Ottův slovník naučný/Joncières: Porovnání verzí

|ČÁST=JoncieresJoncières

|TITULEK=JoncieresJoncières

|WIKIPEDIA-HESLO=Victorin de Joncières

'''Joncières''' [žónsjér] {{Prostrkaně|Felix Ludger}} ({{Prostrkaně|Victorin de}} '''J'''.), hud. skladatel a kritik franc. (* 1839 v Paříži), syn žurnalistův, nabyv hudebního i literárního vzděláni vstoupil v 16. roce do atelieru Picotova, pomýšleje věnovati se malířství, avšak příznivá kritika, jíž dodělal se malou komickou operou ''Le Sicilien ou l'a-mour peintre'', pohnula jej k návštěvě pařížské konservatoře, kde byli učiteli jeho Elwart v harmonii a Leborne v kontrapunktu. Pro kontroversi, do níž zapředl se s Lebornem o Richarda Wagnera, opustil ústav dříve, než mohl vpustiti se v soutěž o velkou cenu komposiční. R. 1862—64 napsal hudbu k Shakespearovu »Hamletu«, první opery své ''Sardanapale'' (1867) a ''Le dernier jour de Pompéi'' (1869) s dost skrovným úspěchem provedl v »Lyrickém divadle«, po jehož zániku marně namáhal se proklestiti opeře ''Dimitri'' (1876) cestu do »Velké opery«. PřitěžujiciPřitěžující okolnostiokolností byla nepochybně Činnostčinnost '''J'''-rova jako feuilletonisty žurnálu »La Liberté«, v němž při nadšení svém pro Wagnera a něm. hudbu bezohlednými posudky franc. mistrů vzbuzoval nemalé pohoršení u svých krajanů. Pokročilé intence svoje, hlásané pérem kritickým, nebyl '''J'''. schopen vtčlitivtěliti tvorbě vlastní, trpící nedostatkem původnosti. Mimo uvedené napsal ještě opery ''La reine Berthe'' (1878), ''Le chevalier Jean'' (1886, v Nár. divadle r. 1890 jako »Jan Lotarinský«) a ''Lancelot'', houslový koncert z ''D-dur'' (1869), ''Ouverture de concert'' (1870), ''Symphonie romantique'' (1871), ''Sérénade hongroise'' (1880), suitu ''Les Nubiennes'', ''Fantaisie-marche'' a j. pro orchestr, symfonii ''La mer'' (se sbory, 1881) a j. ''[[Autor:Josef Boleška|♭]]''