K výročí tolerančního patentu: Porovnání verzí

{{Textinfo|

|PODTITULEK=

|AUTOR=[[Autor: Josef Pekař|Josef Pekař]]

V těchto dnech slaví evangelíci našich zemí (a s nimi všichni Čechové dobré vůle) stopadesáté výročí tolerančního patentu. Jím dostalo se v státech domu Rakouského vyznavačům konfese luterské a reformované (i nesjednoceným pravoslavným) týchž občanských práv jako katolíkům; jím bylo evangelíkům povoleno žíti svým náboženským životem, organisovati se v sbory, stavěti si modlitebny i školy — vše s jistými, dílem tíživými omezeními, jež měla zdůrazniti, že náboženství katolické je panující a vyznání evangelické pouze tolerované, tj. trpěné. Na prvý pohled zdá se, že tu šlo jen o ústup od protireformačního násilí, které považovalo kacíře za zločince proti státu, ústup ve chvíli, kdy velký úkol byl celkem se zdarem dokonán a kdy bylo zejména potřebí čeliti záludné politice pruského nepřítele, jenž lákal tajné nekatolíky české k útěku do svých zemí a v ostatních si vychovával přátele a spojence. Přihlédneme-li blíže k myšlenkové základně, z níž vyrostl osvobozovací skutek Josefův, poznáme, že šlo vskutku o více, o vítězství nové, od minula se vědomě odvracející doby, o smělý útok novověku na přesvědčení středověku. Proto také byl odpor starého světa tak houževnatý a vítězství zásady, že násilí ve věcech svědomí je zavržitelné, tak nesnadné. Pohled na ten boj dvou věků a kultur, z něhož zrodil se patent toleranční, je proto poučnější než cokoliv jiného.

 

Kdyby byl Josef mohl jednati svobodně, byl by již v době, kdy byl spoluvládcem své matky v jejích královstvích a zemích, vyhlásil náboženskou svobodu. „Mou zásadou je,“ psal matce (r. 1777), „úplná svoboda vyznání; potom bude jen jedno jediné náboženství, jež záleží v tom, aby všichni byli vychováváni k prospěchu státního celku. Nechci polovičatosti: buď je třeba úplné svobody kultu, anebo musíte ze svých zemí vyhnati všechny, kteří nevěří zrovna tak, jako Vy. Je možné vyháněti výborné pracovníky a dobré poddané, poroučeti jejich svědomí, zachraňovati lidi proti jejich vůli, aby nebyly zatraceny duše zemřelých a zbavovati se všech prospěchů, jež by bylo lze dosáhnout od živoucích? Je-li opatřena služba státu, zákon přírody a společnosti, dostává-li se Nejvyšší bytosti úcty a modliteb, není důvodu, abyste se Vy, dočasní vládcové, míchali do jiných věcí. To je moje smýšlení; Vaše Veličenstvo je zná; bojím se, že je nezměním nikdy!“ Všimněme si slov o zákonu přírody a společnosti, snad i slov „Etre suprème“ (listy jsou psány francouzsky), abychom postřehli duchovní základy té zpovědi.

 

Zbývá otázka, jak se choval k tolerančnímu patentu český lid selský, v němž najednou nabylo svobody tisíce tajných nekatolíků (v městech našich již nikde jich nebylo). Odpověď bude zníti, že většinou nevraživě: lid byl vychováván od víc než sta let k nedůvěře ke kacířům a sektářům a právě v krajích, kde se s nimi stýkal, byl tvrdě, místy náruživě katolický. Paměti ''Vavákovy'' jsou svědectvím opravdové duševní krise, jíž se bylo probojovati učenému a vlasteneckému sedlákovi, u něhož češství spojeno bylo již nerozlučně s katolictvím, v těch létech, kdy nenávidění „Perlínčané“ (tj. straníci krále pruského) nabyli náboženské svobody a další patenty josefinské začaly bourati bezohledně některé starodávné kusy církevního života, tak drahé Vavákovi. Je na výsost jímavé sledovat v díle jeho, jak snažil se to „dopuštění nepochopitelného soudu božího“ srovnat se svou loyalitou ke královskému majestátu, jak se učil snésti je nezlomen, opřen o své argumentace historické i náboženské. Po několika letech rozčilení uklidnil se i on a osobní poměr jeho k „odpadlíkům“ v Milčicích zlepšil se patrně. A i nedůvěru k císaři přemohlo konečně vědomí, že jde vskutku o krále osvoboditele, aspoň osvoboditele stavu selského. Tak vznikla i Vavákova píseň o robotě, v níž ten podivuhodný sedlák, jenž tolik trpěl josefinismem, apostrofuje císaře:

 

 

Kdykoli přednáším o císaři Josefovi, lituji znovu, že česká veřejnost nenašla dosud cesty k spravedlivému hodnocení jeho. Rozhoduje okolnost, že oslav jeho se okázale účastní naši Němci. I my Čechové máme důvody k oslavám jeho a tuším podstatnější než Němci. Ale to thema vyžadovalo by výkladu obšírnějšího, než dovoluje cíl a rozměr tohoto článku.

 

 

[[Kategorie:České dějiny]]