Krátká příručka hornolužické srbštiny/Souhlásky — Sobuzynki: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
navigace, informační rámeček |
další kus kapitoly |
||
Řádek 95:
Mimo to má dolní lužičtina ''ś'' za hluž. ''ć'' а ''ź'' za hluž. ''dź'': ''śichy'' = ''ćichi''; ''źiśo'' = ''dźećo'' (dítě). Na rozdíl od horní lužičtiny označuje dolní lužičtina měkkost čárkou nad souhláskami; na př. ''ńebjo'' = hluž. ''njebjo'' (nebe), ''stuṕeńe'' — hluž. ''stupjenje'', ale výslovnost je stejná.
Doklady dolnolužických textů uvádím na konci Čítanky. Pro srovnání hornolužické a dolnolužické srbštiny uvedu aspoň text známé Zejleŕovy písně „Rjana Łužica“. Píseň zní
hornolužicky:
<poem>
Rjana Łužica,
sprawna, přećelna,
mojich serbskich wótcow kraj,
mojich zbóžnych sonow raj,
swjate su mi twoje hona!
Bitwu bijachu
železnu, horcu,
něhdy serbscy wótcojo,
wójnske spěwy spěwajo.
Štó powjeda waše spěwy?
Boha Čorneho
stare kralewstwo
rapak nětko wobydla;
stary moch so zelenja
na skale, kiž woltaŕ běse.
К luda nadobi
njejsu zhudali
tamni stari hudacy
dostatk Serbow přichodny.
Čas nětk njeprašany wěšći...
Časo přichodny,
zakćěješ nam ty?
O, zo bychu z twojeho
klina wušli mužojo,
hódni wěčnoh’ wopomnjeća!
</poem>
dolnolužicky:
<poem>
Rědna Łužyca,
spšawna, pśijazna,
mojich serbskich wóścow kraj,
mojich zbožných myslow raj:
swěte su mě twoje strony!
Bitwu bijachu
twardu, zeleznu,
něga naše wóścy wše,
zaspiwachu kjarliže,
chto humějo nět jich spiwy?
Boga Carnego
stare kralejstwo
rony něto hobydle;
kamjeńe su zelene,
te, kenž něga hołtaŕ běchu.
К luda radosći
nejsu gódali
wone stare gódaki,
což raz Serbow huchwali,
Cas nět znaní ńepśašany.
Cas, ty pśiducy,
buźoš zakwisć ty?
Och, gab’ muže stanuli,
za swój lud se žywili,
gódne stawneg hobspomńeśa.
</poem>
Česky to zní:
<poem>
Krásná Lužice, správná, přátelská, mých otců kraji,
mých šťastných snů ráji, svaté jsou mi tvoje lány.
V boji válčili krutém, železném, kdysi srbští otcové,
válečné písně zpívali; kdo umí vaše zpěvy?
Čornoboha staré království dnes havran obývá,
starý mech se zelená na skále, jež oltářem byla.
K radosti lidu nepředpověděli dávní staří proroci
příští osud Lužice. Čas teď netázaný věští...
Čase budoucí, zakveteš nám ty? O kéž by z tvého lůna
vzešli muži, hodní věčné upomínky !
</poem>
(Hornolužický text je z Fiedleŕowa-Rječkova Towaršneho spěwniku 1915, překlad dolnolužický z Jordánovy knížky Drobjeńce ze serbskeje historije 1905.)
4. Abych aspoň poněkud přiblížil lužickou srbštinu našim jihoslovanským bratřím, uvedu několik poznámek '''o poměru lužické srbštiny k jihoslovanským jazykům'''. К jihoslovanským jazykům náleží srbochorvatština, slovinština a bulharština. Všechny tyto tři jazyky liší se od lužické srbštiny (stejně jako od češtiny) tím, že
nerozlišují tvrdého ''у'' a měkkého ''i''. Za původní nosovku ''ж'', která je podnes v bulharštině zachována, ač se vyslovuje jako ''à'' (mezi ''u—a''), má srbochorvatština ''u'', slovinština ''o'', čeština ''u'', ''ou'', a luž. srbština shodně se srbochorvatštinou ''u''. Praví tedy Jihoslovan nářečí srbochorvatského ''ruka'', ''put'', Lužičan ''ruka'', ''puć'', Slovinec ''roka'', ''pot'', Bulhar ''ржка'', ''пжть'', a Čech ''ruka'', ''pout''. Za bulharské ''žd'', ''št'' má srbochorvatština ''đ'', (dj), ''ċ'', slovinština ''j'', ''č'', čeština shodně s luž. srbštinou ''z'', ''c''; na př. bulh. ''межда'', ''свища'' = srbochorv. ''medja'', ''svieċa'', slovin. ''meja'', ''sveča'', čes. ''meze'', ''svíce'', a lužicky ''mjeza'', ''swěca''.
Z jiných zajímavostí možno se zmínit o tom, že slovinština shodně s luž. srbštinou má podnes ''dvojné číslo'', bulharština zase zachovala starobylý aorist a imperfektum. Praví tudíž Bulhar: ''хвалихъ'', ''хвали'' ... (pochválil jsem, — jsi...) а ''хвалгьхъ'', ''-пше'' (chválil jsem, — jsi...) a Lužičan ''khwalich, khwali; khwalach, -eše''...
Nám tu jde ovšem hlavně o ''srbochorvatský'' jazyk, který užívá latinky i cyrilice. V abecedě jsou rozdíly tyto: srbochorvatština nezná lužických hlásek ''b'', ''dź'', ''ł'', ''ḿ'', ''ḿ'', ''ó'', ''ṕ'', ''ŕ'', ''ř'', ''w'', '''ẃ'' a y; lužická srbština naproti tomu nezná hlásky ''đ'' (dj, gj, cyr. ''ђ''); Neznámé jsou jí také cyrilské znaky ''љ'', ''њ'', které latinka přepisuje spřežkami ''lj'', ''nj'', rovnajícími se lužickým ''lj'', ''ń''. Za hornoluž. ''h'' má srbochorvatština původní ''g'': ''noha = noga, bóh = bog''. — Ve skloňování lze snadno poznati správné tvary zrovna jako v časování.
Pro srovnání lužické srbštiny se srbochorvatštinou uvedu dva příklady: 1. ''Z lužického letáku'', vydaného při zájezdu jihoslovanských novinářů do ČSR. v březnu 1920 a přeloženého současně do srbochorvatštiny.
{{Rozšířit}}
| |||