Akkord/Julius Zeyer: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
−omylem duplicitně vložená část |
dokončení |
||
Řádek 228:
Mohl o sobě říci, co o sobě napsal Keats, že „kolísal dlouho mezi vypiatým smyslem rozkoše a láskou k filosofii“ — ''<span lang="en">between an exquisite sens of the luxurious and a love of philosophy</span>'' — a byl by tím projádřil mučivou a rozněcující, úrodnou a stravující směs nadšení, pochybnosti, neklidu a touhy, která v něm kvasila.
{{Oddělovač}}
Je nám hledati v Keatsových dopisech, abychom poznali, jak rozhodl lyrický pud tohoto básníka dilemma, které v sobě postřehl tak ostrou intuicí. Najde se v nich rozkošnické vychutnávání vlastního já, přijímajícího se smyslnou trpností slastnost i tesknotu posledního vznětu, který je zvířil, jemný egoismus, okouzlovaný sám sebou a milující náladové zrcadlení světa duší — totéž, co tvoří ovzduší a přízvuk ''Endymiona'' nebo ''Hyperiona''. S nepřirovnatelnou gracií paradoxu nazval Keats kdysi poetu „věcí, ze všech nejméně poetickou“: snad aby neprozradil, že sám sobě byl věcí nejvíce, jedině poetickou, nejživějším pramenem, neustálým podnětem lyrické emoce? Hleděl na svět lačnýma očima dítěte, jemuž se jeví Májin závoj příliš krásným, aby roztrhl jeho mámivou duhu otázkou, příliš pronikavou. Jeho snivá smyslnost se zmocňovala ideí, jako dojmů. Myslil náladami, krása znamenala mu formu pravdy. Vyssával tajemství života jako vonnou mlhu věcí, omamoval se jím jako vlasem ženiným. A proto se vyzpíval zcela bakchickou melodií sensitivovou. Jeho poesie a jeho bytost splývají nerozeznatelně. Všecko, čeho se dotýkal, proměňoval v poesii; a poesie proměňovala všecko, čeho se dotýkal.
Zeyer, vášnivější a proto méně podlehlý, dobrodružnější a proto méně na sebe odkázaný duch, patřil k básníkům osudně rozdvojeným, kteří sníce opouštějí své srdce, aby nezatěžovalo křídel jejich chimaery — a kteří v určité hodině života, procitlí, náhle vidí toto srdce jako nerozpuštěnou perlu na dně své číše Kleopatřiny! Co jeho imaginace jímala touhy a smutky nesčíslných duší, v jeho vlastní duši rašily a černaly se touhy a smutky, pochybnosti a úzkosti, příliš zapomínané. Bylo třeba, aby se poddal jejich utajené síle, aby pohleděl do očí také svému osudu a přemohl jej, tvořiv jaksi vedle svého díla druhé, osobnější a rozrytější dílo životní zpovědi a vnitřního dramatu.
Tak vznikl ''Jan Maria Plojhar'', ''Dům „U tonoucí hvězdy“'' a poslední „letopis lásky“ ''Troje paměti Víta Choráze''.
Také toto jsou více stilisace vnitřního života Zeyerova, nežli evokace jeho vnějších osudů, Byť bylo sebe více osobních podrobností na určitých stránkách ''Plojhara'' a ''Trojích pamětí'', to, co odhalují, co sdělují z poetova tajemství, jsou především jisté osudné vzněty a jisté vládnoucí myšlenky, lyrické, ne životopisné vyznání básníkovo. Plojhar nebo Choráz jsou stejně vysněnými postavami, jako Amis a Amil. Ale sny, z jejichž látky byly utvořeny, jsou prosyceny horečnou potřebou sdílnosti, ožehnuty vášnivým neklidem sebepoznání. Zeyerova biografie spojuje tato tři díla s těžkými otřesy jeho nitra. Dovídáme se, že byl blízek sebevraždy, psav ''Plojhara'', a že zamýšlel se státi ošetřovatelem nemocných v době, kdy vznikal ''Dům:'' dvě pokušení, která ukazují, jak intensivně Zeyer prožíval drama svého ducha, stravovaného touhou po harmonii, oscillujícího mezi asketickým ideálem soucitu i oběti a renaissančním kultem krásy i vášně, zimničně se vzpínajícího po smyslu života, tušeném v daleké perspektivě. ''Troje paměti'' konečně prozařuje vznícení srdce, dotknutého smrtí — onen poslední pohled jak bledý blesk nad naším životem a jako příval, trhající hráze naší bytosti, jež po prvé může rozlíti všecku svou bolest a naději!
Choroblivý zájem o vlastní já, ovládavší literaturu posledního století, byl Zeyerovi tak cizí, že ani v krisích sebepoznání se nezabýval výlučně sám sebou a analysí svého nitra, osamoceného a vytrženého ze všech souvislostí — té pyšné i nízké jedinnosti, která se stala smyslem a neřestí poesie v naší době. Ani ve svých nejosobnějších dílech nechtěl a nemohl viděti svého osudu jinak, nežli jako součást velké tragedie Rasy, jejíž heroický symbol stvořil, napsav ''Vyšehrad'' a ''Čechův příchod'', a jejíž teď odhaloval osudnost a pád. Vyhnanství Plojharovo, rozvrat Rojkův, vykoupení Chorázovo jsou tři etapy Zeyerova češství stejně, jako tři fase jeho vlastní citovosti. V těch bolestných střídách kletby a naděje, pokleslosti a touhy, utrpení a víry splývá drama jedincovo vroucným akkordem s všeobecností národního určení, stává se symbolem jako umučení Inultovo a pokora Samka Ptáka.
Poesie smrti, rozestřená nad románem ''Jan Maria Plojhar'', byla záminkou, aby se vpálilo této knize stigma nemužné slabosti. Její hrdina — ve kterém se viděl Zeyer — byl a bývá ještě prohlašován za „český typus dekadentní“. Nuže, v dětských snech Jana Marie o budoucnosti hrdiny-básníka, v něze i vzdoru jeho citového šlechtictví, ve vášnivém otřesu jeho mužství ani v melancholickém západu jeho skonu nic neukazuje úpadkové sensibility. V jeho nepokojích a touhách není podstatných prvků myšlenkové roztříštěnosti, mravního rozvratu, životní scestnosti, v nichž se poznává ''moral insanity'' století řadou typů francouzského románu, v Adolfovi Benjamina Constanta, v Sorelovi Stendhalovu, v Amaurym Sainte-Benveovu, v Mussetovu Octaveovi. Sny i činy Plojharovy zjevují bohaté a vroucí lidské já, já sensitivovo, arci, vysoce zjemněné a proto bolestně zraňované dissonancemi života, ale zároveň žádostivě otevřené jeho hudbám a vzněcované eroticky jeho velkými možnostmi. Je pravda, že Plojhar podléhá, ale nepodléhá přece z neschopnosti, aby žil, nýbrž vnější silou, zlým osudem, který jej láme ve chvíli, kdy jeho srdce zraje k nové žni rozkoše a bolesti. Více: umírá činem, kterému nepoměr mezi vášnivostí jedincovou a malostí doby bere hrdinskou linii, který však přes to je gestem vznešené vzpoury a má všecku krásu tragiky. Zbarviv drama Plojharovo motivem smrti, zvýšil Zeyer citovou intensitu svého díla a dodal mu daleké perspektivy, rozechvělé nálady, hluboké vážnosti, bez nichž není lyrické krásy. Ale smrt není jediný ani hlavní tragický motiv ''Plojhara''. Tím jest kletba pyšného a čistého snu, zrazovaného skutečností, která není stvořena pro přepych velkého srdce, Villiersovský osud těch, „kteří v duši nosí vyhnanství“.
''Plojhar'' je kniha touhy, ne slabosti. Touhy, vyžíti plně nejvyšší možnosti své bytosti, formovati život podle velkosti svého snu. Jakým mladým, žádostivým výkřikem krve pozdravuje Jan Maria první velké štěstí, které je zároveň prvním velkým zlem jeho osudu! Jak pyšně se obnovuje jeho srdce po katastrofě vášně, která je rozryla! Zachraňuje s bolestnou láskou poslední kořist své touhy, je do poslední chvíle umělcem života, tím, jenž od života požaduje, jenž život donucuje, aby vydal svou nejopojnější sladkost! Pro toto napiaté úsilí, přemáhati osud a následovati neúchylně vnitřní imperativ srdce, je ''Plojhar'' jednou z nejsvobodnějších knih v české literatuře: nikdy před tím v ní se neozval tak intensivně a tak bohatě nebyl rozvinut motiv duchovní svobody, vůle ''realisovati sebe'', jak to Oscar Wilde nazval, — vůle, kterou Zeyerův román projadřuje s veškerou vášnivou krásou a s veškerou krutou marností hrdinství. Neboť čím trpí a čím padá Plojhar? Tím, že si tvoří vznešenou a zářící představu života v době, kdy lidé naopak trpně se poddávají životním formám, v nichž pro jejich vlastní bytost není obsahu. A tím, že se nezpronevěřuje této představě — která jest imperativem jeho určení — aby zachránil trosku, třísku štěstí, která je jedinou věcí, zbývající dnes většině lidí. Není-li toto smysl Plojharova vyhnanství, samoty uprostřed lidí, která tvoří část jeho smutku?
Do jakých jemných odstínů Zeyer procítil thema duchovní svobody — které je v podstatě idejí integrity a harmonie lidské bytosti — dokazuje myšlenka úniku od civilisace, promítnutá v episodě Konstantinově. Patří k řídkým překvapením, která může připraviti česká literatura, že nalézáme v knize, psané v roku 1890, motiv tahitského obrazu Gauguinova: „Vedle mne, pokryta květy, sama více květu, temném květu, než něčemu jinému podobná, sedí žena, moje žena. Hledím jejíma očima, těmi dvěma temnými otvory do nekonečna se prohlubujícími a až po kraj naplněnými paprsky, hledím jimi až na dno její duše, a shlížeje se v tomto nebeském zrcadle, opakuji Ti, nyní že žiju pravým životem.“ Plojharův přítel dopovídá mnohé, před čím myšlenky Plojharovy se zastavují. Je to Plojharův problém, domyšlený do krajnosti — ale zároveň znegativněný, klesající do nihilismu, jehož analysí a kritikou je ''Dům „U tonoucí hvězdy“''. Konstantin, popírající nepřátelské formy života, místo aby je přemáhal, opouštějící civilisaci, místo aby sebe sám realisoval uprostřed ní a proti ní, jeví se psychologicky intensivnějším, vzpomínáme-li Gauguina a Rimbauda; Plojharův zápas a pád je kladnější a hlubší tragiky, protože vyrůstá všechen z možností a hodnot své půdy a dobývá jich pro říši svého snu.
Klamu se, hledaje v idei duchovní svobody kořenu národního pessimismu, kterým je prosycen ''Plojhar?'' Zeyer, který první v Čechách požadoval plnosti a volnosti života, byl také první, jenž tuto plnost chtěl pro svou rasu a zamítal ohyzdného ďábla poníženosti, českého ďábla, který učí se odříkati a cítiti se cizím bohatství a přepychu kultury, protože se zdají zapovězenými v této zemi, stejně laskané sluncem jako ostatní! Český problém… V ''Plojharovi'' je to vzpoura pýchy, spiaté s malostí, odsouzené, by vzala na sebe vinu malosti, a trpící tím, že jí nemůže vykoupiti. V apokalyptických přeludech, v jejichž gigantních obrysech vidí Plojhar českou tragedii, se vysílila úzkost velkého rozněcovatele touhy, jenž poznává marnost svého kouzla, kohosi, k němuž vášnivé imperativy hrdinnosti, hrdosti a naděje, vykřiknuté do soumraku naší přítomnosti, se vrátily prázdnými echy, odraženy o srdce, příliš pustá. Plojharův souboj je snad ono gesto Zeyerovo, kterému nejvíce, naprosto se neporozumělo. Stendhal by byl je vyložil velmi jednoduše: jediný Plojhar, padající s rozbitou hrudí, je snad smutná, marná obět; deset tisíc Plojharů by znamenalo historický den národa… Jsa nadán nesmírně jemným smyslem plemenného mysteria, pronikl Zeyer k podstatě národní kletby. Tkví v tom, že se necítí všemi, že jí se netrpí — a hlavně, že se nevidí a nechce viděti, že rasy rostou i padají dle toho, jak živá je v nich citlivost pro vítězství a ponížení, pýcha a vzdor, neúchylná pravda rasovního svědomí. Tedy vložil do duše Plojharovy za celý národ toto svědomí — a s ním zoufalství, hněv a hrůzu národního ponížení. O pět let později symbolisoval ''Inultem'' tuto kletbu s bezmeznou tesknotou resignace…
Je zřejmo, jak hluboko do vlastního nitra vsáhl Julius Zeyer, aby vznikl ''Jan Maria Plojhar''. Horká lyrika lásky a smrti, rozechvělá melodie touhy, ideje krásy, osudu, vzdoru, z nichž je zhněten tento román, odhalují zdroje Zeyerovy poesie. Mnohé je zde definitivním výrazem poetova nitra. Zeyerovu citovost zrcadlí ''Plojhar'' tak plně a čistě, že v něm lze studovati všecky tóny, ozývající se v ''Letopisech lásky'', ''Vyšehradu'' i v ''Obnovených obrazech''. Ale při tom obsahuje stránky, které napovídají myšlenky, neprojádřené v této knize. Stránky, jako vise šíleného boha, který se zjevuje Plojharovi v agonii, jako scéna Plojharovy zpovědi, jejíž těžké akkordy obsahují tolik vnitřních záhad. Čtouce je, uvědomujeme si, že ''Plojharem'' Zeyer se vyslovil jen zpola. Jeho myšlenkový svět zůstal utajen, aby vyzrál v kruté analysy ''Domu „U tonoucí hvězdy“''.
''Dům'' je nejsložitější dílo Julia Zeyera. Vracejí se v něm motivy jeho prvních prací, ''Na pomezí cizích světů'', ''Darije'', ''Černyševa'', ''Z papíru na kornouty''. Mísí se v něm metafysické sny se stony všelidského soucitu, rouhání s modlitbou, genius se šíleností. Světy a lidstva, umění a ideje, zlo a obět se kříží jako blesky věčné záhady, srážející do propasti toho, jenž se odvážil sníti o nich. Je to román ducha, jemuž nebyla cizí žádná odvaha a žádná úzkost lidského nitra, a jenž, promysliv je, cítí Pascalův děs z mlčení nekonečných prostorů. Není melodie lásky, jež by harmonisovala chaos těchto myšlenek. Na tomto stupni metafysické bolesti srdce je schopno pouze zoufalství. Není naděje ani činu, krásy ani radosti: jest jen řítící se, běsnící, tříštící se proud otázek, tryskajících z bezdna lidského nevědomí.
V postavě Rojkově se spojují živly románu s řídkým uměním psychologické plastiky. A zase: Rojko je představitel slovanského nihilismu, jeho tragika má mocný rasovní a typický obrys: „Být členem podrobeného, zotročilého národa, cítit to jeho ponížení, je tak něco, jako narodit se s kletbou“ — nezní-li z těchto slov jak ozvěna starého rodového fata tragiků? Plojhar byl divákem národního fata, cítil je a trpěl jím, ale nejčistší síly jeho nitra zůstaly jím nedotčeny; stál nad ním, bral je na sebe jako cizí vinu, z jakési rytířské šlechetnosti, z jakéhosi přepychu soucitu a vzdoru. V Rojkovi vyrůstá v osobní, vlastní vinu slabosti. Vyčerpává se nenávistí, je sám bezmocný odpor, zlomená vůle, rozhlodaná, nesoustředěná a popírající intelligence. Jeho vlastenectví, jeho atheismus, většina jeho myšlenek jsou pouhé negace. Byl pochopen jako mučedník — nesprávně, tuším. Zeyerův román není ničím méně, nežli glorifikací slabosti, jejíž obětí je Rojko, Je v něm ovšem velký soucit a ona sympathie, která pudila básníka ''Inulta'' a ''Samka Ptáka'', by u slabých hledal skryté krásy srdce, snu a utrpení. Přes to považuji ''Dům „U tonoucí hvězdy“'' za nejtvrdší, za odsuzující dílo Zeyerovo. Nezatajím, že právě proto je mi drahý. Slovanský nihilismus je v něm pojat a souzen jako vina proti duchu a proti životu, jako nectnost… Člověk, jehož duch je schopen tak mocných koncepcí, jehož obraznost stoupá tak vysoko a tak odvážně sahá po tajemství vesmíru — ale jehož vůli ochromuje krevní, vrozená zotročilost a jenž padá ze slabosti: tato idea Zeyerova románu patří k nejsmělejším postřehům rasovní fatality.
Nebýti grandiosních, všelidských obzorů ''Domu'', byl by dnes příběh Rojkův románem roztříštěné duše, jakých se objevilo tolik v severních literaturách na konci století. Takto vyrůstá nad ně intensitou a šíří ideové koncepce. Podmaňuje prudkostí, s níž v něm se prožívá martyrium negace, s níž vidíme jeho hrdinu, jak se řítí do temnot metafysické úzkosti, zločinu a zmaru, proměňovaných v přízraky jeho horečným jasnozřením. Cele tragickým však se stává teprve tím, že osobní trýzeň jednotlivcovu zmocňuje rysy gigantské všeobecnosti. Čtouce, zapomínáte na Rojka, a jeho zmučený, strávený duch se stává ve vaší ruce zkušebným kamenem lidského ideálu. Vstup Zeyerovy knihy se otvírá inkantací vesmírové Záhady, věčnou otázkou Cíle, kterou se začíná i končí bloudění naší myšlenky. Měrou, jíž se vyhraňuje tento motiv, rozvíjí se román ve vznícený dialog illuse a skepse, osvětlujících a zatemňujících svými střídavými proudy poznání a tušení, vášeň a krásu, naději a děs, obnažujících v jevech i dějích, v úsměvu šílenosti i v transi zločinu prvky naší prabytosti a známky našeho určení. Rojkova pochybnost vyznívá příšerným smíchem posledního rouhání: pekelný přízrak agonie, jenž mu ukazuje věčnou bezútěšnost bytí a nekonečnost utrpení v nepřetržitém kruhu světův a duší, zdá se odleskem nejzoufalejšího kacířství pessimistického východu.
Ale negace není posledním poznáním básníkovým. Je to daemon, který jej navštěvuje jako osudná možnost, jako pokušení a nebezpečenství jeho ducha, jemuž však nepodléhá, byť jej zkoušel sebe krutějšími pochybnostmi. Cosi jako záhadná, tichá otázka zůstává stále nad touto knihou Zeyerovy úzkosti — průlom otevřený, neznámo zda do noci nicoty nebo k východu nové naděje.
Odpovědí na tuto otázku jsou ''Troje paměti Víta Choráze''.
Nazval jsem je posledním „letopisem lásky“, protože v nich poeta podává ruku stínům Pie de’ Tolomei, Olgerda Gejštora, Gabriela de Espinoza — a pojav do svého srdce žhavý a sladký květ jejich muky, vdechuje jeho nejprudší opojnou a usmrcující vůni. Je to chvalozpěv, jako pohyb ruky umírajícího na klávesách, zviřující ještě jednou nejvášnivější akkordy života i snu a s úžasem nalézající vysoký, třesoucí se, vítězný tón, jehož hledal, po němž toužil tak dlouho zoufale a marně! Pod tímto dotekem naposled proti sobě se tyčí rozkošník ducha a asketa srdce, kteří se dělili o básníkovo nitro a jejich svrchovaný zápas uvolňuje nejčistší síly jeho bytosti.
V ''Trojích pamětech'' se rozhoduje spor renaissančního a g^otického ideálu Zeyerova. Začínají se temnou pochybností lásky, hledané a přijímané jako marný lék proti prázdnu srdce, záludný lék, v němž se tají usmrcující šťáva bolesti a zmaru. Jaká melancholie vane ze setkání milenců, zatíženého touto nedůvěrou! Jejich láska je žízeň, trýzeň vnitřní zprahlosti, smrt, stajená v rozkoši:
<poem class="kurzivou">
pud zničení a shlcení ne pouze
je tělu vlastni, vězí někde jinde,
hloub, někde hloub v neznámých pásmech jáství…
</poem>
A přece není neznámá, podávající Chorázovi smutek této lásky, ničitelkou, s níž tolikrát jsme se setkali v Zeyerově poesii. Není daemonem, nýbrž obětí, vyhnankou lásky, která poznala smutek smyslného rozčarování. Kajícnice, snící o Messalině a Kleopatře, prchající k Bohu, aby nepodlehla své divoké lačné krvi. Tato otrávená a zlomená vášeň je začátkem zasvěcení Chorázova. Jí vstupuje na dráhu, na které se sesuje sloup za sloupem z jeho pozemské touhy. Bůh, který mu bere srdce ženino, sahá i na jeho srdce, nemocné touhou. Od té chvíle ženoucí silou jeho nitra se stává slovo, čtené v knize, kterou kdysi našel v rukou milenčiných:
<poem class="kurzivou">
Bůh zničil mě, by pravý dal mi život.
</poem>
Žije přetvořování lásky, které je zrozením mystikovým. Rozkoš, ctižádost, umění se rozplývají jako přeludy, vlastní já mizí, pohlceno oceánem víry. Jako Renald, Choráz se stává stavitelem chrámu. Ale kostel, který staví, není Renaldův „hymnus vítězný“, který obrací k nebi srdce hmoty a „píše žulou“ knihu stvoření. Je mezníkem na cestě pokory a odříkání, která vede k Bohu Chorázovu a která vyžaduje oběti umění, jako vyžadovala oběti lásky:
<poem class="kurzivou">
neviděl jsem,
jak nechápavě hledím na křesťanství,
když pouze jeho krása, poesie,
mě unáší…
</poem>
Chorázův kostel se tyčí v zamlklé tiši jižních Čech, zkad po staletí pramení mystické touhy rasy a odkud snu Chorázovu odpovědělo hluboce ryzí a mocné gesto našeho dnešního umění. Zeyerův ''Choráz'' a ''Golgota'' Františka Bílka vyrostly ze společného kořene české gotiky, aby vydaly svědectví o zdroji sil, který je v ní skryt.
Jak padají v nitru Chorázově božstva pozemského života, stoupá a zmocňuje se v něm nový sen: křesťanský sen lásky k bližnímu a utonutí v Bohu. Choráz, nasazující život pro tonoucího psa a obracející se k poníženým jako k bratrům, a Choráz, poznávající klid naprosté oddanosti do vůle, hnětoucí jeho život, trýznící a prozařující jeho duši, dovršuje Zeyerův sen oproštění. Gotický ideál přemáhá renaissanční.
Ještě jednou tryskne jejich antagonismus, a passáž, kterou inspiruje, je nejkrásnější stránkou ''Trojích pamětí''. Je to sen, v němž Choráz vidí Krista, teskně zvoucího, a Milenku, lijící z plné číše rozkoš do orgiastického davu volajíc heslo prchavé radosti. Renaissanční člověk naposled se vzepial, než docela zapadl se svou pýchou těla…
<poem class="kurzivou">
Klid lahodný je v duši. Zřekl jsem se
už vůle vlastní zcela. Dovedu už
před bohem mlčet.
</poem>
Aby zůstala „letopisem lásky“ tato báseň, zrozená z pěny vášnivé touhy, poznává Vít Choráz hlas milenčin ve zpěvu Karmelitčině v horském kostele, který byl poslední vzpomínkou jeho osudného štěstí. V rozkoši mystického smíru nalézá znovu omamné zachvění, probudivší jeho duši, a jeho svrchovaný výkřik, odpovídající stonům sv. Terezie a vzývání sv. Augustina, promítá závratně hudbu lásky, která jako žíravý proud se nesla životem Julia Zeyera, jednoho z nejžhavějších básníků-milenců.
''Troje paměti Víta Choráze'' uzavírají vlastně život i dílo Julia Zeyera. Jimi se ukončuje cyklus jeho myšlenky a krystalisace jeho snu. Není, nač se tázati díla z dvou let, ležících mezi touto básní a smrtí Zeyerovou. Je to dílo kohosi, jenž cítí život za sebou a jen si klene asyl laskavějšího skonu. Byly v něm ještě jiné možnosti? Mohlo z finale ''Trojích pamětí'' vypučeti něco mohutného, hřmícího — vodopád mystické záře, zřícený do naší tmy? Nebo mohla opět se roztříštiti harmonie, dosažená tak těžce? Zapuďmež tyto dohady, rušící nesmírný dech noci. Gesto smíru, s nímž jí se odevzdal tento duch, ještě rozežhavený vášnivými proudy touhy, ještě zmučený žíravým prachem života, jest hodno jejího mocného ticha.
PERO NON MI DESTAR, DEH! PARLA BASSO!
{{Poznámky pod čarou}}
{{Konec formy}}
| |||