Poslední Čech (Havlíček): Porovnání verzí

m
permalink, zdá se, zase tolik permanentní není; částečná typografická úprava a oprava náhodně objevené OCR chyby. +kat.
(link fix po vložení textu)
m (permalink, zdá se, zase tolik permanentní není; částečná typografická úprava a oprava náhodně objevené OCR chyby. +kat.)
{{Textinfo|
{{NavigacePaP
|TITULTITULEK=Poslední Čech (Havlíček)
|AUTOR=Karel Havlíček Borovský
|AUTOR2=
|ČÁST=
|PŘEDCHOZÍ=
|DALŠÍ=
}}
{{Textinfo|
TITULEK=Poslední Čech
|PODTITULEK=Novella od Jos. Kajetana Tyla. V Praze 1844. Nákladem Calve'ského knihkupectví. I. 212, II. 198.
|AUTOR=[[Autor:Karel Havlíček Borovský|Karel Havlíček Borovský]]
|AUTOR2=
|POPISEK=
|ORIGINAL=
|ZDROJ=[http://books.google.com/books?pg=PA21&id=RsADAAAAYAAJ Google Books] (odkaz přístupný pouze z USA).
|VYDÁNO=In: Spisy Karla Havlíčka. Svazek III. Kritiky. Praha, Jan Laichter 1908. s.21 - 3321–33.
|ISBN=
|LICENCE=PD-old-70
|JINÉ=Kritizované dílo: [[Poslední Čech]]. Tylova reakce na tuto Havlíčkovu kritiku vyšla v Květech 8. 7. 1845 (roč. 12, č. 81, s. 323, [http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/48479985373953 online]; Havlíčkova odpověď viz: [[Odpověď p. Havlu Borovskému na kritiku Posledního Čecha]].
|PŘELOŽIL=
|LICENCE-PŘEKLAD=
|JINÉ=Kritizované dílo: [[Poslední Čech]]. Tylova reakce na tuto Havlíčkovu kritiku vyšla v Květech 8. 7. 1845 (roč. 12, č. 81, s. 323, [http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/4847998 online]; Havlíčkova odpověď viz: [[Odpověď p. Havlu Borovskému na kritiku Posledního Čecha]].
|WIKIPEDIA=
|WIKIPEDIA-DALŠÍ=
Bystré, požehnané zrůstání naší literatury povinnost nám ukládá, bychom si již přece zošklivili
obyčejnou až posud kritiku, která uznává každou rýmovačku za báseň, každé vypravování, v němž
se někdo ožení aneb oženiti nemůže, za novellu, a ježto vůbec každou tištěnou věc ihned milým, potěšitelným kvítkem na poli naší národní literatury nazývá. Takový stav kritiky vede k mnohopisalství, které můžeme pro vlastní výstrahu pozorovati na našich závistných sousedech Němcích, přišlých skrze to v posměch u ostatních vzdělaných národů. A neučiní-li u nich se tomu nějakým způsobem přítrž, bude konečně veškerá Německá říše jedinou velikou tiskárnou a bibliotékou, a všichni Němci zanechavše jiných zaměstnání budou toliko knihy psáti, překládati, opisovati, tisknouti, přetiskovati, prodávati, pořádati, hlídati, oprašovati - a konečně i jísti, jimi se odívati a při nich ohřívati. Pro její velikou škodlivost považujeme tuto německou kněhmanii k svému upokojení za dostatečný trest všech velikých křivd, které národu našemu učinili a ještě učiniti hodlají, a vidíme v těch nesčíslných německých knihách zase ony kobylky a žáby, kterými Bůh tak dlouho stíhal Egypťany, až propustili jeho oblíbený lid na svobodu. Poněvadž Němci všechen svůj jakýkoliv rozum do knih přendávají, zbývá jim ho málo pro život; a jestliže se jim množí sem tam moudré knihy, ubyde jim za to pro život moudrých lidí. - Nepišme tedy pouze proto, aby nám přibývalo knih, hleďme každou knihou důkladně zakrýti nějakou mezeru v naší literatuře, povznesme se každým spisem o stupeň výše k dokonalosti a k vážnosti u cizozemců. -
 
„Nesuď a nebudeš souzen!" „Div se mé velikosti a já se budu diviti tvé!" byla posavad obyčejná pranostyka v literatuře české. „Já jsem veliký novellista, ty jsi veliký básník, on je veliký humorista; my jsme velicí novellisté, vy jste velicí básníkové, oni jsou velicí humoristé." - - Ale podívejme se jeden druhému do očí! Nemusíme-liž se sami smáti jako římští augurové? - Každému řádnému muži více na tom záleží, aby měl jeho národ důkladné spisy, než aby on sám byl obdivován co spisovatel; suďme se tedy přísně, nesedejme již tak záhy na vavříny!
 
Osmělujeme se míti přesvědčení, že se máme
u hydropatů; děti mající jiného otce než se myslilo
atd. atd., ovšem každý uzná za věci nenové; zkušený
však čtenář románů nazve je ...je… oklepanými.
Jsou tu arci také některé nové přídavky, jako: poslední Čech, vlastenectví, česká aristokracie, těm
bychom však přáli, aby tam nebyly, nejvíce proto,
tak u př. nepojmenuje žádná vzdělaná dáma, v jejíž
salonu (dle I. 3.) i učení i umělci přístup mají,
své hosti v jejich přítomnosti „nižším lidem"lidem“ (I. 20.),
netrpělo by se, aby zpěvák (třeba pařížský) směl
nazvat aristokratku kamarádsky moje milostivá (I. 8.),
v rozličných národnostech, ani hrubě nerozumějí.
 
Ale i nám, „sprostým lidem"lidem“, začíná již
být nanic z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích
a vlastenkách, kterými nás veršem i prósou
za domnělou vraždu potrestat??! Pošeptali
bychom ovšem podstatnější příčinu, kdyby nás jen
vážené obecenstvo nevyzradilo . . .nevyzradilo… bez pochyby že
to je k vůli trošce toho božího effektu, jen pro
krásný podivný titulektitulek…; . . . to musíme znát spisovatelské spády (však já také hodlám vydat, zachová-li mne Bůh při zdravých prstech: „Předpotopního
Čecha"Čecha“). Ve slově „poslední"„poslední“ leží jakási
tajná, démonská síla, a tu chtěl T. stůj co stůj
vyčerpat: a však se za tu maličkou marnůstku sám
mohl držet za posledního Čecha, nejsa bláznem (a bláznové se mi nezdají býti vhodnými repraesentanty Staročechů!)? Zármutek, nevrlost a snad
i pochybování o výsledcích naší práce, to je přiměřeno
p. hraběti, ale Poslední češství, bláznovství?? . .
 
A pak dle německého přísloví: „''Ein Narr macht zehn''", musí ještě ten chuďas Petráček dělat zas
jiného posledního Čecha, k pohoršení a promrzení
všem, jenž komediantství nenávidí, a k veliké nesnázi T-ově; kde vezme času, aby se ten ubohý česky naučil a sice dobře, neboť by si p. hrabě jistě od člověka zadrhujícího v češtině nedal namalovat, že jest ještě Poslednějším Čechem než on. Přílišné tažení po effektu a po theatrálním effektu jest vůbec známka všech prací T-ových, a i zde se jím nechal k mnohým nedůslednostem zavésti. Tak ku př.: musel Karlo sedící po tmě v jeskyni při pochodni, kterou Bernardini v ruce držel, již dříve pozorovati jeho vražedlný úmysl! A co by bylo jeho pozdní přispění naplat, kdyby se byl
máme, než abychom se od někoho jiného překvapiti dali. A však se to všechno jen proto stalo,
aby mohl Svoboda Jaroslavovi s effektcm do řeči
vpadnout: „To bych vás, pane hrabě"hrabě“ atd. Sem
také náleží (L 152.) pomatení v řeči, rozličná tušení
atd., nejvíce však ta řeč starce Jana (II. 112.)
bombast a proto že se zpěvák pak mezi stoly honí,
parodsky připomněla jistou známou na ulicích písničku
se stejným začátkem. -
 
Co se týče bombastu a zbytečných nevýznamných
Nejpodivnější se nám zdály: I. 13. „já bych byl
oblohu k sobě strhnul a zemi a nebe k prsoum
přitisknul!", kdežto příroda přece dle všeobecné
zkušenosti působí jemně; I. 64. „otevrou se brány
srdce mého a rozkoš vejde do nich s hlučným průvodem" průvodem“;
I. 70. „tys krmě nesoucí havran! (proč
ne ještě věže Davidova, nádoba atd.?); I. 142. „jak
109. 116. 167. 174. 194. 199. 208., II. 12!! 17.
19. 49. 58. 183. 122. Někde T. i ke hrozné sméšnosti zavádí; tak ku př. nemůžeme žádné slečně
přáti, aby „to v ní hrálo, jako sbor vesnických pacholat"pacholat“,
jak praví o sobě Ludmila, I. 183. -- Tyl
má ve všech svých spisech tak čistou, příjemnou
O nedůslednostech v charakterdch již jsme podotkli
při starém hraběti, zde jenom ještě o mladém a o
Pedrazzim. - Hr. Jaroslava chtěl nám
vlastně Tyl představiti co dokonalého, vlast milujícího
muže, který jenom jazyk český trpěti nechce.
necitelný, odrodilý syn, jímž žádné utrpení,
žádné ponížení otcovo nepohne, ani když o vraždě
mluví. Národu českému, „který přec miluje"miluje“ (jak
sám T. praví), dává ve zlosti urážlivé nadávky. Jeho
obrácení, které jest ovšem nevyhnutelně potřebné,
co tvrdíme dříve musíme vědět, jest-li to — pravda?
Chtěl-li ho již p. T. rozumným způsobem obměkčit,
měl k tomu snad jiné příležitosti . . . příležitosti…
 
A nyní přicházíme k Petráčkovi, k nejmizernější
malou býti zdá, Palečkovská scéna s dobrosrdečným starým sloužícím na první přibytí v cizím
domě, ačkoli jak II. 174. praví — dobře se
česky vyjádřiti umčl uměl: to všechno není humor.
K humoru by se nedostávalo jen trochu velikodušnosti a dobrosrdečnosti. Dvě věci nám toho člověka
zvláště zošklivují: hnusná vtíravost a familiárnost, s kterou se k hr. Jaroslavu lípá i potom,
a nezpomenout si ani jednou na svou dost chudou
rodinu! Ovšem by bylo nepoeticky domů psáti
neb snad peníze posílati : ale mysliti, že otec,
který již při našem odchodu byl stařec, po 20 letech
jistě ještě na živě bude: to není moudré,
pane Petráčku! Arci že by T. na obě výčitky
mohl odpovědíti, že Petráček šlechtickou cizí krev
v sobě tuší ...tuší… A po 20 letech mu najednou napadne
všemu přijít na stopu ...stopu… Při tom si vysvětliti
nemůžeme, v jaké vlastně řeči Petráček se
všemi rozličnými osobami mluvil. Německy neuměl;
do vyléčení starého hraběte plete, není také motivováno,
a vůbec jest v něm mnoho tušení a málo
důsledností ...důsledností… a to jest charakter, který Tyl v celé
novelle nejpůvodněji vypracoval. Bojíme se, že
v něm vyobrazil vlastní svou ironii, která se ho
takové rozbírání nestála. Chvalitebná je čistota jazyka
a zvláště slohu (slova šklebiti, kus nevhodně
se kladou, velmi časté pedantské nucené nikoli; „viš co jesti milovati národ" . . .národ“…), divíme se
zběhlosti, obratnosti, uhlazenosti T-ova pera vůbec
a dialogu obzvláště; neobyčejná je T-ova zkušenost
v posloupném podávání dějů, aby se udržela
zvědavost čtenářova; a s jakou delikátností umí vždy povědít osud jednající osoby, dřív než ona sama ho tuší, což velmi lahodí marnosti lidské a tudy se líbí. Mistrovsky pracováno jest I. 32, 33. o pádu a povznesení národa, I. 84. jarní noc, I. 97. přemlouvání starého hraběte ; scena s děvečkou, denník Ludmilin, hádka mezi Svobodou a Jaroslavem (I. 158. — 166—166.), celý charakter Milada a Ludmila, rozmluva Pedrazziho s Ludmilou II. 36. — 38—38., zvláště celé vypsání, jak chlapce chytrý herec z domu vylákal, jest klassické ; II. 127. krásný okamžik před duelem a jiná mnohá místa.
 
Že jsme dokonalosti T-ovy novelly tak krátce a chyby tak obšírně vytknuli, stalo
se dílem proto, že dokonalostem každý snadně uvěří, chyby však - nemají-li být pouhým na cti utrháním — dokázati se musí, dílem však
a nejvíce k vůli spravedlnosti, poněvadž již dost v časopisech našich
chválena, chyby ale její ještě vytknuty nebyly,
nevšimnul.
 
<p style="text-align: right">Havel Borovský.</p>
 
Č. V. č. 52. a 53. z 1. a 4. července 1845,
str. 211. n. a 215. n.
{{Konec formy}}
 
|AUTOR=[[Kategorie:Karel Havlíček Borovský]]
[[Kategorie:Eseje a kritiky]]