Životopis Jaroslava Antonína Puchmajera: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
další část po stranu XI. |
další 3 strany |
||
Řádek 47:
Mezi tím přišel slavný české literatury Patriarcha, náš vysoce učený vlastenec, důstojný Pan Dobrovský k Procházkovi, jemuž on básně českých jinochů ukázal. Dobrovský práci přehlídna, ponavrhl Procházkovi, aby mladíky k němu poslal. Toť se stalo. Dobrovský okázal jim svou přízvučnou prozodii. Ti zkoušeli, a novou tu prozodii tak zamilovali, že vše, co prv dle Rozy vypracovali, znovu zase dle Dobrovského předělali, a první tu začátečníků zkoušku, kteráž již dříve oznámena byla, o něco později na světlo vydali. Chtěje Puchmajer v uměních prospívati, i svým rodičům se zavděčiti, vyvolil duchovní stav, a vstoupiv do Seminárium, zde docela Můzám a Češtině se oddal, a začátkem hned zde onde s nepřátely češtiny mnohé putky přestáti musil; ale znalec obojích jazyků vady němčiny na prsty vypočítal, a tak si vždy pokoje získal. Svou horlivostí mnohého Čecha z ospalosti a pitomosti probudiv, Češtině získal, svým vtipem, obratností, vtipným a bystrým smejšlením, svou hlubokou učeností, a proníkající důmyslností i Němce sobě naklonil, a všech spolužáků přítelem a miláčkem byl, tak že ač prvé se všichni češtině posmívali, nyní jináče smejšleli, a i česky čísti, i písně zpívati začali. V čtení a v práci nebylo pilnějšího a setrvanlivějšího nad Puchmajera; když všichni vyražením a rozmlouváním se zanášeli, on sám sedaje přehlížel knihy a spisoval, a jediné při jídle hovoru se oddav svou veselostí, vtipnými a neočekávanými nápady všecky přísedící vyrážel, a tak hlasitě svá smejšlení neobyčejná přednášel, že často jedině Puchmajera v celém večeřadle slýchati bylo. Vystoupiv z večeřadla opět se do kněh zahrabal, aneb nové spisy počínal.
Tenkráte přeložil i španielský román, jejž prv s Pokorným do němčiny byl přeložil, do češtiny, v němž šibalství žebráků se živě vyobrazují. Zhotoviv jej podal cenzuře a ho i vydati mínil, což mu ale Procházka zradil, uvodě, žeby vyjevená taškářství poběhlíků se přetvařujících Čechům k žádnému prospěchu nebyla. Založiv tedy to své dílo zabral se do svého miláčka Cervantesa, a dona Quijota překládati začal, však té práce nikdy nedokonal. Právě na ten čas měla vyjíti Medlínova Postila na světlo; znám jsa že dobrý a pracovitý Čech jest, dostal ji z tisku k opravení, a tou prácí i skryté krásy a vlastnosti českého jazyka se mu rozvinovaly, a v horlivosti neukrocené ho splnily. Znaje potřebnost jazyka Polského a Ruského, oběma se naučil, a v krátkém čase tak prospíval, že báseň nejvznešenější o Bohu, od P. Michaila Matvějeviče Cherastova z Ruského do Českého vyložil. Neustále pracuje a na svých verších piluje té dosáhl dokonalosti, že jeho básně nejtřenější byvše i znatelům a milovníkům cizích mistrů se zalíbily. Nemaje na tom dosti, že básně složil, že novou dráhu pustinami prorazil, chtěl i prozodii i básně zdokonaliti, a na Parnas k těm mužům se vyšinouti, kteří podiv všech věků svou jazyka obratností, svou vznešeností a pevným krokem neobyčejným smejšlením a sladkostí všech národů oči na tebe obracují; pročež o zdokonalení svých prací pečuje, Horácem se řídil, svého ducha vzdělával, své práce piloval, a ani slovu, ani nejmilejšímu smejšlení, a nejjemnější jímající myšlénce neodpustil, jestliže plynoucí lahodnosti se v cestě stavěly a milostivé obrazy a zpěvavé verše drsnatily.
Skončiv učení v Praze a v Budějovicích brzo na to na kněžství posvěcen, slavil své prvotiny ve Vítůvtejně, na který den veliké neštěstí město potkalo, a obecní radost v žalost proměnilo. Neboť při nejvýšší slavnosti a v plném radování vznikl oheň, a veliký díl města popelem lehl. I mnoho výtisků básní prvního svazku shořelo; z té příčiny zřídka kde první svazek jeho básní k nalezení, a k přání by bylo, aby tento první svazek tak jak zprvu na světlo vyšel, brzy druhého vydání nalezl.
Divným osudem tento horlivý Čech dostal se nejprv za kaplana do Němec, jménovitě do Tiše,<ref>Město německé v Prachynsk. kraji nedaleko Budějovic.</ref> kde druhý díl básní sebrav na světlo vydal. Nyní již i mnozí mladíci probuzeni byvše, svých básní Puchmajerovi podali, jako Rautenkranc, pan Jan Nejedlý, a mnozí jiní. Pobyv dvě leta v Tiši, a sobě svého patrona, knížete Jozefa Švarcenberka (na něhož v Češtině, a na kněžnu Pavlovnu v Němčině), výbornými odami nakloniv, dostal se za fundačního kaplana do Prachatic,<ref>Město české v Prachynském kraji, 16 mil od Prahy.</ref> kde třetí a čtvrtí a svazek básní vydal. Při vydávání básní žádného zisku nehledaje, hleděl je připsati nejvznešenějším a nejslavnějším Čechům, na důkaz své vážnosti a šetrnosti; první Dobrovskému 1795, druhý Procházkovi 1797, třetí Joachimovi 1798, a čtvrtý Františkovi ze Šternberku 1802, hrabatům učeným.
V Prachaticích získal Puchmajer všech sousedů lásku a vážnost, a té i v celém okolí dosáhl; neboť vůkol nebylo žádné společnosti, kamby milovaného Puchmajera nebyli pozvali. Tenť svou živostí, svým vtipem, svým moudrým hovořením a zdravým rozsudkem celou společnost obživoval, a tak říkaje divy kouzle, radování mezi staré i mladé rozsíl. Všudy poněm se shánějíce nejen ho milovali, ale co výborné hlavy a krásného a jasného ducha si vážili.
V Prachaticích, kde jazyk národní hynul, hodlal Češtiny z prachu vytrhnouti, a nové ctitele jí získati. Jak velice se mu to podařilo, a jak si ho měšťané zamilovali, toho po 20 letech dokázali, když novinami o smrti jeho se dozvěděvše, zvláště přičiněním tamnějšího horlivého a výborného Čecha Pana kaplana Františka Slámy, Puchmajerovu památku velmi slavně, truchlivě a srdečně v chrámu Páně jsou slavili. Z Prachatic přišel k svému strejci Puchmajerovi za ředitele do Oujezda, odtud brzy do Jinonic za Administrátora, kde chrám Gnídský vydal, a hned nato do Citolib ku podivení všem kněžím, které všecky přestíhl. Což za důvod slouží, jak vznešený Patrón Švarcenberk jeho zásluh a učenosti sobě vážil.
Po krátkém čase byla fara Radnická blíž Plzně prázdná (1806). Dávný a oslavený Puchmajerův příznivec Pan Joachim hrabě Šternberk, nejmilejší Pan bratr Jeho Vznešenosti Pana hraběte Kašpara Šternberka z vlastního vnuknutí svého, tuto velikou a výnosnou faru Puchmajerovi obětovati chtěje, mezi jinými od jiného našich četných Koryfeů, neméně znamenitého a vysoce zasloužilého Čecha Pana Vojtěcha Nejedlého požádání o tuto faru obdržel. Nemoha tento milostivý český Pán oba výtečné čekance týmž dobrodiním oblažiti, panu Vojtěchovi Nejedlému, tehdáž duchovnímu pastýři v Pečicích, jakožto dobrovolnou pomůcku, dokudžby vejnosnější fary nedosáhl, každoročně 100 zl. vysadil, kteréžto uvolení po bolestném umrtí Joachima 1808, Jeho veleslavný Pan bratr, Pan Kašpar hrabě Šternberk velikomyslně stvrdil, a když Vojtěch Nejedlý vejnosnější nynější Mirešovskou farou blíž Plzně svého dokonalého zaopatření obdržel, uvolil se tento milostivý Pán těch 100 zl. dětem Šebestiána Hněvkovského, Vojtěcha přítele k použití zanechati. Toto povýšení Puchmajerovo nemálo závisti natropilo u žehrajících soků.
{{Poznámky pod čarou}}
| |||