Akkord/Otokar Březina: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
+další část textu po oddělovač na straně 121 |
dokončení |
||
Řádek 674:
Tak resonuje v nejosobnějších záchvějích Březinovy lyriky jeho metafysická vzpoura motivem žízně, touhy, pro něj i lidsky osudové, rythmující jeho dny, jako jeho dílo. Jak mystická touha se zrozuje z úzkosti a tesknoty srdce, které se cítí na zemi cizí a jako k slunci, příliš dalekému, obrací se k tajemnému světu nadpřirozenému — jak prvotné tušení se zesiluje, omamné a strhující, stává se poznáním, jistotou, skutečností — jak básník s touto kořistí se vrací k životu, aby po něm rozlil jas, otevřevší jeho oči: to jest děj života, stajený v Březinově díle — básník sám s tragickou sebeobětí, jíž jsou vykoupena jeho duchová vítězství.
{{Oddělovač}}
Nejhlubšího ideového obsahu své tvorby vyvažuje Olokar Březina své pojetí ''básnického poslání'', které jí naplňuje. Jeden ze stálých motivů jeho poesie jest motiv prorockého údělu tvůrčího ducha.
<poem class="kurzivou">
Všichni viditelní i neviditelní služebníci vyšli na souvrati tvé,
ale rachot tvých vozů, naplněných úrodou, zahřmí jen do snění básníků
</poem>
<p style="text-indent: 0">— rozjímal v ''Ranní modlitbě'', a jako jsou ''Větry od Pólů'' čirý hymnus vyznavačův, jsou ''Stavitelé chrámu'' epopej jeho sudby, která v ''Rukách'' splývá s mystickým dílem lidstva a vyvrcholuje toto dílo kněžstvím, zvěstovatelským a zprostředkovatelským určením myšlenky i snu. V rhapsodii ducha, v niž vyrůstá Březinova lyrika, rozvíjí se v tento motiv ve chvalozpěv duchovního činu poznání. Básník uchvacuje myslitele, jeho vítězství, nebezpečí a ztráty jsou mu látkou nadlidské vidiny, kterou slaví. Ale jsou chvíle, kdy myslitel přemáhá básníka a činí jeho visi samu látkou svého poznání. Jako se tázal světů a věků, ptá se svého snu po jeho příčině, oprávnění, účelu, po silách, které jej tvoří, po možnostech, jež uskutečňují. A vzniká ''Hudba pramenů'', cyklus meditací, jimiž přehlíží básník ještě jednou, ve zkratce ryze ideové, úhelné kameny své stavby.</p>
Mluví o tvořivé mocnosti snu úvahou ''Tajemné v umění'', o vyrovnání všeho v božské Jednotě glossou ''Nejvyšší Spravedlnost''. Vypravuje o rozkoši, závrati a síle poznání v ''Rozhodujících okamžicích'', o daru naděje a touhy v ''Úsměvech času'', o hrdinnosti „''duše stoupajícího k světlu''“ v ''Perspektivách''. Učí milovati zemi a život rozjímáním o ''Kráse světa'', přesvědčuje v ''Zástupech'' o tajemné souvislosti duchů přes meze prostoru i času, v ''Zasvěcení života'' rozjímá o obraznosti, „''mostu mezi světy viditelnými a neviditelnými''“, v ''Nebezpečí sklizně'' o stravujícím úsilí tvorby a obětech, jimiž se vykupuje její žeň. Pod obraz nové dramatis personae lidstva, zástupů, vtrhujících v život jak proudy, které vyrazily z podzemních řečišť do světlých údolí, dosud uzavřených, píše věštecký pozdrav ''Cíle''. A ve ''Věčné touze'' sleduje drahou tisíciletí chvění „''žízně po jednotě''“, která v zápasech věr a jazyků palčivě požaduje celé země, celého vesmíru, věčnosti samé a stupně poznání, na němž „''vůle již nezná ani nenávisti ani boje''“ a „''jemným zářením soucitu rozjasňuje zraky''“.
Všecky tyto idee již se vyslovily v Březinových básních. Ale vyloučeny z jejich visionářské skladby, ujasněny tišším, oproštěným rythmem myšlení, který je vlastní meditaci, ukazují zdroje inspirace básníkovy v novém světle. Je to zpověď myslitele, plán duchovního úsilí, viděného s výše vítězného klidu, s vážností a jistotou dokonaného díla. A také zpověď básníkova, protože nejtěžší otázku zde klade sobě: otázku umělecké tvorby a jejího vnitřního zákona, krásy a její hodnoty v životě lidském.
Hned ''Tajemné v umění'' svádí v jedinou záhadu krásu a život. Jest obranou ''sna'' — ne protikladu, ani zeslabení života, ale jeho zmocnění, síly, která pracuje o jeho vzrůstu: „''Všechno velké, co potkalo zemi, bylo napřed oznámeno snem''“. Tedy není umění bez života a vroucného vztahu k životu: „''Jako láska, i umění miluje zemi. I nejspirituelnější umění uznává vděčně, že do jejího světla opíralo svá křídla, než mohlo vzlétnouti do výší, kde vznáší se rychlostí extatických pohledů. Země zůstane vždy břehem, k němuž se vrací ze svých výprav.''“ Ale ovšem jest tvoření činnost nejjemnějších sil člověkových, úděl ducha a jen jeho. „''Všechna umění podmíněna jsou zkušenostmi druhého zraku''“ — zraku duše, jediné čtoucí v symbolech písmo poznání, jediné vidoucí v soumraku hmoty. Protože jen v ní jsou síly, přemáhající tento soumrak, síly bolesti, opojení lásky, ekstase a vise, o jejichž moci mluví ''Rozhodující okamžiky'', jejichž práci hodnotí ''Perspektivy''. Krása jest poznání, ekstase a vise dárci poznání a tím prameny umění: „''Viděti mocně a tvořiti jest jedno a totéž.''“
Tak se včleňuje básníkovi dílo umělecké tvorby ve všelidské dílo zduchovění, vykoupení. Život ztratil svá světla, jeho soulad jest porušen, jeho krása zatemněna. Vraceti nádheru věcem, zjevovati jejich řád jest vlastní těžká i sladká povinnost umělcova. „''Ten, kdo nám dovedl ukázati některou novou linii, některou netušenou perspektivu z krásy věcí a světa, je naším dobrodincem, jediným a nezapomenutelným.''“ A tím jest umění ''prací'', tajemně spojenou se všemi formami lidského úsilí: dělník a básník stojí vedle sebe bratrsky ve vidině Nebezpečí sklizně: „''Neboť i práce hmotná má svůj cíl ve věčnosti. I z jejích kolejí, vyrytých
do černé země, pijí první ptáci duchového jara.''“ Prací nejvyšší, ale proto právě možnou jen posledním gestem dlouhé pokorné práce v nižších pásmech žití, která ji připravovala: „''Hle, ruka, jejíž všemohoucnosti se obdivujete, před jejíž dílem rostete v nadlidská vztýčení, v bratrství vyšších bytostí, tato ruka v pokoře prošla tisíciletími metamorfos“ po věky učila se zápasiti s půdou, kamenem, dřevem a kovy a tisknouti je velitelsky v jich podstatě, nežli se vyvinula její úžasná stavba a sformovalo její svalstvo''“ —
Ale ještě jinak, nežli zatměním krásy, jeví se kletba života, a ještě jedna jest mystická povinnost tvůrcova. Zemi tíží zlo rozdělení duší, bolest, kterou teskně vydechl verš básně ''Němé setkání:''
<poem class="kurzivou">
…Nepoznány se míjejí duše,
každá svou rozžatou svítilnu při potkání cloní nedůvěřivá…
</poem>
<p style="text-indent: 0">Umění samou podstatou pracuje proti této kletbě. Uskutečňuje „''dílo duchového spojení, smysl krásy''“, vzněcujíc jedním slovem, tvarem, zvukem sta srdcí, jež by jinak nepoznala hlubokého vztahu, který je spojuje, pro něž je zkušebním kamenem ''lásky'', utajené v chaosu života. „''Nad stránkou Mistra nesčíslné neviditelné ruce podávají se vám k stisknutí. Neboť podstatou umění je láska, která učí mluviti němá ústa a dodává smělosti příliš nesmělým.''“ Není jedné krásy pro ty, již nejsou jednoho duchovního rodu, nedosáhli jednoho stupně v „hierarchii duchů“: „''Každý trhá z rozkošného ovoce krásy na těch větvích, k nimž dorostl svým, duchovým vzrůstem; nad sebou ležící světelné galerie její odpovídají hierarchii duchů.''“</p>
A protože celou touhou, z níž prýští, jest obrácena do budoucnosti, do nových pásem, k novým možnostem bytí, není krásy bez ''naděje'', nutnosti života a věčné genese, kterou trvá a roste. „''Nejsilnější život je život největšího množství nadějí''“ a „''…ze všeho nejsilněji milujeme nenarozené, čekající. Nedočkavost naše vzrůstá silou našeho zraku''“ píše básník v ''Úsměvech času'' — a tak spojuje umění s onou koncepcí vůle, v niž sestředil svou moudrost života a sen bytí stoupajícího, vždy výše rozvíjejícího své vegetace: „''V umění ohlašují se tvary života posmrtně vtělené''“. Světelnou stopou této myšlenky dospěl v ''Zástupech'' k poznání Minulosti vrostší v duchovou přítomnost, již připravovala, v ''Cílech'' k vidině tajemného procitnutí opovržených pro nový úděl v životě dob, které se rodí. Ale hlavně jí vtiskl kráse znamení prorockého kladu, víry a radosti z víry, jíž „''pijeme novou sílu ze zdrojů času''“, která rozpaluje naše poznání vědomím, „''že život náš není sám v sobě ukončen a že žijeme k vůli tajemné naději duše''“ —
Zákonem práce, kterým souvisí s všelidským dílem a závazkem světa, zákonem ''lásky'', jíž vykupuje kletbu rozdělení a zápasu, drtící tvorstvo, zákonem ''naděje'', vyznávající i sesilující vzrostnou vůlí bytí v sledu jeho forem, stupňů, úsilí — a v těchto třech paprscích jedním, ústředním ''zákonem života'' umění, jak je vidí a chce Otokar Březina, stává se hodnotou hluboce mravní. V tom tkví nebezpečí a zodpovědnost krásy — ale také její vnitřní oprávnění, vážnost a napětí v hloubi svévolné hry, jíž se zdá. Jako v antickém chóru „dítě, jež honí letícího ptáka, spojuje s celou obcí kletbu neporušitelnou“ básník ve zvonění slov, malíř v jiskření barev, hudebník v tryskání touhy hraje o kus všelidského osudu. Nejen že sen tvoří život, jako čin, — může jej také ničiti, jako čin, a ničí jej vždy, když nepracuje proti chaosu, když neslouží vůli, ale záporu, rozkladu, smrti. I bolest, velká vzněcovatelka tvorby, jest podrobena tomuto zákonu. Jsou bolesti, „''které neměly býti vyvolány z temných doupat viny''“; ani odvaha, které vyžadují, aby byly snášeny, nevyvažuje duchovní ztráty, jíž porušují dílo harmonie, o niž usiluje život: „''Ale jakmile se věci před našimi zraky počnou rozpadávati v chaos bez zákona a rythmu (byť i byl sebe tragičtější v duších, jimž spravedlností jest předurčená dráha bolesti), je to znamením, že jsme zbloudili s cesty a že jdeme v bažinatá místa rozkladu, která budou tisíciletí čekati na svou vegetaci a snad se jí ani nedočkají v trvání této země''“. Je to jediná přísnost, jediný hněv v evangelické něze Březinovy ethiky — soud nad jedinou vinou, kterou cítí, že nesmí zahrnouti v šíři svého smíření. Vinou proti kráse i proti životu, protože krása i život, aby existovaly, vyžadují řádu, víry v řád, vědomí a vůle řádu. Krása jest řečí citu vyjádřený pojem spravedlnosti. Tedy jen bolest, která vyznává spravedlnost, která uštědřuje a vzněcuje poznání spravedlnosti, jest krásou, tvoří krásu. Jako jest životem a tvoří život jen to, co přemáhá jeho kletby, vítězí nad chaosem, usiluje o vyšší, čistší, zákonnější rythmus.
To jest naučení, v něž Březina svádí ''Hudbou pramenů'' svou moudrost života. Tato kniha, v níž dýchá místy sladká vážnost velkých učitelů lidstva a znějí zastřené hlasy hlubokých náboženských pravd, uzavírá Březinovo dílo celou tíží „''otázky, která řeřavěla na rtech proroků: Jak žíti.''“ A zodpovídá tuto otázku grandiosní vidinou vesmírového vývoje, úsilí o dokonalost, potřeby absolutna v duši lidské, toutéž vidinou, kterou básníkův sen rozežhavil žárem všech pracujících sil ducha i hmoty, kterou básníkova myšlenka snáší do nížin života jako silnou a jemnou pravdu jeho určení.
Rozníceným spiritualismem poznání je Březinova poesie spojena s ideovými prameny metafysické revolty doby, do jejíhož soumraku vyšlehly tiché, bílé blesky básníkovy imaginace. Mravní smysl, který dává onomu poznání, činí ji účastnu lidských, životních cílů této revolty, přerodu vědomí a svědomí, k němuž usiluje. O leta dříve, nežli básník ''Hudby pramenů'' přemýšlel varovně o vině „chaosu bez zákona a rythmu“, jiný básník, který z vírů století vyrval ne bludnou tančící hvězdu, ale velké zářící slunce víry, lásky, radosti, Coventry Patmore, volal ''Legem tuam dilexi!'' ducha, přemohšího v sobě oheň vzpoury, který
<poem class="kurzivou">
sražen zpět zdvojnásobenou silou
násilně trhá své meze,
a je to červ.
Spravedlivý vsak v sobě poznává
hranice Boží a v nich radost,
Svobodu a právo.
</poem>
<p style="text-indent: 0">A skoro současně, co kladl Březina kráse otázku ''Jak žíti?'', básník náboženského znovuzrození, Paul Claudel, v orchestrální bouři ''Pěti velkých Od'' slavil nový smysl krásy a její poslání, zase poznané:</p>
<poem class="kurzivou">
Zpívati budu o čtverci velikých Mus, o Čtyřech hlavních Ctnostech, rozestavených nebesky pravidelně,
O těch, které střehou mé čtyři brány, Moudrosti,
O Síle, Mírnosti, která jest tato mezi třemi,
O Spravedlnosti.
</poem>
Ve třech intonacích je to týž hlas duchovní kázně, přijetí zákona, vyznání mravního řádu v kráse i v životě, krásou v životě. A je to v době, kterou žijeme, protipol rouhavého vzdoru, jehož kletbu odhalil Dostojevský s úžasnou odvahou v ''Běsech'', jehož poslední lhavá apotheosa byl Nietzscheův ''Zarathustra''. Člověk vyrvavší se řádu, posedlý chaosem, věřící v chaos, milující chaos: „nadčlověk“ od Manfreda po Zarathustru — a proti němu duch, poznavší, že není života, než když a pokud chaos překonáváme, když a pokud uskutečňujeme řád, závazek, vůli bytí, duch tušený Dostojevským, požadovaný Claudelem… hle citové, ethické drama století, jehož zbouřených začátků nás chtěl učiniti účastný mladý genius Máchův, jehož vysoké rozuzlení nám sděluje myšlenka Otokara Březiny.
''Nám:'' tímto slovem kladu otázku národních kořenů Březinova díla. Shoduje se s Claudelem v stěžejných bodech ideové i mravní koncepce, ale citové živly, kterými prozařuje tuto koncepci, jsou podstatně různé. Je všecka latinská tvrdost a jasnost v mravním cítění básníka ''Od''.
V ''Poledním údělu'' Mesa a Ysé chápou vyrovnání své viny neúprosně, smrt za smrt, a teprve po smrti smír, k němuž nebylo dosti pozemských muk, sžehších jejich srdce. I svatost, excess dobra, lásky, oběti, jaksi porušuje řád života a vyžaduje vykoupení, jest krutá myšlenka, která proniká mysterium ''Zvěstování Panny Marie''. A Sygne v ''Rukojmí'' jest žertva, vskutku krvácející pod strašným nožem, který se vbodává v její duši a obrací se v ní neúprosně, v zdlouhavém ničení celé lidské podstaty její bytosti. Ctnost jako rozkaz, vina rázem, nenapravitelně
uvolňující jakési černé síly, které ruší děj života, dogmatické „ano, ano — ne, ne“ domyšlené v antickou osudnost, cosi až nelidského, měřeno naší křehkostí… takový jest éthos francouzského básníka: jasný a tvrdý. Mravní vážnost Březinova díla je provanuta všelidskou něhou, plna pochopení a soucitu, jež by chtěly zlo samo zdvihnouti na křídlech, dosti silných, aby je vynesly do výše, v étherný oheň, který by strávil jeho tmu, ještě lidskou… a proto ještě milovanou srdcem, tak milujícím, že se děsí souditi. Všecko pochopiti… všemu býti vášnivě blízek, a byť byla nebezpečna tato blízkost, jako jest nebezpečno andělům snésti se příliš nízko nad peklo! Někdy připadá až slabostí toto široké soucítění, bojíte se, aby proudem lásky nebylo strženo v propasti, nad nimiž se zastavuje s bolestnou ekstasí. Ale zpomínáte velkého orodovníka viny a zla, jenž nikdy se nepohroužil tak hluboko v jejich víry, (a pohružoval se v ně střemhlav) aby nevystoupil zase — s kusem očištěné lidské bytosti jak vyrvanou perlou! — Dostojevského, v němž tak celí se poznáváme. A cítíte, že není-li v tomto soucitu síly Latincovy, jest v něm jiná síla, tajemně velká ve své měkkosti. Síla rasy, zjevená právě Dostojevským, zpívající veršem ''Šílenců''
<poem class="kurzivou">
A tam, kde bratří odvrátili se s hrůzou, my ještě milovali.
</poem>
Mystická lidskost, která vane dílem Otokara Březiny, prozařuje vzníceným soucitem ideje viny a kletby, v něž mu vyznívá pravda života, a soustřeďuje v ideji vykoupení dílo bytí, uvolňuje v kosmickém snu ''Větrů od Pólů'', ''Stavitelů chrámu'', ''Rukou'', týž živel, který u Gogola a Dostojevského jako u Mickiewicze a Słowackého jímá niterní podstatu i mocnost slovanství. ''Hudba pramenů'' zdůrazňuje zvláštní dech tohoto živlu u Březiny, dech specificky český, kterým jeho meditace v hloubi visionářské nádhery obnovují nezapomenutelné hlasy naší duchovní minulosti. Jejich mravní vážnost, rozjímavý, skoro rozumový karakter v nich, připomínají ducha české gotiky a renaissance, ethický mysticismus Chelčického, praktické křesťanství Komenského. Zarytým předsudkem se pojímá tento duch skoro naskrze popíravě, zpola jako askese, zpola jako revolta — proto asi, že zlým osudem podlehl protestantské negaci a zanikl v ní, žel, s mnohými kladnými možnostmi národní bytosti. Jistě byla silná renaissanční vitalita v onom konkrétním, až positivním smyslu pro lidskou a životní účelnost náboženské pravdy. Vitalita přirozeně cizí spekulativní dobrodružnosti, jež působí, že německá mystika při každém prudším rozmachu padá v dogmatický rozpor, co český mystik touží ne po theologické novotě, ale po realisaci víry životem, zmocnění života věrou. Snad se odvažuji paradoxa — ale Chelčický, jenž s takovou svobodou svědomí se odvrací od chiliastické horečky a učí víře v milost a zásluhu, je bližší sv. Františkovi z Assisi nežli Kalvínovi, Komenský, který uprostřed náboženského a politického kataklysmu si zachovává i velkou něhu i jasný zrak pro lidskou skutečnost dobra a zla, má více ducha Pascalova, nežli Lutherova. Dějiny zjeví kdysi, proč tento duch se nerozpial celou svou potencí i proč tak dlouho zůstal nejasný sám sobě i nám. Ještě Zeyer zosobňoval jej mlhavým kvietistickým typem, který v Inultovi zbarvil vášnivým lyrickým nádechem, aniž ho prohloubil a seskutečnil. Ale Březina jest první básník, v jehož srdci dávný národní duch ožil, ne pouhým přeludem bolestné a vznešené minulosti, ale tvořící silou, dechem, rythmem myšlenky.
Zde právě nejtěsněji se dotýká dráha Březinova Zeyerovy. ''Troje paměti Víta Choráze'' jsou preludium ''Větrů od Pólů''. Jako básník ''Tajemných dálek'' prožil Choráz „''žal Minulosti a úzkost Nepoznaného''“, a velké otevření duše, které pocítil nad knihou paní de Guyon, je zdramatisované transcendentní sebepoznání ''Svítání na západě''. Kostel Chorázův udává motiv ''Stavitelů chrámu'' stejně, jako episoda nemocného dělníka se rozpíná v pathetický obraz předzpěvu k ''Rukám:''
<poem class="kurzivou">
A na všechnu slávu svého snu, nádheru noci plamenné,
zapomenul jsem při pohledu na bratří svých ruce zemdlené,
krvavé, hněvem sevřené. a v smíchu moře rozvlněného
přerážené údery vesel, když se chytaly člunu přeplněného.
</poem>
<p style="text-indent: 0">Čím jest metafysické poznání ''Větrů od Pólů'', přirovnáváte-li je passionelnímu osudu Lullovu nebo Chorázovu, tím jest mravní koncepce ''Rukou'' v poměru k odpoutané lidskostí ''Trojích pamětí'' a ''Tří legend o krucifixu:'' po úzkostném výkřiku srdce, přijímajícího viaticum smíru, těžce vykoupeného, — vysoká, neosobní idea, Úmluva, uzavřená výsostným aktem básníka-myslitele. Lze říci, že Březinovým messianismem se překonává mravní individualismus, v němž renaissanční kultura udržovala Julia Zeyera, s nímž v Zeyerovi zápasil gotický sen, rozžhavený slovanskými živly jeho nitra. V tomto smyslu Březina naplňuje, co Zeyer tušil, hodnotí ideově, co citově prožíval.</p>
Odpovídají-li si myšlenky dvou básníků tak důvěrně právě v tom, co u každého z nich znamená hlas krve, není to marná shoda osobností, ale důkaz, že oba vyjádřili velkou a podstatnou ideji, něco z hloubi duše, života, sudby svého národa. Mravní krisí Chorázovou se oprostilo češství Zeyerovo; sen Březinův rozplamenil toto češství v závratný životní klad ducha, zcela již volného, vědomého, vítězného svým poznáním i svou touhou v chóru lidstev a věků — ne už tesknícího nad minulostí, váhajícího nad přítomností, chvějícího se před budoucností, ale odpovídajícího na nejtěžší otázku bytí s jasným okem: „''Národ je společenství živých, mrtvých a nenarozených; v hlubinách jeho leží dědictví staletých úsměvů, polibků, vroucnosti, neznámých heroismů, sepjetí rukou, odkaz kletby a krve. Po zemi, šarlatové staletými boji, blíží se k nám z věků světelně postavy svatých šílenců, kteří i skrze dým nad spálenými městy dovedli viděti jinou, slavnější zemi a hlásati k jejímu dobytí křížovou výpravu lásky.''“ Otvírám knihu, v niž se vyronil kdysi dravý smutek svrchovaného utrpení národa, čtu poslední věty ''Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské'' — a slyším v nich týž hlas, kterým v ''Hudbě pramenů'' odpovídá dávné úzkosti i naději po staletích nová síla téhož národa, naše nová síla v šeru dob, jež se tvoří.
{{Konec formy}}
| |||