Krátká příručka hornolužické srbštiny/Souhlásky — Sobuzynki: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
{{Rozšířit}} - končím zatím v půlce kapitoly
 
Bez shrnutí editace
Řádek 28:
Za české '''ch''' má horní lužičtina na začátku slova '''kh''': ''kheža'' (chýše, dům), ''khilenje'' (náchylnost), ''khlěb'' (chléb), ''khód'' (chod), ''khorhoj'' (korouhev, prapor), ''khory'' (chorý), ''khować'' (chovati), ''khromy'' (chromý), ''khwalić'' (chváliti), ''khwat'' (chvat), ''khwatać'' (chvátati), ''khwila'' (chvíle). '''Ch''' vyskytuje se na začátku jen ve slově : ''chcyć'' (chtíti); jinak v cizích slovech: ''chemiski'' (chemický), ''chinski'' (čínský), ''chor'' i ''khor'' (kůr).. — Uvnitř slov je rovněž ''ch'' jako v češtině; na př. ''duch'', ''kruch'' (kus), ''duchowny'' a j.
 
Také '''f''' a '''g''' se vyskytují výhradně v cizích nebo onomatopoických slovích: ''fabrika'' (továrna), ''falować'' (chyběti: „fehlen“), ''falš'' (faleš, klam),''funčeć'' (bzučeti), ''fyrać'' (frčeti); ''gmejna'' (osada, Gemeinde), ''gigotać'' (štěbetati).
 
Lužická srbština má dvojí '''l''', jaké bývalo dříve i v češtině a dosud je v některých československých nářečích, a to: tvrdé '''ł''' a měkké (střední) '''1'''.
Řádek 40:
Lužické '''w''' na konci slov a před jinou souhláskou se vyslovuje rovněž jako '''u''' podobně českému dialektickému kře''u'' (byl tady le''u'', brk’ (= klopýtl) přes kone''u'', tekla mu kre''u''); ''law'' tedy vyslovujeme nikoliv laf (jako české lev = lef), nýbrž ''lau''; tak i ''prawda'' (vyslov prauda jako v českých nářečích), čes. pravda, ''row'' (vyslov rou), čes. hrob; 2. pád množ. čísla: ''Serbow'' (vyslov Serbou), čes. Srbů (lužických); jinak zní toto '''w''' před samohláskami podobně českému '''v''', ač i to Lužičané vyslovují s náběhem k ''u'': ''wabić'' (vábiti, tedy spíše jako ''u''abič) ''warić'' (vařiti), ''wěrny'' (pravdivý, skutečný), ''wěsty'' (jistý), ''wjacy'' (více), ''wjele'' (mnoho), ''wobskoržić'' (obžalovati), ''wokomik'' (okamžik).
 
''Poznámka''. Horní lužičtina klade před každé '''o''' a '''u''' na začátku slova toto '''w''' (jako české lidové ''vokno'', ''voko'', ''vokolo'''); na př. ''wótc'' (čes. otec), ''wostać'' (ostati), ''worjoł'' (orel), ''wowca'' (ovce), ''wows'' (oves), ''wučić'' (učiti), ''wutroba'' (útroba, srdce), ''wuhasnyć'' (uhasiti), ''wuhlo'' (uhlí).
 
Zcela neznámý v češtině jest způsob označování měkkosti souhlásek '''ć, dź, ń, ŕ; b, ṕ, ḿ, ẃ''';
Řádek 53:
 
Místo '''ẃ''' píše se na konci slov teď většinou j: ''kreẃ'' (krej), čes. krev, ale v 2. pádě a dalších ''krwje''; ''cyrkeẃ'' (cyrkej), 2. pád cyrkwje.
 
'''Ř''' vyskytuje se v horní lužičtině jen ve skupinách souhláskových ''kř, př, tř. Kř, př'' vyslovujeme odchylně od češtiny jako kš, pš : ''křud'' (kšud), čes. bič, ''křidło'' (kšidvo), čes. křídlo, ''křik'' (kšik),čes. křik, ''přec'', ''přeco'' (pšec[o]), čes. vždycky, ''přećel'' (pšetśel), čes. přítel, ''překupc'' (obchodník), ''předać'' (prodati), ''přepodać'' (odevzdati), ''přisaha'' (přísaha), přichodny (budoucí), '''tř''' zní jako '''ts''': ''tři'' (vyslov tsi), čes. tři, ''bratřik'' (bratsik), ''třihać'' (tsihatś), stříhati, ''třěcha'' (tsi<sup>e</sup>cha), čes. střecha, ''třělba'' (puška), ''třepotać'' (chvěti se, třepetati se).
 
''Poznámky''. 1. O '''dělení slov a slabik''' platí v lužičtině stejná pravidla jako v češtině. Dělíme tudíž : ''po-ka-zo-wać'' (ukazovati), ''pře-ćel'', ''do-bry'', ''loh-ki'', ''roz-tołc'' (roztlouci), ''Serb-stwo'' (Srbstvo).
 
2. '''Přízvuk''' v hornolužické srbštině jest stálý jako v češtině a spočívá vždy ''na první slabice slova'' : '''sła'''''wa'' (sláva), '''Łu'''''žica'' (Lužice), nahromadźić (nahromaditi).
 
''Jednoslabičné předložky strhují přízvuk na sebe'': '''na''' ''tebje'', '''při''' ''tebi'' (u tebe), '''ke''' ''mni'' (ke mně), '''bjez''' ''tebje'' (bez tebe), '''na''' ''skale'' (na skále), '''před''' ''cyrkwju'' (před kostelem), '''pod''' ''dubom'' (pod dubem), '''nad''' ''měru'' (nad míru, neobyčejně). Jednohláskové předložky splývají při výslovnosti se svým slovem: ''z procha'' (z prachu), ''k tebi'' (k tobě), ''w haće'' (v rybníce, ''w'' není ani slyšet), ''z nanom'' (s otcem).
 
Bezpřízvučné jako v češtině jsou a) jednoslabičná zájmena: ''mi'' (mně), ''mje'' (mne, mě), ''ći'' (ti, tobě), ''će'' (tě), ''sej'' (si), ''so'' (se);
 
b) jednoslabičné částice: ''a'' (a), ''zo'' (že), ''-li'' (-li), ''hač'' (až), ''pak'',
''wšak'' a pod.
 
3. '''Dolnolužická srbština''' je vědecky zpracována ve zmíněné knize ''Mukově'': Historische und vergleichende Laut- und Formen- lehre der niedersorbischen Sprache z r. 1891. Praktickou příručkou dolní lužičtiny je kniha Šwjelova : Lehrbuch der niederwendischen Sprache I. Grammatik (1905). — H. Übungsbuch (1911). Drobné
doklady textové jsou mimo to též ve ''Šwjelově'' Cytance za serbske źiśi (Čítance pro lužické děti) z r. 1907. Zvláštní zmínky zasluhuje, že dolní lužičtina píše: ''c'' za hornolužické ''č'': ''cas'' = hluž. čas; ''g'' za hornolužické ''h'': ''grěch'' = hluž. hrěch; ''kš'', ''pš'', ''tš'' anebo ''kś'', ''pś'', ''tś'' za hluž. ''kr, pr, tr (kř, př, tř)'':
 
''kśasny'' = ''krasny''; ''pšawo'' = ''prawo''; ''tśawa'' = ''trawa''; ''kśidło'' =
''křidło''; ''pśiducy'' = ''přichodny''.
 
Mimo to má dolní lužičtina ''ś'' za hluž. ''ć'' а ''ź'' za hluž. ''dź'': ''śichy'' = ''ćichi''; ''źiśo'' = ''dźećo'' (dítě). Na rozdíl od horní lužičtiny označuje dolní lužičtina měkkost čárkou nad souhláskami; na př. ''ńebjo'' = hluž. ''njebjo'' (nebe), ''stuṕeńe'' — hluž. ''stupjenje'', ale výslovnost je stejná.
 
{{Rozšířit}}