti obět pálí lásky, věrnosti.
Ty jsi Čechů, Ty jsi všechněch Slávů sláva,
Ty jsi hvězda na slovanském obzoru;
Právem Tobě sluší jméno Jaroslava,
Ans se ujal mateřského hovoru.
Tebou vstalo nové Čechů pokolení
Anož klesalo již pod jhem němoty,
Uslyše Tvé Líry Orfeové znění
Beře na sebe zas nové životy.
Ty, a malá hrstka věrných vždy jste bděli,
Každý z Váš co v bouři skála pevně stál;
Bez Vás bylyby již Umky oněměly,
Vy jste nenechali zhoubu brát se dál,
Protož Vaše jmě se věčně bude stkvíti,
Věčně ve vlasti Váš slyšán bude hlas,
Věčně Vaše činy český národ ctíti;
Vaši slávu nezkalí ni zlost ni čas.
Co Ti tedy přát mám? ''Jaroslave'' milý!
Jemuž největší dar přáli bohové,
Věnec neuvadlý, kterýž Umky vily,
Nímž Tě ověncují milionové;
Nic než Hygeina přízeň ať Ti kyne,
Nad Tebou svůj Fortuna roh vytřese,
Mne pak láska Tvá kýž ještě k tobě vine,
Když Tě Fáma po všem světě roznese.
</poem>
{{Oddělovač}}
Po začátečných obtížnostech zřídiv sobě osadu, a všechen lid k tobě přívinuv, zabral se do svých zamilovaných prácí, a nejvíce skoumání jazyka českého a ruského se odevzdal, a slova zbíraje, buď v Thámovi aneb v Tomsovi vynechaná, slovníky rozmnožoval, které i přes čas vypracovati a vydati mínil.
Aby se při své unavující prácí vyraziv ducha sesílil, aby chudobě se rozmáhající podporou mocnou se stal, a žebrání vyhubiv pracovitost rozšířil, založil na vrchu holém zahradu Puchmírku. Zde si připravoval sídlo odpočinutí, tady chtěl ve svém starém věku svůj život tráviti v pokoji, a na bouřící svět a jeho motaniny a hasnoucí slávu s upokojeným srdcem v tichosti zhlížeti. Tať měla i okrasou města Radnic, i památkou jeho jména býti. Sem všecky důchody, se, všecky péče obrátil, a spatřuje skalnatý vrch v ráj se proměňovati, nejmilejší rozkoše užil. Toto podniknutí též pohanění neušlo; reptaliť lichvářové žehrající, že peníze rozhazuje marnou práci podniká, ale slzy bídných pracujících lidí setřené, a rodiny v skrytě svému dobrodinci děkující požehnaly chvalitebného podniknutí, a okrasy denně se rozvinující a stromy se rozplozující svědčily v jeho pronikajícím duchu, vytřené chuti a laskavém srdci. Všecky hodiny po svých prácech zde strávil, svým dělníkům dohlížeje, a oumysly v skutek uváděje. Při takovém dohlížení se stalo, že dívaje se na hasící vápno, do vápenice spadl a nohu si opařil. Dlouhá nemoc byla následkem té nešťastné příhody, a churavost na noze až do smrti trvala.
{{Poznámky pod čarou}}
| |||