Poslední Čech (Havlíček): Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
link fix po vložení textu |
m permalink, zdá se, zase tolik permanentní není; částečná typografická úprava a oprava náhodně objevené OCR chyby. +kat. |
||
Řádek 1:
|AUTOR=Karel Havlíček Borovský▼
▲{{Textinfo|
|PODTITULEK=Novella od Jos. Kajetana Tyla. V Praze 1844. Nákladem Calve'ského knihkupectví. I. 212, II. 198.
|AUTOR=[[Autor:Karel Havlíček Borovský|Karel Havlíček Borovský]]
|AUTOR2=
|POPISEK=
|ZDROJ=[http://books.google.com/books?pg=PA21&id=RsADAAAAYAAJ Google Books] (odkaz přístupný pouze z USA).
|VYDÁNO=In: Spisy Karla Havlíčka. Svazek III. Kritiky. Praha, Jan Laichter 1908. s.
|ISBN=
|LICENCE=PD-old-70
|JINÉ=Kritizované dílo: [[Poslední Čech]]. Tylova reakce na tuto Havlíčkovu kritiku vyšla v Květech 8. 7. 1845 (roč. 12, č. 81, s. 323, [http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/
▲|JINÉ=Kritizované dílo: [[Poslední Čech]]. Tylova reakce na tuto Havlíčkovu kritiku vyšla v Květech 8. 7. 1845 (roč. 12, č. 81, s. 323, [http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/4847998 online]; Havlíčkova odpověď viz: [[Odpověď p. Havlu Borovskému na kritiku Posledního Čecha]].
|WIKIPEDIA=
|WIKIPEDIA-DALŠÍ=
Řádek 29 ⟶ 18:
Bystré, požehnané zrůstání naší literatury povinnost nám ukládá, bychom si již přece zošklivili
obyčejnou až posud kritiku, která uznává každou rýmovačku za báseň, každé vypravování, v němž
se někdo ožení aneb oženiti nemůže, za novellu, a ježto vůbec každou tištěnou věc ihned milým, potěšitelným kvítkem na poli naší národní literatury nazývá. Takový stav kritiky vede k mnohopisalství, které můžeme pro vlastní výstrahu pozorovati na našich závistných sousedech Němcích, přišlých skrze to v posměch u ostatních vzdělaných národů. A neučiní-li u nich se tomu nějakým způsobem přítrž, bude konečně veškerá Německá říše jedinou velikou tiskárnou a bibliotékou, a všichni Němci zanechavše jiných zaměstnání budou toliko knihy psáti, překládati, opisovati, tisknouti, přetiskovati, prodávati, pořádati, hlídati, oprašovati
„Nesuď a nebudeš souzen!
Osmělujeme se míti přesvědčení, že se máme
Řádek 58 ⟶ 47:
u hydropatů; děti mající jiného otce než se myslilo
atd. atd., ovšem každý uzná za věci nenové; zkušený
však čtenář románů nazve
Jsou tu arci také některé nové přídavky, jako: poslední Čech, vlastenectví, česká aristokracie, těm
bychom však přáli, aby tam nebyly, nejvíce proto,
Řádek 74 ⟶ 63:
tak u př. nepojmenuje žádná vzdělaná dáma, v jejíž
salonu (dle I. 3.) i učení i umělci přístup mají,
své hosti v jejich přítomnosti „nižším
netrpělo by se, aby zpěvák (třeba pařížský) směl
nazvat aristokratku kamarádsky moje milostivá (I. 8.),
Řádek 91 ⟶ 80:
v rozličných národnostech, ani hrubě nerozumějí.
Ale i nám, „sprostým
být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích
a vlastenkách, kterými nás veršem i prósou
Řádek 115 ⟶ 104:
za domnělou vraždu potrestat??! Pošeptali
bychom ovšem podstatnější příčinu, kdyby nás jen
vážené obecenstvo
to je k vůli trošce toho božího effektu, jen pro
krásný podivný
tajná, démonská síla, a tu chtěl T. stůj co stůj
vyčerpat: a však se za tu maličkou marnůstku sám
Řádek 129 ⟶ 118:
mohl držet za posledního Čecha, nejsa bláznem (a bláznové se mi nezdají býti vhodnými repraesentanty Staročechů!)? Zármutek, nevrlost a snad
i pochybování o výsledcích naší práce, to je přiměřeno
p. hraběti, ale Poslední češství, bláznovství??
A pak dle německého přísloví: „''Ein Narr macht zehn''
jiného posledního Čecha, k pohoršení a promrzení
všem, jenž komediantství nenávidí, a k veliké nesnázi T-ově; kde vezme času, aby se ten ubohý česky naučil a sice dobře, neboť by si p. hrabě jistě od člověka zadrhujícího v češtině nedal namalovat, že jest ještě Poslednějším Čechem než on. Přílišné tažení po effektu a po theatrálním effektu jest vůbec známka všech prací T-ových, a i zde se jím nechal k mnohým nedůslednostem zavésti. Tak ku př.: musel Karlo sedící po tmě v jeskyni při pochodni, kterou Bernardini v ruce držel, již dříve pozorovati jeho vražedlný úmysl! A co by bylo jeho pozdní přispění naplat, kdyby se byl
Řádek 142 ⟶ 131:
máme, než abychom se od někoho jiného překvapiti dali. A však se to všechno jen proto stalo,
aby mohl Svoboda Jaroslavovi s effektcm do řeči
vpadnout: „To bych vás, pane
také náleží (L 152.) pomatení v řeči, rozličná tušení
atd., nejvíce však ta řeč starce Jana (II. 112.)
Řádek 148 ⟶ 137:
bombast a proto že se zpěvák pak mezi stoly honí,
parodsky připomněla jistou známou na ulicích písničku
se stejným začátkem.
Co se týče bombastu a zbytečných nevýznamných
Řádek 154 ⟶ 143:
Nejpodivnější se nám zdály: I. 13. „já bych byl
oblohu k sobě strhnul a zemi a nebe k prsoum
přitisknul!
zkušenosti působí jemně; I. 64. „otevrou se brány
srdce mého a rozkoš vejde do nich s hlučným
I. 70. „tys krmě nesoucí havran! (proč
ne ještě věže Davidova, nádoba atd.?); I. 142. „jak
Řádek 163 ⟶ 152:
109. 116. 167. 174. 194. 199. 208., II. 12!! 17.
19. 49. 58. 183. 122. Někde T. i ke hrozné sméšnosti zavádí; tak ku př. nemůžeme žádné slečně
přáti, aby „to v ní hrálo, jako sbor vesnických
jak praví o sobě Ludmila, I. 183. -- Tyl
má ve všech svých spisech tak čistou, příjemnou
Řádek 178 ⟶ 167:
O nedůslednostech v charakterdch již jsme podotkli
při starém hraběti, zde jenom ještě o mladém a o
Pedrazzim.
vlastně Tyl představiti co dokonalého, vlast milujícího
muže, který jenom jazyk český trpěti nechce.
Řádek 184 ⟶ 173:
necitelný, odrodilý syn, jímž žádné utrpení,
žádné ponížení otcovo nepohne, ani když o vraždě
mluví. Národu českému, „který přec
sám T. praví), dává ve zlosti urážlivé nadávky. Jeho
obrácení, které jest ovšem nevyhnutelně potřebné,
Řádek 192 ⟶ 181:
co tvrdíme dříve musíme vědět, jest-li to — pravda?
Chtěl-li ho již p. T. rozumným způsobem obměkčit,
měl k tomu snad jiné
A nyní přicházíme k Petráčkovi, k nejmizernější
Řádek 207 ⟶ 196:
malou býti zdá, Palečkovská scéna s dobrosrdečným starým sloužícím na první přibytí v cizím
domě, ačkoli jak II. 174. praví — dobře se
česky vyjádřiti
K humoru by se nedostávalo jen trochu velikodušnosti a dobrosrdečnosti. Dvě věci nám toho člověka
zvláště zošklivují: hnusná vtíravost a familiárnost, s kterou se k hr. Jaroslavu lípá i potom,
Řádek 218 ⟶ 207:
a nezpomenout si ani jednou na svou dost chudou
rodinu! Ovšem by bylo nepoeticky domů psáti
neb snad peníze posílati
který již při našem odchodu byl stařec, po 20 letech
jistě ještě na živě bude: to není moudré,
pane Petráčku! Arci že by T. na obě výčitky
mohl odpovědíti, že Petráček šlechtickou cizí krev
v sobě
všemu přijít na
nemůžeme, v jaké vlastně řeči Petráček se
všemi rozličnými osobami mluvil. Německy neuměl;
Řádek 236 ⟶ 225:
do vyléčení starého hraběte plete, není také motivováno,
a vůbec jest v něm mnoho tušení a málo
novelle nejpůvodněji vypracoval. Bojíme se, že
v něm vyobrazil vlastní svou ironii, která se ho
Řádek 255 ⟶ 244:
takové rozbírání nestála. Chvalitebná je čistota jazyka
a zvláště slohu (slova šklebiti, kus nevhodně
se kladou, velmi časté pedantské nucené nikoli; „viš co jesti milovati
zběhlosti, obratnosti, uhlazenosti T-ova pera vůbec
a dialogu obzvláště; neobyčejná je T-ova zkušenost
v posloupném podávání dějů, aby se udržela
zvědavost čtenářova; a s jakou delikátností umí vždy povědít osud jednající osoby, dřív než ona sama ho tuší, což velmi lahodí marnosti lidské a tudy se líbí. Mistrovsky pracováno jest I. 32, 33. o pádu a povznesení národa, I. 84. jarní noc, I. 97. přemlouvání starého hraběte
Že jsme dokonalosti T-ovy novelly tak krátce a chyby tak obšírně vytknuli, stalo
se dílem proto, že dokonalostem každý snadně uvěří, chyby však
a nejvíce k vůli spravedlnosti, poněvadž již dost v časopisech našich
chválena, chyby ale její ještě vytknuty nebyly,
Řádek 274 ⟶ 263:
nevšimnul.
<p style="text-align: right">Havel Borovský.</p>
Č. V. č. 52. a 53. z 1. a 4. července 1845,
str. 211. n. a 215. n.
{{Konec formy}}
[[Kategorie:Eseje a kritiky]]
|