Wikizdroje

Ottův slovník naučný/Komenský: Porovnání verzí

Interaktivně procházet historii
← Porovnání se starší verzíPorovnání s novější verzí →
Smazaný obsah Přidaný obsah
VizuálníWikitext
m oprava formy, +odkaz na archive.org, korektura žádoucí
Bez shrnutí editace
Řádek 21:
}}
{{Forma|proza}}
'''Komenský''' (Comenius) {{Prostrkaně|Jan Amos}}, zakladatel školství novověkého a nejpřednější člen Jednoty Českých Bratří (* 28. března 1592 v Uher. Brodě — † 15. list. 1670 v Naardenu). Otec jeho Martin byl mlynářem, ale záhy zemřel, rovněž i matka Anna, takže K. úplně osiřelý na sebe byl odkázán. Nejprve, jak se zdá, ujala se ho teta ve Strážnici, kde také chodil do školy zároveň s Mik. Drabíkem. A když to město r. 1605. shořelo, K. chápal se rozličného povolání, až dostal se r. 1608 k učiteli Tom. Dubinovi do Přerova, kde počal se učiti latině; r. 1611 vypravil se s mladým hrabětem z Kunovic na akademii herbomskou (v Nassavsku), kam Čechové již od r. 1596 docházeli. Tu počalo pro něho teprve vážné studium. Mezi učiteli přivinul se hlavně ke stařičkému vykladateli bible Janu Fischerovi (Piscatorovi) a mladému pansofovi Janu Jindř. Alstedovi, jenž jsa nemnoho starší než jeho žák již tehda vydávati počal své rozsáhlé spisy, jimiž vzbudil podivení tehdejšího světa učeného. Při tom byl i horlivým theologem, pokládaje bibli za přední pramen vší moudrosti, v čemž ho i K. později následoval. Do let pobytu K-kého v Herborně připadají též první počátky jeho vlastní činnosti spisovatelské. Nejen že vydal tiskem dvě učené disputace (v. Nebe v »Comenius-Monatsh.« 1894), jimiž dosáhl pochvaly svých učitelův, ale počal již zde sestavovati dvě veliká díla, o nichž potom léta pracoval. Byl to především pro krajany jeho nemálo důležitý Poklad jazyka českého, jímž chtěl latinu národu svému učiniti zcela přístupnou. Proto, sbíral po 40 let ke slovům latinským přiměřené výrazy české, rovněž i úsloví, přísloví a pořekadla. Když však dílo to již bylo hotovo k tisku, tu k nenahraditelné ztrátě jazyka českého zahynulo v požáru lešenském (1656). Zkázy jeho i sám spisovatel želel do smrti. Něco ze zbytků jeho způsobem neznámým zachovalo se ve slovníku (rukop.) Václ. Rosy. Chtěje kromě toho krajany přivésti ku pěstování věd přírodních, K. již tuto počal sbírati látku k úhrnnému popisu světa, jejž pak sestavoval hlavně ve Fulneku a nazval Theatrum universitatis rerum. Obsahovalo dílo to popis světa vůbec, pak zeměpis a dějepis, zvláště ve smyslu církevním. Malý zlomek jeho nedávno nalezený vydán v Praze r. 1897. Pobyv dvě léta v Herborně vydal se K. odtud na cesty r. 1613 a dostal se tehda poprvé až do Amsterdamu. Onemocněv vrátil se a pobýval na universitě v Heidelberku, kde také získal původní rukopis slavného hvězdáře Mik. Koprníka (chovaný v této době v knih. Nosticovské v Praze). R. 1614 vrátil se přes Prahu na Moravu a stal se učitelem na škole přerovské. Tu pamětliv jsa trýzně, již mu působilo první učení se latině, a poznav již v Nassavsku něco z vychvalované methody Volfg. Ratke (Raticha), jenž zlepšeným učením latinským celý svět mínil napraviti, sestavil pro své žáky latinskou mluvnici na základech snadnějších, dbaje asi při tom i příhodných příkladů. Dílo to, bohužel posud ztracené, vydal též v Praze r. 1616 (Grammaticae facilioris praecepta) Chtěje pak stati se v církvi své kazatelem, nezanedbával ani otázek theologických, jak patrno ze spisku jeho O andělích, nám rovněž nezachovaného, v němž dokazoval, že přímých zjevení božských již není. T. r. (1616) dospěv plnoletosti ordinován byl na kněze zároveň s Drabíkem na obecné synodě v Žeravicích, i zůstal asi ještě potom při církvi přerovské, vyučuje tu mládež a hlavně pomáhaje ve správě duchovní. Tu sepsal též spisek Listové do nebe, h. e. Pauperum oppressorum clamores in coelum (Olomúc, 1617), rovněž obsahu theologického. Roku 1618 dostal se za správce duchovního i školy nedávno před tím zřízené do Fulneka, kde byla obec kvetoucí a zároveň i velká škola, v níž K. bydlil. Tu dožil se nejblaženějších let života. Nejen že dosáhl obliby a lásky u svého stádce, jež i včelařství učil, ale oženil se tu též poprvé a pokračoval ve studiích, kterým se byl již v Přerově oddal, čítaje spisy učitele svého Alsteda a Jana Valent. Andreae. Tu nashromáždil si poprvé knihovnu a pracoval o spisech již počatých. Avšak nebylo popřáno »pastýři beránků«, jak ho nazývali jinověrci, aby dlouho tak trávil léta nekaleného štěstí. Hned po bitvě bělohorské vojsko španělské vtrhlo do Fulneka, majetku odbojného pána i Jana St. Skrbenského z Hříště, a K. mezi prvními přinucen byv utíkati zanechal tu nejen majetek svůj, ale i mladistvou choť a synáčka. Hned v prvních těchto dobách útěku, »znamenaje, že se sbírají mračna protivenství«, sepsal Retuňk duchovní proti Antikristovi a svodům jeho, dílo jen rukopisně zachované a značně v opisech se různící, v němž staví přednosti víry evangelické proti nedokonalostem katolictví. Vzdálené pak choti své ku potěše sepsal rozprávku O dokonalosti křesťanské, vytištěnou v Praze r. 1622, kterou jí věnuje v krásné předmluvě. Ukazuje ve spisku tom, v čem pravá dokonalost křesťanská záleží a jak se jí po několika stupních dochází. Již v dobách pobytu svého ve Fulneku a bezpochyby též později za svého bloudění po Moravě zabýval se sestavováním nové a dokonalejší mapy země Moravské, již pak věnoval p. Ladislavu Velenovi z Žerotína. Jest to práce na svou dobu značně dokonalá a svědčí o podrobné znalosti všech krajin k Moravě náležitých (vyd. poprvé v Amsterdame r. 1627 a pak mnohokráte. Zevrubný rozbor její podal J. Metelka v »ČČM.« 1892). Také připadá do této doby nyní neznámý spis o rodě pánův z Žerotína a Starožitnost moravské, jichž užíval ještě T. Pěšina z Čechorodu; nyní rukopis jejich též není znám. Ač kazatelům evangelickým na Moravě hrozilo tehda i osobní nebezpečí, jak K. několikráte dosvědčuje, přece neopouštěl ještě vlasti, nýbrž navštěvuje i rozptýlené Bratří hleděl jim v těžkých dobách dodati útěchy svými díly. V poslední dny pobytu jeho nedaleko bývalého sídla připadá ještě spisek Nedobytedlný hrad jméno Hospodinovo (vyd. r. 1622), věnovaný otcovskému příteli. Líčí se v něm nebezpečí a úklady, jež v té době strastné evangelíkům hrozí, a ukazuje se, že marno jest proti nesnázím těm chtíti se opatřovati prostředky lidskými, neboť jediná možná pomoc jest u Boha, »nedobytedlného Hradu«, jenž sice člověka též strastmi navštěvuje, ale při tom jest nejjistějším útočištěm v životě i v smrti. A útočiště takového bylo brzo i spisovateli třeba. Mraky protivenství se nerozptylovaly, spíše houstly: do Fulneka se již nevrátil, ba morem na Moravě vzniklým pozbyl nejen choti a nově narozeného druhého synáčka, ale i starší dítko v moru tom zahynulo; ani majetku svého již nenabyl, knihovna na radnici přenesená asi rok potom při protireformaci od dětí fulneckých missionářem kapucínem rozvášněných na náměstí spálena.
 
K. opustil Moravu a uchýlil se do Brandýsa na statek p. Karla St. z Žerotína, jenž zůstav císaři věren nejspíše mohl ochrany popřáti utíkajícím kazatelům, jakož se jich u něho též celá osada zdržovala. Tu pak K. sobě i jiným podobně postiženým mužům ku potěše napsal spisek O sirobě (Lešno, 1634), v němž postupuje ode ztrát časných, jež hlavně smrtí mohou člověka postihnouti, dospívá k závěrku, že nejhorší jest opuštěnost, když Bůh sám člověka opustí. Avšak resignace, již tuto jeví, při vzmáhajících se protivenstvích přece i K-kého časem opouštěla. Vida, že lidské pomoci sklíčené církvi naprosto se nedostává, pozbýval i nočního klidu a sám při výčtu svých děl (z r. 1661 v listě knihtisk. Petru Montanovi) líčí, kterak nemoha kdysi spáti vyskočil v noci, chápal se bible a četl na místech příhodných, až se mlhy mysl jeho zastírající rozptýlily. To čině častěji shledával v Písmě sv. mocnou útěchu, silnější než dává rozum i víra, a tyto své myšlénky, jak z Písma nade vše mocnější potěšení lze sbírati, sestavil pak ve spise Truchlivý (vyd. J. Šmaha v Rakovníce r. 1894). Úvahy o nestálosti věcí pozemských a jediné možném štěstí v nitru vlastním spočívajícím vedly jej potom k sestavení krásného spisu, mezi díly jeho u nás nejznámějšího, jejž nazval Labyrint světa a srdce (slož. r. 1623, vyd. poprvé r. 1631 a pak mnohokráte do našich dob). Věnoval jej latinskou předmluvou panu Karlu St. z Žerotína, v úvodě pak dokládá, že není pouhá báseň, co tu podává, ale pravda, poněvadž z velké části čerpána jest látka z vlastního jeho života nebo ze života jeho přátel nebo posléze vybrána z událostí skutečných. Vnější podnět k dílu daly spisy Jana V. Andreae, jež K. tehda čítal, nad něž však i složením díla i mistrnou formou velmi vynikl. Předvádí se nám tu svět jako město o šesti ulicích a náměstí se dvěma hrady, do něhož vydává se poutník, veden jsa chtivostí své mysli po všem pátrající (Všudybudem) a zastaralým zvykem, jen po zevnějšku vše prohlédajícím (Mámením); prochází všecky stavy, ale nikde nedochází spokojenosti a ukojení, shledává, že i nejmoudřejší z lidí, Šalomoun, nechal se oklamati světskou moudrostí, a vrací se v zoufalství sám k sobě: Kristus pak volá jej a dopřává mu vniterné útěchy, jíž mu svět nedal, takže potom poznává zcela jiný, ideální svět vyvolenců Božích, který staví proti marnému namáhání lidskému zde na světě, jež pouze za tělesnými potřebami a požitky se shání. Vlastni příhody spisovatelovy s leckterou známou událostí současnou, vše promíšeno podařenou satirou a podáno slohem neobyčejně živým, mistrným, dodávají spisu trvalé ceny a činí jej zajímavým i v době naší (v. »ČČM.« 1895). Že ve spise tom i vrstevníci a souvěrci spisovatelovi nacházeli útěchu, zachovala nám souvěká píseň exulantská, avšak i K-kému bylo utíkati se k němu a pokračován v dalším skládání spisu Truchlivý (díl 11.), když počaly již vycházeli přímé rozkazy vypovídací na všecky členy církví evangelických. Přece však neváhal, bezpochyby v naději na konečné zlepšení poměrů, vejiti tehda v druhý sňatek s dcerou seniora Jana Cyrilla Marií Dorotou (3. září 1624); svatební smlouva jejich ukazuje, že K. ještě něco zachoval ze svého majetku dříve získaného, ač nesnadno bylo jej udržovati, neboť již počínaly se vypovídací diplomy prováděti, již doléhali také na Karla z Žerotína kommissaři, jimž bylo uloženo bdíti nad jejich prováděním na Moravě stalo se to koncem r. 1624, a Bratří odtud stěhovali se většinou do Uher, kde v hornatých krajinách severních našli bezpečné útočiště; k v moravských Karpatech při Radhošti usadilo se mezi pastýři mnoho rodin. V Čechách ještě se shovívalo, na Brandýse byl ještě útulek, a tu r. 1625, když místo předpovídaného a očekávaného klidu nastávalo i osobní násilí proti nekatolíkům, což arci vedlo k obecnému zděšení, K. napsal na útěchu opět krásný spis Centrum securitatis (ve 2. vyd. nazv. Hlubina bezpečnosti), v němž poukazuje k tomu, jako všecky věci na světě jsou na něčem závislé a posléze na Tvůrci, takže i člověk, jakýsi prostředkovatel mezi Bohem a světem, vždy má býti si vědom této své závislosti na Bohu. Nebo každá věc je potud jen šťastna, pokud k svému centru směřuje, na němž závisí, přidržujíc se takto svého původu a trvajíc v určeném svém postavení. Člověku jakožto bytosti dvojité, složené z duše a těla, vede se po stránce tělesné dobře jen potud, pokud žije ve zdravém vzduchu jako středisku živlů, neboť skládá se též jeho tělo ze všech živlů jako výronu oblohy. Také duše od Boha pocházející musí k tomuto svému středisku směřovati, ačli chce býti šťastna. Člověk z přílišné sebelásky a domýšlivosti nezřídka opouští přirozené své středisko, ale vznikají mu z toho jen nesnáze, nespokojenost i zoufalství, až se konečně úplně zříká Boha (samosvojnost a jinudost). Jedinou pomocí v bídě té jest návrat ku pravému našemu středu, k Bohu, pro něhož člověk i tvorů i sám sebe se musí odříci (spis vyd. poprvé r. 1633 a pak častěji). V poslední doby pobytu K-kého v Čechách připadá posléze i překlad žalmů Davidových, bohužel necele zachovaný, jejž podnikl doslechnuv, že převod vykonaný od M. Vavřince Benedikta z Nudožer při bouřích v Praze vypuklých se ztratil. Byly ovšem již dříve podniknuty jednotlivé pokusy o přebásnění žalmů, avšak K-kému povedla se práce mnohem samostatněji a dokonaleji, an přidržoval se pokud možná textů biblických a při tom hleděl i básnickou stránku těchto zpěvů židovských vystihnouti (překlad jeho nalezen teprve v našem věku a vydán spolu se staršími pokusy od Jos. Jirečka ve Vídni 1861).
Řádek 27:
Ze všech spisů těch patrno, s jakou láskou a odhodlaností K. i v dobách neklidu a osobního nebezpečí hleděl sloužiti národu a útěchy dodávati církvi rozptýlené. A když na synodě v Doubravici (v okolí Dvora Králové) starší Jednoty se usnesli, aby vysláni byli mladší kněží do ciziny hledat útočiště pro vystěhovalce, byl to opět K., jenž spolu s Janem Chrysostomem a Matějem Probem vydal se do Slezska a do Polska žádat za přijetí tam, kam před 80 léty již první sbor bratrských vystěhovalců byl se obrátil, do Lešna. Na cestě zvěděli od mladého Žerotína, jenž studoval ve Zhořelci, že ve Šprotavě jakýsi jirchář Krištof Kotter pro dobu nedlouhou předpovídá zlepšení všech poměrů, a obrátili se tam, aby vyzvěděli něco určitějšího. Že pak prorok nebyl právě přítomen, K. čekal jej v domě kazatele A. Mencela, bývalého svého spolužáka herbornského, nenaleznuv ani v Lešně biskupa Gratiana doma; a tu též proroctvím Kotterovým uvěřil a přeložil je i do češtiny, přidav k nim předmluvu o hodnověrnosti prorokově a jeho vidění (tisk pořízen bez jeho vědomí z opisů, které mezi exulanty kolovaly, v Perně r. 1626). Ze Šprotavy dostal se K. též do Berlína, kde setkal se s mnohými vynikajícími muži z Jednoty, kteří tu žili ve vyhnanství, a pak vrátil se přes Slezsko do vlasti, kdež pobyl i v Kralicích a v Brandýse. Násl. roku (1626) odevzdal K. též skvostně opsaný exemplář vidění Kotterových v Berlíně bývalému králi českému Bedřichovi Falckému, o němž se v revelacích těchto hojná činí zmínka. Tak zjednával K. proroctvím těmto víru, kde mohl, leckde však marně, neboť dosti bylo i těch, kdož je za lidské výmysly neb i podvod pokládali. A nebylo ani divu; v proroctví četla se jen útěcha, včasné obraty neblahých poměrů, zatím však již stěhovaly se mnohé rodiny z vlasti, kde nebylo ani útěchy, ani útočiště. I K. musil opustiti Brandýs a uchýliti se na samé hranice české do Krkonoš, kde žil hlavně na statcích p. Jiřího Sadovského ze Sloupna a sám připravoval se též na odchod z vlasti. Na zámku v Třemešné nedaleko Dvora Králové, když proroctví Kotterova chýlila se ke konci tak bídnému, že prorok sám i z rodného města byl vyobcován, K. měl příležitost seznámiti se s novou prorokyní, mladou dívkou Kristinou Poniatowskou, jejíhož otce Juliana Pon. mamě před tím přesvědčoval o věrohodnosti proroctví Kotterových; dívka ta žila na zámku pí. Zárubové v Branné u Jilemnice a podléhájíc nervovým záchvatům mívala vidění, jež sama zapisovala a jimž K. též uvěřil. Ba i otec její, jenž nemocnou dceru v Krkonoších též navštívil, přidal víru slovům dceřiným a nedlouho potom zemřel. Dívka prorokovala i dále, psala listy rozličným národům a knížatům, mezi jinými též Valdšteinovi prorocký list o brzkém jeho pádu, který osobně v Jičíně odevzdala. Že pak nařízeno jí, aby uchýlila se s přáteli svými do Lešna v Polsku, a nastávala již doba odchodu z vlasti, vydali se odtud počátkem února r. 1628 a dostali se do Lešna dne 8. února; K-kému svěřena byla chorá dívka od paní Zárubové a usadila se tu v jeho domě.
 
Než však K. navždy opustil vlast, dán mu zde ještě podnět ke složení nejpřednějšího spisu vychovatelského, Didaktiky Veliké. Bylo to také již v Třemešné, že K. jako bývalý učitel a správce škol byl brán na radu od kněze Jana Stadia, jenž vyučoval syny p. Sadovského. Kdysi konajíce delší vycházku dostali se až na zámek ve vsi Vlčicích u Pilínkova, náležející p. Zilvarovi, a tu prohlížejíce si slavnou jeho knihovnu připadli na Didaktiku Eliáše Bodina, nedávno před tím vydanou, kteráž tak se jim zamlouvala, že se K. odhodlal podobnou knihu složití ve svém jazyku pro své krajany. Chtěl sestaviti knihu, v níž by podal návod, kterak všecky lidi učiti lze všemu, obraceti je do škol, zřízených způsobem co možná nej lepším, a tak pomoci opět sklíčené církvi a státu. Pracoval o ní ještě ve vlasti a dokončil ji tu v hlavních rysech, avšak nevydal jí hned, doplňuje ji dle nových zkušeností a chystaje ji spíše až pro očekávaný návrat do vlasti, jejž proroctví předpovídala a o němž tedy ani sám nepochyboval. Posléze však převedl dílo to do latiny a zařadil je ve své spisy didaktické, rukopis český původní pak vydán byl teprve v naší době, nalezen byv opět v Lešně (vyd. poprvé r. 1849 nákladem Matice Č. a pak častěji). V něm K. nejlépe podal úhrn svých zásad didaktických, uloživ je na základech pokud možná povšechných, jak rád činíval: Člověk jest na zemi nejdokonalejším tvorem, duše jeho vždy obrací se k Bohu jako svému vzoru, proto zde na světě není náš pravý domov, nýbrž až po smrti. Život pozemský jest pouhou přípravou na onen život dokonalejší. Příprava ta děje pak se tím, že člověk hledí svět a vůbec tvorstvo Boží poznati, sám sebe vésti a k Bohu se obraceti; tak teprve stává se člověk tvorem rozumným, získá-li si poznání všeho, ctnosti a pobožnost. Zárodky toho člověk chová již v sobě, ale bez cvičení by se zárodky ty nevyvinuly, kteréžto cvičení nejpříhodnější jest v mládí, pokud mysl je svěží a starostmi životními nezabavena. Péče o cvičení dítek náleží vlastně rodičům, že však tito často nejsou schopni své dítky vychováván, třeba jest náležitých učitelů, kteří by mládež vychovávali společně, neboť jednotlivec nesnadno si opatří dobrého učitele. Ještě z jiných příčin doporoučí se vychování školské, jež by přístupno bylo mládeži veškeré bez rozdílu stavu, majetku i pohlaví, neboť všickni jsou stvořeni k obrazu Božímu, a neví se, k čemu koho z nich Bůh povolá. Náležitých a dobrých škol však potud nebylo, v nichž by totiž mládež cvičila se nejen v umění, t. j. ve vědění, ale také a především ve mravech a pobožnosti, k čemuž by přistupovala i výmluvnost jako prostředek sdělovací, sloužící hlavně ku vzdělávání lidí. Ovšem pak nedostatky škol posavadních bude lze napraviti, budeme-li jen následovati příkladu přírody a v náležitém pořádku ve škole všecko vykonávati. Bude především třeba opatřiti dítě silným a zdravým tělem a pečovati o to, aby život jeho byl dosti dlouhý, jenž by na všecka studia i užívání jejich výsledku postačil. Proto bude rozděliti si všecken život dle dob denních, a věnuje-li se z toho neveliká jen čásť pravidelně studování, není pochybnosti, že mnohým věcem bude lze se přiučiti. Jak by se to mohlo stati na jisto, snadno, vydatně, při tom však krátce a rychle, vykládá se obšírně v kap. XVI. — XIX. na zásadách, k nimž podnět se béře z prací přírodních, z konání lidského a pod. Zároveň se ukazuje, jak proti zásadám těm až do té doby ve školách se hřešilo. Po zásadách těch, týkajících se výchovy školské a vyučování vůbec, podávají se zvláštní pravidla o vyučování vědám, uměním, jazykům, mravům a pobožnosti (kap. XX. — XXV.). Zároveň spisovatel žádá, by prospěch ve školách křesťanských byl úplný, aby v nich pohanské knihy nahradily se křesťanskými (kapitola XXVI.). Následují ještě předpisy o kázni jakožto obecném prostředku vychovávacím, pak rozdělení škol dle věku dětského ve čtvero: školu mateřskou, obecnou čili národní, latinskou, posléze akademii čili vysokou školu, s níž spojeno cestování za vzděláním. Každé z nich spisovatel určuje šest let (kap. XXVII.; v latinském přepracování rozvedeno ve 4 kap.). V poslední části díla tohoto podány jsou úvahy o tom, jak by lze bylo provésti návrhy tu podané, komu náleží o školy pečovati a jak opatřiti na ně dostatek prostředků, jichž by zřízení jejich vyžadovalo. Také o dohledu ke školám těm se tu mluví. K. pak klade na srdce, aby se neodkládalo se zřízením jich. aby se na cizí národy nepoukazovalo, poněvadž jest zvláště vna ČecháchMoravě škol takových potřebí, když jesuitské školy se svou nákazou odtud jsou odstraněny. Jakož K. obyčejně spisy své vypracovával se zvláštním chvatem, maje dlouho před tím v hlavě myšlénky o nich, tak první a hlavní části své Didaktiky měl hotovy již ve vlasti, poslední čásť praktickou a pak přídavek, O obnovení škol v král. Českém, složil teprve v Lešně, když po vpádu saském do Čech Bratří za jinými exulanty chystali se k návratu do vlasti - Moravy. S K-m přistěhovalo se do Lešna mnoho rodin, takže toto město, jež do prvního příchodu Bratří bývalo nevelikou vsí, již tehda vzrostlo a novým jich příchodem velmi značně se rozšířilo. Ochranu hr. Rafaela Leszczynského byl K. již dříve vyjednal, a bylo jí též třeba, neboť málokde v Polsku dostávalo se exulantům laskavého přivítání. V Lešně byla již od r. 1555 zvláštní škola reformovaná, zřízená dle vzoru škol bratrských, která opět r. 1579 velmi byla zvelebena a nedlouho před příchodem K-kého proměněna byla v gymnasium (1624), při němž učitelé velmi slušně byli placeni; ředitelem zřízen byl Jan Rybiňský, kromě něho byli ještě tři učitelé. K. dostav se do Lešna pomáhal při vyučování mládeže šlechtické, a brzo potom byla mu od Jednoty svěřena péče o tu mládež, která se měla ubírá ti do ciziny na studie; proto přemýšleje opět o snadnějším a dokonalejším způsobu vyučování školského dotazoval se mužů, jež znal již od let dřívějších, že se tím zabývali, zejména J. V. Andreae a V. Ratkeho. Avšak výsledku značného se u nich nedodělal. Andreae jevil sice hojně dobré vále a schvaloval veškero jednání ve prospěch mládeže, sám však nechtěl mnoho pomáhati tvrdě, že dlouholetou správou duchovní a nehodami, jež ho v neklidných dobách tehdejších též stíhaly, příliš jest unaven, aby se do nových prací pouštěl, Ratke pak dřívějšími nezdary při praktických pokusech byl již rozmrzelý, a mimo to chýlil se život jeho ku konci. A tak nezbývalo K-kému, než aby se pokusil o to sám, co pokládal za nevyhnutelnou podmínku nového vzdělání. Počátek byl již učiněn obecnými zásadami, vyslovenými v Didaktice. Aby pak se i v jednotlivých oborech školských pokusil, k tomu měl brzo vhodnou příležitost. Ve škole lešenské učilo se ovšem marněi latinsky a nevhodný způsob vyučování tomuto jazyku byl K. již sám na sobě v mládí zkusil, v Přerově pokusil se také již vhodněji podati mládeži pravidla latinské mluvnice. Mezitím však i čítáním spisů Bacona Verulamského a filosofa Tomáše Campanelly, kteří pilně se obírali studiem věd přírodních, K. seznal, že posavadní pěstování věd pouze z knih, bez poznání věcí samých, je neplodné a neužitečné, poněvadž učíc pouhým slovům nezjednává žákům skutečného poznání pomocí smyslů, jimiž přece nejprve seznáváme všecky věci. Proto již v Didaktice klade všude důraz na poznávání věcí zároveň se slovy, na cvičení smyslův a na cvičení ruky, kdekoli se jedná o skutečně praktickou vědomost. Ani cizímu jazyku dle mínění jeho nelze učiti se jinak. Se slovy v jazyce tom vnímanými žák vnímati má i věci, neboť jen tak získává si vědění opravdové. Proto K. úplně zavrhoval posavadní knihy latinské, z nichž mládež s velikou prací a po dlouhou dobu se učila množstvím pravidel beze všech věcí, a umínil si sestaviti knihu, při níž by pro latinu základ spočíval v jazyku mateřském, zároveň pak aby knihou tou mládež byla zaváděna v poznání věcí na světě, jež opravdu má znáti. Poukázali mu sice, jak sám v předmluvě ke své knize vykládá, přátelé jeho na učebnici mnichů hibemských ve Španělích, nazvanou »Branou jazyků«, která i v jiných krajinách se rozšířila a tu dosti ohlasu nalezla; když však dostala se mu do ruky, viděl, že nevyhovuje tomu, co slibuje, neboť neobsahovala mnohých slov, jichž často třeba užívati, nedbala prvotního významu slov a neměla v mnohých větách ani obsahu poučného. Proto pracoval dále o tom, co byl začal, a sestavil knihu nevelkou, nazvanou Janua linguarum reserata (»Brána jazykův otevřená«), v níž ve 100 odděleních a 1000 větách zahrnul asi 8000 latinských slov, jichž by žáci pro první užívání latiny nejvíce potřebovali, aby mohli o všech věcech světských něco již latinsky pověděti. Při tom dbal, aby se žádné slovo neopakovalo kromě těch, jichž pro spojení větné jest nevyhnutelně potřebí, a veškerá látka tu obsažená aby seřaděna byla dle určitého postupu, po úvodu počínajíc říšemi přírodními, pak přecházejíc na člověka jako bytost na zemi nejdokonalejší, jeho činnost zvláště řemeslnou a uměleckou, poměry občanské, vychování, mravy a víru, až končila chválou Boží. Spisek tento vydán byl r. 1631 pouze latinsky pro nedostatek nákladu, základ jazykem domácím, tuto pak hlavně českým, zjednati měl učitel sám svým výkladem, aspoň prozatím, neboť čásť českou (nazvanou Dvéře jazykův odevřené) K. vydal teprve r. 1633. Avšak i při této své nedokonalosti, jíž si byl spisovatel dobře povědom, Brána vzbudila ohromné nadšení a došla hned ohlasu takového, že v několika letech vydávána byla ve všech téměř jazycích evropských a v několika asijských, a právě Brána to byla, jež jméno K-kého rozšířila po všem tehdy vzdělaném světě, až nad tím sám se zarážel. Ale říci lze, že v prvotní své podobě kniha tato dobře mohla sloužiti učení latiny, pokud byl jazyk tento jazykem srozumívacím lidí učených. Nebyloť v ní látky příliš mnoho, a pro poznání věcné byla dobrým základem. Avšak z vydavatelů jejích mnozí přidávali nové a nové věty, jež pokládali za potřebné, až kniha vzrostla v objemný svazek; s tím pak ovšem ani K. nebyl srozuměn. Ostatně svědčí též o veliké oblibě knihy jeho okolnost, že i jesuité zavedli ji do svých škol a ji vydávali, ač dobře věděli, že pochází od českého exulanta. O knize pro školy latinské K. pracoval po tři léta, začav ji brzo po svém příchodu do Lešna; zároveň však pracovati počal též o knihách, které měly doplňovati jeho Didaktiku a podávati návod k vychovávání v jednotlivých věcech dětských. Především byla to výborná knížečka, v níž se vykládal způsob vychování dítek ve věku nejútlejším, do šesti let. Nazval ji Informatorium školy mateřské a ve 12 kap. podává přehled všeho toho, čemu se dítky od nejútlejšího věku mají učiti, aby dobře byly připraveny pro nastávající jim ve škole obecné vyučování. Počíná ovšem nejprve rodičům předkládán cenu dítek jako nejdražšího klenotu od Boha jim svěřeného a ukazuje, že proto jsou rodičům dány, aby je cvičili a vedli k dobrému, bez čehož ovšem býti nemohou. A jako v Didaktice ukazoval, že všecko cvičení mládeže na trojí věci záleží, vedení k vědomostem, ku mravům a pobožnosti, tak i tuto žádá, by základy toho trojího v nejútlejším již věku byly u dětí založeny. Především ovšem budou rodiče toho dbáti, aby dítky byly zcela zdrávy, potom cvičí jejich smysly, aby schopny byly pojímati všecky věci na světě, budou zároveň na věcech nejednodušších vpravovati jim počátky obecného toho vědění o přírodě a o člověku, jehož každý člověk má kdysi dosíci. Kromě toho budou přihlíželi k tomu, aby dítky také již počátkům prací nejrozmanitějších zvykaly a tak i ruku a oko cvičily. K tomu přistupují též cvičení ve výmluvnosti, v tomto věku zvláště potřebná, kdy se jedná o to, aby se děti naučily správně mluviti a jazyka svého obratně užívati. Mimo to již v tomto věku dbáti jest cvičení v mravích a ctnostech, jakož i v pobožnosti. K tomu přidán pak výklad, jak dlouho rodiče mají dítky u sebe doma podržovati a kdy náleží jim připravován je pro školu obecnou. I tento spisek nevelký, ale obsažný, K. složil nejprve pro svůj národ, jakož si přeje, aby v každém domě byla taková škola mateřská, kdekoli mají dítky, avšak rukopis ten český nalezen byl teprve v naší době a vydán od Gindelyho r. 1858 a pak častěji. Spisovatel sám přeložil jej brzo do němčiny a vydal r. 1633 v Lešně, později zařadil jej v latinském spracování mezi své spisy didaktické. Pro školu první, kterou K. určil pro mládež veškerou, aby do ní po šest let chodila, složil anebo zajisté složití mínil šestero knížek příhodných, pojmenovaných líbeznými názvy, aby v nich také zájem vzbudil, jež se však bohužel nám nezachovaly.
 
S K-m přistěhovalo se do Lešna mnoho rodin, takže toto město, jež do prvního příchodu Bratří bývalo nevelikou vsí, již tehda vzrostlo a novým jich příchodem velmi značně se rozšířilo. Ochranu hr. Rafaela Leszczynského byl K. již dříve vyjednal, a bylo jí též třeba, neboť málokde v Polsku dostávalo se exulantům laskavého přivítání. V Lešně byla již od r. 1555 zvláštní škola reformovaná, zřízená dle vzoru škol bratrských, která opět r. 1579 velmi byla zvelebena a nedlouho před příchodem K-kého proměněna byla v gymnasium (1624), při němž učitelé velmi slušně byli placeni; ředitelem zřízen byl Jan Rybiňský, kromě něho byli ještě tři učitelé. K. dostav se do Lešna pomáhal při vyučování mládeže šlechtické, a brzo potom byla mu od Jednoty svěřena péče o tu mládež, která se měla ubírá ti do ciziny na studie; proto přemýšleje opět o snadnějším a dokonalejším způsobu vyučování školského dotazoval se mužů, jež znal již od let dřívějších, že se tím zabývali, zejména J. V. Andreae a V. Ratkeho. Avšak výsledku značného se u nich nedodělal. Andreae jevil sice hojně dobré vále a schvaloval veškero jednání ve prospěch mládeže, sám však nechtěl mnoho pomáhati tvrdě, že dlouholetou správou duchovní a nehodami, jež ho v neklidných dobách tehdejších též stíhaly, příliš jest unaven, aby se do nových prací pouštěl, Ratke pak dřívějšími nezdary při praktických pokusech byl již rozmrzelý, a mimo to chýlil se život jeho ku konci. A tak nezbývalo K-kému, než aby se pokusil o to sám, co pokládal za nevyhnutelnou podmínku nového vzdělání. Počátek byl již učiněn obecnými zásadami, vyslovenými v Didaktice. Aby pak se i v jednotlivých oborech školských pokusil, k tomu měl brzo vhodnou příležitost. Ve škole lešenské učilo se ovšem i latinsky a nevhodný způsob vyučování tomuto jazyku byl K. již sám na sobě v mládí zkusil, v Přerově pokusil se také již vhodněji podati mládeži pravidla latinské mluvnice. Mezitím však i čítáním spisů Bacona Verulamského a filosofa Tomáše Campanelly, kteří pilně se obírali studiem věd přírodních, K. seznal, že posavadní pěstování věd pouze z knih, bez poznání věcí samých, je neplodné a neužitečné, poněvadž učíc pouhým slovům nezjednává žákům skutečného poznání pomocí smyslů, jimiž přece nejprve seznáváme všecky věci. Proto již v Didaktice klade všude důraz na poznávání věcí zároveň se slovy, na cvičení smyslův a na cvičení ruky, kdekoli se jedná o skutečně praktickou vědomost. Ani cizímu jazyku dle mínění jeho nelze učiti se jinak. Se slovy v jazyce tom vnímanými žák vnímati má i věci, neboť jen tak získává si vědění opravdové. Proto K. úplně zavrhoval posavadní knihy latinské, z nichž mládež s velikou prací a po dlouhou dobu se učila množstvím pravidel beze všech věcí, a umínil si sestaviti knihu, při níž by pro latinu základ spočíval v jazyku mateřském, zároveň pak aby knihou tou mládež byla zaváděna v poznání věcí na světě, jež opravdu má znáti. Poukázali mu sice, jak sám v předmluvě ke své knize vykládá, přátelé jeho na učebnici mnichů hibemských ve Španělích, nazvanou »Branou jazyků«, která i v jiných krajinách se rozšířila a tu dosti ohlasu nalezla; když však dostala se mu do ruky, viděl, že nevyhovuje tomu, co slibuje, neboť neobsahovala mnohých slov, jichž často třeba užívati, nedbala prvotního významu slov a neměla v mnohých větách ani obsahu poučného. Proto pracoval dále o tom, co byl začal, a sestavil knihu nevelkou, nazvanou Janua linguarum reserata (»Brána jazykův otevřená«), v níž ve 100 odděleních a 1000 větách zahrnul asi 8000 latinských slov, jichž by žáci pro první užívání latiny nejvíce potřebovali, aby mohli o všech věcech světských něco již latinsky pověděti. Při tom dbal, aby se žádné slovo neopakovalo kromě těch, jichž pro spojení větné jest nevyhnutelně potřebí, a veškerá látka tu obsažená aby seřaděna byla dle určitého postupu, po úvodu počínajíc říšemi přírodními, pak přecházejíc na člověka jako bytost na zemi nejdokonalejší, jeho činnost zvláště řemeslnou a uměleckou, poměry občanské, vychování, mravy a víru, až končila chválou Boží. Spisek tento vydán byl r. 1631 pouze latinsky pro nedostatek nákladu, základ jazykem domácím, tuto pak hlavně českým, zjednati měl učitel sám svým výkladem, aspoň prozatím, neboť čásť českou (nazvanou Dvéře jazykův odevřené) K. vydal teprve r. 1633. Avšak i při této své nedokonalosti, jíž si byl spisovatel dobře povědom, Brána vzbudila ohromné nadšení a došla hned ohlasu takového, že v několika letech vydávána byla ve všech téměř jazycích evropských a v několika asijských, a právě Brána to byla, jež jméno K-kého rozšířila po všem tehdy vzdělaném světě, až nad tím sám se zarážel. Ale říci lze, že v prvotní své podobě kniha tato dobře mohla sloužiti učení latiny, pokud byl jazyk tento jazykem srozumívacím lidí učených. Nebyloť v ní látky příliš mnoho, a pro poznání věcné byla dobrým základem. Avšak z vydavatelů jejích mnozí přidávali nové a nové věty, jež pokládali za potřebné, až kniha vzrostla v objemný svazek; s tím pak ovšem ani K. nebyl srozuměn. Ostatně svědčí též o veliké oblibě knihy jeho okolnost, že i jesuité zavedli ji do svých škol a ji vydávali, ač dobře věděli, že pochází od českého exulanta. O knize pro školy latinské K. pracoval po tři léta, začav ji brzo po svém příchodu do Lešna; zároveň však pracovati počal též o knihách, které měly doplňovati jeho Didaktiku a podávati návod k vychovávání v jednotlivých věcech dětských. Především byla to výborná knížečka, v níž se vykládal způsob vychování dítek ve věku nejútlejším, do šesti let. Nazval ji Informatorium školy mateřské a ve 12 kap. podává přehled všeho toho, čemu se dítky od nejútlejšího věku mají učiti, aby dobře byly připraveny pro nastávající jim ve škole obecné vyučování. Počíná ovšem nejprve rodičům předkládán cenu dítek jako nejdražšího klenotu od Boha jim svěřeného a ukazuje, že proto jsou rodičům dány, aby je cvičili a vedli k dobrému, bez čehož ovšem býti nemohou. A jako v Didaktice ukazoval, že všecko cvičení mládeže na trojí věci záleží, vedení k vědomostem, ku mravům a pobožnosti, tak i tuto žádá, by základy toho trojího v nejútlejším již věku byly u dětí založeny. Především ovšem budou rodiče toho dbáti, aby dítky byly zcela zdrávy, potom cvičí jejich smysly, aby schopny byly pojímati všecky věci na světě, budou zároveň na věcech nejednodušších vpravovati jim počátky obecného toho vědění o přírodě a o člověku, jehož každý člověk má kdysi dosíci. Kromě toho budou přihlíželi k tomu, aby dítky také již počátkům prací nejrozmanitějších zvykaly a tak i ruku a oko cvičily. K tomu přistupují též cvičení ve výmluvnosti, v tomto věku zvláště potřebná, kdy se jedná o to, aby se děti naučily správně mluviti a jazyka svého obratně užívati. Mimo to již v tomto věku dbáti jest cvičení v mravích a ctnostech, jakož i v pobožnosti. K tomu přidán pak výklad, jak dlouho rodiče mají dítky u sebe doma podržovati a kdy náleží jim připravován je pro školu obecnou. I tento spisek nevelký, ale obsažný, K. složil nejprve pro svůj národ, jakož si přeje, aby v každém domě byla taková škola mateřská, kdekoli mají dítky, avšak rukopis ten český nalezen byl teprve v naší době a vydán od Gindelyho r. 1858 a pak častěji. Spisovatel sám přeložil jej brzo do němčiny a vydal r. 1633 v Lešně, později zařadil jej v latinském spracování mezi své spisy didaktické. Pro školu první, kterou K. určil pro mládež veškerou, aby do ní po šest let chodila, složil anebo zajisté složití mínil šestero knížek příhodných, pojmenovaných líbeznými názvy, aby v nich také zájem vzbudil, jež se však bohužel nám nezachovaly.
 
I v těchto prvních dobách pobytu svého v Lešně znepokojován byl K. proroctvími, zejména Kr. Poniatowská mívala opět vidění, ba jednou postižena byla takovým záchvatem nemoci, že byla pokládána za mrtvou, hr. Rafael Leszczynský dal vykonati také lékařskou zkoušku o jejím stavu, aby se z toho vysvětlila její vidění, avšak bez výsledku, neboť Bratří beze vší viny tak krutě osudem stíhaní ve své víře v Boha domnívali se, že nemaže jich náprava těchto neblahých poměrů minouti. Vzhledem k poměrům těmto, jež mívaly v zápětí dosti často rozmanité roztržky, protože někteří proroctvím věřili a jiní nevěřili, K. napsal český spis o pravých a nepravých prorocích (znám latinsky De veris et falsis prophetis), kde snaží se ukázati, po čem asi nejspíše lze poznati pravost proroctví, jichž v té době tolik se vyskytovalo a k rozčilení myslí beztoho sklíčených působilo, tak že i ve shromáždění církevním pro upokojení věřících o věci té jednáno, ač ovšem praktického výsledku nedosaženo. K. při všem tom neklidu neustával pečovati nejen o školy, ale také o vhodnou četbu duchovní pro vyhnané členy své církve, jak mu to bylo od starších samých uloženo. Do té doby připadá zajisté spracování slavného spisu L. Bayleova »Practice of Piety« pro potřebu církve bratrské, což vydáno v knize p. n. Praxis pietatis, t. j. O cvičení se v pobožnosti pravé, v níž se poukazuje na význam bytosti božské, na milost boží a blaženost člověka ve stavu této milosti. Mimo to předvádí se čtenáři způsob života opravdu křesťanský a vykládá se o ceně eucharistie pro život budoucí, k němuž náleží řádné přípravy konati již zde na světě (dílo vyd. r. 1630—31 v Lešně ve dvou částech, pak častěji). A přípravy k životu novému náboženskému zdály se též býti na čase, neboť podobalo se, že Jednotě nastane nový život ve vlasti, když i Prahy od Sasů dobyto a někteří správci církevní vyznání evangelického se tam také navrátili. K očekávanému tomu návratu vztahovaly se K-kého Otázky o. Jednotě Bratří Českých, neboť týkaly se též oprávněnosti Bratří k dalšímu životu, kdyby naskytla se příležitost ve vlasti žiti. Do té doby pokládati jest též složení praktických částí Didaktiky, totiž posledních kapitol, předmluvy, w jakož i dodatku o obnovení škol v král. Českém, jak by se po návratu mohlo nejlépe a nejdokonaleji provésti.
Řádek 39 ⟶ 37:
V úvodě k ní též vykládá, jakým způsobem dostal se k filosofování, jež by při všem tom rád byl spojil s theologií, vyznává přímo, že nebylo mu právě vhod vyučovati v jedné škole, když by raději byl pomáhal nedostatkům škol všech; uvádí dále, ze kterých knih mu pro práci jeho bylo lze čerpati, ukazuje, že posavadní zkoumání přírody, při němž dbalo se pouze smyslu a rozumu, nepřihlíželo však se k víře, nezdá se mu býti dokonalé ani správné, poněvadž pravé vědění zakládati lze hlavně na písmě sv., jak někteří křesťanští filosofové skutečně již ukázali. Dílo své, založené na bibli, ovšem posílá jen učeným lidem na zkoušku, aby své mínění o něm pronesli, a proto také dal spis tento tisknouti v nemnohých exemplářích. Chce jím dosíci hlavně souhlasu mezi věrou a vědou, jistoty vědění, a tím zároveň míní odstraniti všecky spory mezi lidmi učenými. Z každého učence lze se něčemu přiučiti, též z Aristotela, jemuž v době jeho tolik se odporovalo, při tom však lze dospěti též k vlastní soustavě, jak K. sám ve svém díle nejlépe ukazuje, nazvav je Jádrem fysiky dle světla Božího napravené. Ve vlastní předmluvě k ní mluví o přírodě vůbec a ukazuje, jaký prospěch přináší její poznání. Pak promlouvá o idei světa, jak měl býti stvořen a jak potom ve skutečnosti stvořen byl, o vlastnostech, o změnách, jimž věci veškeré jsou podrobeny, o živlech, o parách a jejich zhušťování, o rostlinách, o bytostech životných, o člověku, o andělích. Přídavek jedná o základech, z nichž svět veškeren se skládá, t. z látky, ducha a světla, o pohybu věcí a jejich nemocech tělesných i duševních a prostředcích, jichž proti nim užívati. Dílo toto svědčí o velmi bedlivém pozorování věcí světských u spisovatele, z předcházejících děl ukazuje velmi pilný výběr, při tom však přirozeně zůstává jednostranné, chtějíc pro všecky věci na světě vyhledávati základ z písma a tedy neuznávajíc věcí přirozených, kde se i smyslům naskýtaly. (Vyd. v Lipsku r. 1633 a pak několikráte otištěno v různých městech, česky od prof. J. Kaprasa r. 1894.) Také zamýšlel K. hvězdářství přizpůsobiti víře a podati na základě bible, není však známo, zdali se též dílo to uskutečnilo; že se v něm neshodoval se zásadami slavného hvězdáře M. Koperníka, jehož rukopis též byl kdysi jeho majetkem, již svrchu jsme podotkli. Avšak i takto K. došel svou Fysikou značného ohlasu a pochvaly, jak ukazují listy zachované, a též o Bráně dostavovaly se již úsudky pochvalné, jak značných uspěchá se jí dosáhlo tam, kde byla zavedena; proto tím úsilněji krajané se toho domáhali, aby také jim ta slavná a zlatá Brána se otevřela tím, že se k ní přistrojí úplný text český, jejž pak K. vydal r. 1633. O užívání jejím i synoda Lešenská učinila usnesení dle vzoru K-kého, a vidíme z něho, že několikerým probíráním žáci veškeru látku učebnou zde shrnutou měli si dokonale vštípiti v paměť, aby si takto zjednali základ potřebný hlavně pro další cvik grammatický, který jim pak měl nastati. Brzo však uznával i sám K., že množství věcí a slov, obsažených v tomto »Semeništi«, pro mládež je přílišné a že by se doporoučelo napřed jí ještě ukázati pouhé obrysy nastávající stavby, aby toho množství se hned tolik nezalekla. Proto podal jí ku Bráně vhodné Předdomí (Vestibulum), v němž měla obsažena býti příhodná slova pro pravidelné ohýbání, v němž se tehda mládež cvičila nejprve; tuto podává nejprve řadu jmen, pak sloves, zároveň však učí dítky kratičkými větami promlouvati o tom, co je jim nejvíce nasnadě, totiž o věcech ve škole i doma, v městě i krajině. Dílko to sestavil ještě dříve nežli český text ku Bráně a patrně jím žákům velmi dobře posloužil. Pro pokročilejší žáky, kteří by již i Bránu i mluvnici byli překonali, »Palác ozdobné latiny« sestaviti měl přítel D. Vechner, jenž toho i ukázky podal. Také v místě svého pobytu K. dosáhl svými spisy didaktickými uznání, hr. Rafael sám bedlivě si jich všímal a dbal toho, aby do školy byly zaváděny, je tedy přirozeno, že K. také spisy dříve pro krajany hotové hleděl přizpůsobiti poměrům cizím. Tak přeložil a vydal své Informatorium německy a polsky, tak pomýšlel aspoň přizpůsobiti svou Didaktiku novým poměrům, a když ji tedy upravil latinsky, tu hlavně o rozdělení mládeže dle věků a přizpůsobení škol těmto věkům promlouval daleko obšírněji nežli v prvotném spracování českém. Pro praktickou potřebu církevní vydal tehdy Centrum securitatis a sestavil Radu k obnovení kancionálu, na němž, jakož známo, Bratřím ode dávných dob velmi mnoho záleželo; proto ukazuje tu, jaké jen písně by se do nového vydání měly přijmouti, a které by se přijaly, jak bylo by je napraviti, aby v všem požadavkům hověly (vyd. od Patery v ČČM. 1891). Když došly první příznivé posudky Fysiky, K. umínil si, že bude pokračován ve svých úmyslech, a ohlásil tedy, že chystá křesťanskou Pansofii. Když pak na něho naléhal zejména londýnský jeho přítel Sam. Hartlib, aby mu aspoň přehled myšlének podal, které chce do díla toho pojmouti, učinil to v obšírném listě, jejž pak Hartlib bez vědomí K-kého vydal v Oxfordě r. 1637 (»Conatuum Comenianorum Praeludia«. II. v. p. n. Prodromus Pansophiae, 1639, český překlad Předchůdce vševědy od Fr. J. Zoubka 1879). V něm spisovatel ukazuje, že nejen jazyk počtem slov jest obmezen, ale i duch lidský svými pojmy. Ve světě je sice mnoho věcí, ale všecky skládají se jen z několika málo živla, pročež se i K. domníval, že by bylo lze všecky obory myšlení uvésti na několik málo zásad, na nichž by se pak i veškero poznání věcné zakládalo. Jako to učinil při jazyce, tak mínil nevelikou knížku sestaviti pro všecko myšlení. Nazvati chtěl dílo to Metafysikou nebo též Branou věcí, a účelem jeho hlavním býti mělo mládeži opatřiti takový vstup v myšlení, aby i chlapci osmiletí mohli jej pochopiti. Vykládal ji pak i ve škole, a právě proto, že shledával při tom nové a nové obtíže, zabýval se dílem tím až do smrti. V osudech jeho životních samých nastala ta změna, že r. 1632 na synodě Lešenské zvolen byl seniorem a hned potom písařem čili sekretářem; přijat byl též spis jeho »Haggaeus redivivus«, uloženo mu sepsati spis o původu Jednoty a konečně skončiti tisk »Řádu Jednot y«, což mu jakožto písaři náleželo, tak že vedle vlastních svých prací ovšem i od církve dáno mu literárního zaměstnání dosti. A přece tehda i přes to zabýval se pracemi školskými a dle zkušeností ve škole získaných sestavil též zákony pro školu lešenskou (Leges Illustris Gymnasii Lesnensis), upravené asi dle starších nějakých předpisu, v nichž však přece jasně s jeví duch K-kého. Sestavení jich připadá asi do r. 1635.
 
V té době nastával mu již nový a urputný boj s velikým protivníkem Jednoty, mužem péra břitkého a značné neohroženosti, M. Samuelem Martiniem z Dražova. Ten byv dříve správcem duchovním v Čechách, v vystěhoval se po bitvě bělohorské též z Čech a usadil se v Perně v Sasku, kam většina Čechů vyznání augšpurského se uchýlila, aby tu byla na blízku Čech a zároveň v zemi stejné víry, a tu byl též správcem duchovním. Přál však si, poněvadž prý Bratří od r. 1608 byli s ostatními evangelíky ve víře sjednoceni, aby jemu jako zvolenému administrátorovi se podrobili a nebyli úplně samostatní; když pak uslyšel, že Bratří, sklíčení za dlouhotrvajícího vyhnanství již i nedostatkem, některé své kněze poslali do jiných zemí sbírat almužny pro přívržence evangelia nouzi trpící, tu žádal, aby se z toho dostalo podílu též evangelíkům perenským. A když byl odmítnut, vydal r. 1635 polemický spis proti Bratřím »Pětatřicet mocných důvodů, proč evangeličtí Čechovéčechové a Moravané za jedno býti povinni jsou«, kde mnohé výčitky proti Bratřím dávno již činěné opakuje a zároveň vytýká jim v době přítomné odpadlictví od víry a sjednocenosti před vydáním majestátu stalé. Bratří ovšem k výčitkám takovým nemohli mlčeti, poněvadž na nejednom místě Martinius nemluvil pravdy, a K-kému jako písaři připadlo sestaviti případnou odpověď jež pak od starších schválena a vydána téhož r. jakožto Na spis proti Jednotě bratrské od M. Martinia z Draiova sepsaný... potřebné, mírné, křesťanské starších knězi... ohlášení. Není tu ovšem K. jako spisovatel jmenován, ale připadalo mu církve hájiti a mimo to na nejednom místě dosti zřetelně se ukazuje původ toho spisu od muže duchem nad Martinia značně vynikajícího, jenž nejen všecky jeho důvody poráží, ale i s nevšední dovedností pravou tendenci spisu jeho mu vytýká a na zištnost jeho poukazuje (dílo toto i s Martiniovým vydal a obšírným úvodem opatřil Dr. J. Müller, v Praze 1898). Martinius ovšem nemohl snésti takovéto výčitky, ač byla značně oprávněna, proto sepsal hned následujícího roku velmi obsáhlou »Obranu«, k níž opět K. odpovídá dílem Cesta pokoje, vyd. v Lešně 1637. Ku poslednímu obrannému dílu Martiniovu, nazv. »Induciae Martinianae«, Bratří již neodpovídali, neboť muž ten nedlouho potom zemřel, čímž všem sporům přirozeně učiněn konec. Jako kazatel sepsal K. v té době též Kázaní XXI. o tajemstvích smrti, vzkříšení a na nebe vstoupení Krista, Spasitele světa (vyd. v Amsterdame, 1663), a maje pohřební kázaní nad Rafaelem Leszczynským, který k nemalé škodě Bratří r. 1636 zemřel, vydal je potom p. n. Spiegel gutter Obrigkeit, míně tím též ukázati na vzorného člena vznešené rodiny, neúnavně činného ve prospěch všeho lidu poddaného (vytišt. v Lešně 1636), Chtěje pak brzo potom pozdraviti nového pána, sestavil nepříliš obšírný spisek Faber fortunae sive Ars consulendi sibi ipsi (vyd. v Amster. 1657 a 1661), v němž ukazuje, že jméno moudrého náleží hlavně tomu, kdo dovede si pomoci, t. j. umí dobré si zjednati a zlé od sebe vzdalovati. V té době doléhalo na K-kého opět pokušení od sociniánu, jež poznal poprvé již za svého pobytu na škole přerovské, že popírají božství Kristovo. Proto se ozval proti nim tentokráte spisem německým, jejž pak v Amsterdame vydal; De Quaestione, utrum Dominus Jesus propria virtute a mortuis resurrexerit. Určil jej socinistovi Melch. Schefferovi, od něhož mu hrozilo právě tehda pokušení. K tomu účelu směřovala mimo to i kázání rovněž tehdáž vydaná, jimiž se mělo zabrániti, aby socinism v Polště tolik rozšířený také mezi Bratry se nedostal. Ostatně bylo usnesením synody, která se koncem r. 1636 sešla v Lešně, K-kému jako seniorovi uloženo na Bratří působiti hlavně kázáním a učením a všímati si také řádu Jednoty, kdežto konsenior jeho M. Gertichius pečovati měl více o správu. V té době přibývalo neustále zpráv, dle nichž znamenitě dařilo se žákům latinských škol při knihách K-kého, již začínaly si jich všímati také správy předních obcí. Mezi nejbližšími byla Vratislav, jež majíc knihy ty uvésti do svých škol, učinila to ze zvláštní péče o svou mládež; proto K. napsal pro Vratislavské koncem r. 1637 zvláštní rozpravu o studiu latiny (De sermonis latini studio dissertatio didactica, vydáno v Lešně 1637), v níž předesílá napřed vhodné poučení o zásadách všeho vyučování, potom vykládá svou vlastní osnovu lat. jazyka, dělící se ve čtvero stupňů: Vestibulum, Janua, Palatium, Thesaurus, po nichž se dospívá k dokonalému poznání toho jazyka. Zároveň označuje, kdo bude na budování osnovy jím počaté dále pracovati, protože sám již pomýšlel zabrati se do prací vyšších, dle mínění jeho závažnějších; byli to hlavně Vechnerové, kteří se uvolili zbudovati Palác, později nazvaný Atriem, Thesaurus pak poříditi měl S. Evenius.
 
V té době došlo již také K-kého z Anglie vydání jeho listu, tykajícího se Pansofie, jejž Hartlib vydal bez jeho svolení. To spisovatele značně zarazilo, ačkoli snahy o vzdělávání obecné věd u mládeže choval již léta. Poznávalť i z listů z přerozmanitých stran ho docházejících, s jakou dychtivostí se čeká jeho dílo, zatím však již dříve chtěl se vytrhnouti jak z povinností školských, tak pouleviti si ve službě církevní, aby se mohl oddati práci, jíž takovou důležitost přikládal, domnívaje se, když první pokus o vědění obecné v Bráně učiněný s takovým souhlasem byl přijat, že tím více uznání dojde jeho zavedení mládeže v samé vědy, a to po cestě snadné a všem přístupné. Jméno přijal K. od Petra Laurenberga, jen že název »Pansofie« rozšířil přídavkem »křesťanská«, chtěje založiti v ní vědění vůbec na bibli a zjevení od Boha člověku přímo podaném. Dle programmu od Hartliba vydaného vše bylo plno nedočkavosti na první ukázky znamenité vědy této tak obecné, vyslovovali se o ní již dle návrhu pochvalně, ba zamýšleli postarati se o pomocníky, poněvadž pochybovali, že by jediný člověk byl s takové dílo. Avšak vznikly z toho spisovateli také pomluvy u církve, že zamýšlí něco, co se neshoduje ani s povoláním jeho kněžským, ani vůbec s věrou křesťanskou. Proto bylo se K-kému hájiti, a obhájení to vydal pak i tiskem jakožto Conatuum pansophicorum Dilucidatio (v Lešně, 1638), v němž háje své pravověrnosti přirovnává stavbu zamýšleného díla svého ke stavbě chrámu Šalomounova, rozeznávaje při ní rovněž sedmero částí, k jichž provedení pak ovšem nikdy nedošlo. Pro školu, při níž pracoval, K. složil tehda dvě hry divadelní, Diogenes Cynicus redivivus a Abrahamus patriarcha, uznávaje prospěšnost cviku, jehož na divadle mládež jak v ušlechtilých mravech, tak i v obratnosti jazykové nabývala, věda dobře, jak jiné školy, zvi. jesuitské, cviku toho často používaly. Jinak poznával K. čím dále tím jasněji, pro úplný klid že mu nezbude než uchýliti se přece jen z Lešna: po Schefferovi zajisté pokoušeli ho i jiní sociniáni, jako Stolcius a Felgenhauer, i veřejně jej získati se pokoušejíce, a není tedy divu, že pro osvědčení pravověrnosti před spolubratřími nezbývalo mu než zase odpovídati. Tak vydal tehdy proti marchionistům spis A dextris et sinistris, proti socinistům pak De Christianorum uno Deo, Patře, Filio, Spiritu S., fides antiqua, v němž na základě rozumovém ukazuje na bytost Boži jako nejdokonalejší a nezávislou, první a poslední, jejížto trojjedinost i tvorstvo bytostí svou všude ukazuje. O přepracování svých děl paedagogických, jejichž vady dál a dále jasněji nahlížel, K. v době té již usiloval velice, a kromě toho díla pansofická pokračovala jen znenáhla. Dovídáme se však přece z té doby že s mladým Bohuslavem Leszczynským jednal již podrobně o pomocnících k tomu podniku a že mu při tom i předložil zevrubný přehled potřebných prací a rozvrh celého díla. Pro dokonání studia latiny ještě vyžadoval Palatia, pak slovníka ku každému dílu a dvou mluvnic. Učení věcné vyžadovalo vedle Pansofie čili uvedení všeho vědění o bytostech na světě také ještě Panhistorie čili vylíčení všeho toho, co jest a bylo, a mimo to Pandogmatie, t. j. kritické sbírky lidských mínění o věcech, aby nebylo lze připadnouti opět na bývalé bludy a omyly. Na pomoc pro stránku filologickou požadoval si hlavně Vechnera, pro věcnou Hartliba, jenž o ni jevil tolikerý zájem.
Citováno z „https://cs.wikisource.org/wiki/Ottův_slovník_naučný/Komenský“