Babička/IX: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Lion438 (diskuse | příspěvky)
typografie a korektura dle tištěného zdroje, chyběly asi 2 kB textu
Řádek 1:
{{NavigacePaP
|AUTOR=Božena Němcová
|TITUL=Babička
|TITUL=Babička
|AUTOR=Božena Němcová
|ČÁST=IX
|PŘEDCHOZÍ=VIII
|DALŠÍ=X
}}
{{Textinfo
==IX==
|TITULEK=IX
 
|PODTITULEK=
Po Žernovském kopci nahoru kráčí pět poutnic; je to babička a panímáma, Kristla, Mančinka a Barunka. První dvě mají bílé plachetky přes hlavu, nad obličej jako stříšku stáhnuté; děvčata kulaté klobouky. Také si sukničky vykasaly jako Kristla a starší ženy a na zádech nesly si malé ranečky, v nichž měly potravu. "Mně se zdá, že slyším zpěv," řekla Kristla, když došly na vrch kopce.
|AUTOR=[[Autor:Božena Němcová|Božena Němcová]]
 
|POPISEK=
"Já také slyším."
|ZDROJ=NĚMCOVÁ, Božena. ''Babička.'' 7. vydání. Praha : Česká grafická unie, 1924. s. 116–129. [http://kramerius.mlp.cz/kramerius/handle/ABG001/370273 Dostupné online.]
 
|VYDÁNO=
"Já také," ozvaly se děvčata; "pojďte rychle, babičko, aby nám neutekli," pobízely babičku a chtěly se pustit do běhu. "I vy bloudkové, když vůdce o nás ví, nepůjde bez nás," zdržela je babička a děvčata upokojeny kráčely s ostatními stejným krokem. Na vrchu pásl ovčák ovce a zdaleka je pozdravoval. "Nezmoknem, Józo?" ptala se ho panímáma.
|LICENCE=PD-old-70
 
|JINÉ=
"Buďte bez starosti, do pozejtří to vydrží. Vzpomeňte i na mne s otčenáškem. Šťastnou cestu!"
|WIKIPEDIA=Babička (novela)
 
}}
"Dejž to pánbůh, vzpomeneme."
{{Forma|proza}}
 
V babiččině světnici jako v zahradě, kam se člověk obrátí, všude plno růží, resedy, střemchy i jiného rozmanitého kvítí, a mezi tím celé náruče dubových listů. Barunka, Mančinka vážou kytice a Cilka vije veliký věnec. Na lavici u kamen sedí Adélka s chlapci a odříkávají si přání.
"A babičko, jakpak to Józa ví, když má pršet a když má být hezký čas?" ptala se Barunka.
 
"Když má pršet, tu lezou červíci ze země k vrchu a vyrývají budky; černí štíři (mloci) vykukují z děr, ještěrka se ale schovává, i pavouk, a laštovičky lítají až u samé země. Ovčáci jsou celý boží den venku, a když nemají co dělat, tu oni ta zvířátka pozorujou, jak to žije a tyje. Nejlepší můj kalendář jsou hory a obloha. Podle jasnosti hora barvy oblohy poznám, kdy nastává pěkný, kdy špatný čas, kdy větry, kroupy a sněhy přijdou," doložila babička.
 
U žernovské kapličky stojí houf poutníků, muži, ženy i děti, nejedná matka nese si dítě v peřince s sebou, by je obětovala matce boží a buď zdraví ztracené, buď štěstí pro ně vyprosila.
 
Vůdce Martinec stojí na prahu kapličky; jeho vysoká postava vyniká nad všechny ostatní, takže jedním pohledem svěřený sobě houfek přehlídnout může. Vida babičku i s ostatními přicházet, povídal: "Nyní jsme všickni, můžeme se tedy vydat na cestu. Dříve se ale pomodleme otčenáš za šťastnou cestu." Poutníci před kapličkou klekli, modlíce se, a vesničané stojíce po návsi, modlili se s nimi. Po modlitbě pokropili se svěcenou vodou, jeden z výrostků vzal vysoký kříž, na nějž nevěsta Tomšova pověsila věnec a Kristla červený fábor obětovala, muži sestavili se s vůdcem okolo něho, za nimi ženy, spolčujíce se k sobě dle stáří. Ale ještě se nehnuli, ještě měly hospodyně cosi k vyřizování, hospodáři napomínali chasu, aby dala pozor na oheň a statek, děti škemraly "přineste nám pouti", babičky prosily "obětujte za nás zdrávasek" tu zazpíval Martinec zvučným hlasem: "Zdrávas, dcero Boha otce," poutníci vpadli plným chórem do jeho noty, mládenec vyzdvihl do výše ověnčený kříž a houf putoval za ním na cestě k Svatoňovicům. Při každém kříži neb kapličce drželo se zastavení, obětoval se Otčenáš a Věřím ke cti a chvále boží u každého stromu, na nějž zbožná mysl obraz Panny Marie zavěsila, u každého kříže, kde se nějaké neštěstí kdy stalo, modlili se.
 
Barunka i Mančinka dávaly dobrý pozor na Martince a zpívaly zároveň s druhými. Když ale přišly za Červenou Hůru, začne se najednou Barunka ptát babičky: "Prosím vás, babičko, kde byla Turyň, odkudž bylo to němé děvčátko?" Ale tenkráte nepochodila dobře; babička jí odpověděla: "Když jdeš na pouť, musíš mít obrácenou mysl k Bohu a nemyslit na jiné věci. Zpívejte, anebo se tiše modlete."
 
Děvčata zase chvilku zpívaly, ale tu přišly do lesa, leckdes červenaly se ještě v trávě jahody, bylo by škoda bývalo nechat jich; děvčata si je raději zutrhaly, přitom se jim pošinuly klobouky a sukně spadly, bylo zase co spravovat, a konečně si vzpomněla jedna i druhá na buchty v mošničce a po kousku je vytahovaly. Babička i panímáma si jich tak nevšímaly, byly všecky v pobožnost pohříženy, ale Kristla, jdouc s Ančou, leckdys po nich se ohlédla a pokárala je. "Vy jste mnoho platný na pouti a velikou zásluhu získáte si, to je pravda," usmála se jim. -S večerem došli poutníci k Svatoňovicům; před městečkem se zastavili, ženské se obuly, upravily si trochu šat a teprv šly do městečka. Nejprv se šlo pod kostel k studánce, která vytéká sedmi prameny zpod stromu, na němž obraz Panny Marie. U té studánky poutníci kleknou, modlíce se; pak se každý z pramene napije a třikrát přetře oči a líce. Ta čistá, studená voda je voda zázračná, jejíž moci tisíce lidu zdraví svoje děkuje. Od studánky šli poutníci nahoru do osvětleného kostela, z něhož se ozýval hlahol rozličných melodií, neboť přicházely procesí z rozličných stran a každé z nich mělo jinou píseň. "Ach babičko, zde je krásně!" šeptá Barunka.
 
"Jakž by nebylo; klekni a modli se," odvětuje jí babička. Děvče kleká k stařeně, která hlavu až na zem kloní, vroucí modlitbu zasílajíc k nejsvětější rodičce boží, jejíž obraz na oltáři se skví ozářen množstvím světel, ozdoben věnci a kyticemi, jež nejvíce obětovaly nevěsty a panny, by nejsvětější Panna zdaru přála jejich lásce, oděn v drahé roucho, ověšen skvostným šperkem, obětmi to těch, kdož stísněni chorobou pomoc u jejích nohou hledali i také našli. Po skončené modlitbě zařídil si vůdce u sakristiána, co měl k pořízení, a pak vedl svoje ovečky na nocleh. Objednávat jim jej nemusel; jako vlaštovice, když zjara přilítnou a do svých starých hnízd zasedují, tak šli i poutníci tam, kde našli rok co rok byť i ne štědré uhoštění, ale přece vlídnou tvář, chléb a sůl a čisté lůžko. Panímáma a babička bývávaly u správce uhelných dolů; byli to staří lidé, babička říkala "ze starého světa", a proto cítila se u nich jako doma. Paní správcová zaslechnouc, že přišli žernovští poutníci, obyčejně už kvečeru na lavičce před stavením na ně čekala, aby si je domů zavedla. Než šly spát, ukázala hospodyně panímámě svoje poklady, celé vrchy plátna, kanafasu a příze, co nejvíce sama napředla a rok co rok rozmnožovala. "Pro koho, vzácná paní, to všecko chystáte, když už dceru jste vdala?" divívala se panímáma.
 
"Ale mám tři vnučky, a to víte, plátno a vinutí je základ vybytí."
 
S tím byly panímámy ovšem zcela srozuměny; když se k tomu ale trefil pan správec, říkal: "No maminko, vykládáte už zase; mám nechat vybubnovat na trh?"
 
"Och pantáto, to je jak plech, z toho nebude trh ani za padesáte let."
 
To bylo ale paní správcové líto, že nemohla babičku ničím lepším uctít než chlebem, neboť babička když putovala, žila jen od chleba a vody. Takový slib ale byl svatý a nedalo se proti němu ničeho namítati. Panímáma si též velice u správců libovala v noclehu, a když lehala do prachových podušek, vždy si říkala s velikou rozkoší: "Milé poleženíčko, jako by člověk do sněhu zapadl." Kristla s Ančou byly u jedné vdovy, domkářky, spávaly na půdě na seně, kam jim hospodyně ustlala. Ony by byly na kameně také dobře spaly. Tu noc ani nezůstaly na půdě, nýbrž slezly po žebříku dolů do sadu. "Není-li paktu tisíckrát lepší než nahoře; zahrada je naše komora, hvězdičky naše svíce a tráva zelená naše peřina," notovala si Kristinka, zabalujíc se do sukně a lehajíc pod strom.
 
"Tam budeme spávat, holka rozmilá," odpovídala jí Anča, lehajíc podle ní. "Ale jen poslouchej, stará Fousková chrápe, jako když kamení sype," smála se.
 
"Ba, to je roztomilé pospání vedle ní. Ty Frantino, co myslíš, přijdou zejtra?" ptalo se děvče, obracejíc se ke své družce.
 
"Bodejť by nepřišli," tvrdila s jistotou Anča; "Tomeš je tu jako na koni, a Míla aby nepřišel, je víře nepodobno, vždyť tě má rád."
 
"Kdo ví, nebyla ještě řeč o tom mezi námi."
 
"A k čemu potřeba řeči, to se pozná; ani nevím, jestli mi Tomeš kdy řekl, že mne má rád, a máme se přece rádi dost a je už před svatbou."
 
"A kdy bude přece najisto svatba?" "
 
"Tatík nám chce předat živnost a jít do chalupy, až ji bude tedy mít dostavenou, bude svatba; někdy ke Kateřině. Hezké by to bylo, abychom měly svatbu jeden den."
 
"I jdižiž, ty mluvíš, jako by už byla ruka v rukávě, a ono je to ještě za horami."
 
"Co není, může být. Milovic budou rádi, když se Jakub k vám přižení, a tvůj tatík by dostal šikovného syna; lepší by se nikdo k vaší živnosti ani nehodil, a k tobě také ne. Co je pravda, to je pravda, Jakub je nejhezčí hoch z celé vsi a Lučina rychtářovic by tuším naříkala pro něho."-Vidíš, to je také jeden kámen, který nám v cestě leží," vzdychla Kristla.
 
"Holečku, to je víc než jeden kámen, či myslíš, že Lučina málo váži, taje dost vydatná o sobě, a tatík jí přihodí na váhu ještě pytlík renčáků."
 
"Tím hůř."
 
"Proto si ale hlavu nelam, byť byl i tatík rychtářem, to není ještě pánbůh, a Lučina i se všemi penězi přece ti vody nepodá. Však on má Míla zdravé oči."
 
"Ale jestli se to na něho sesype a jestli ho nepřijmou do dvora a bude muset být vojákem?"
 
"Nemysli si na takové věci; když bude pan správec černě koukat, zamažou se mu oči, rozumíš?"
 
"Což, to by se spravilo, ale vždycky to také nejde. Ovšem v svatojánské noci se mi zdálo, že Milá ke mně přišel, a tedy bychom se měli sejít, ale sen je sen a babička říká, že pověrám nesmíme přikládat víry, aniž se chtít od Pánaboha dovídat, jak s námi naloží."
 
"Vždyť není babička evangelium."
 
"Já věřím babičce jako Zákonu, ona člověku upřímně poradí a každý to říká, že je žena dokonalá; co ona řekne, je pravda svatosvatá."
 
"Vždyť já ji též za to mám, ale chci se vsadit o malík, že když mladá byla, věřila to, co my. To už ty staré lidi takové máš; naše máma ustavičně nad námi naříká, to prý ta mládež teď jen do radosti, do tance a veselosti, a rozumu ani za mák. To prý za jejích let nebývalo, a já vím bezpečně, že prabába naše ani o vlas lepší nebyla v mladosti, a my až budem báby, budeme také tak zpívat. Teď ale poručme se pod ochranu matky boží a spěme," doložila Anča, schoulila se do sukně a za chvilku, když se jí podívala Kristla do tváře, bylajižvlmbu.
 
Na půdě také ještě konejšila jedna z žen, co tam spaly, dítě, ale ono se nedalo upokojit.
 
Je předvečer svatojanský, druhý den otcův svátek, slavný to rodině den. Ten den sezval si pan Prošek své nejmilejší přátele na hostinu; to byl už obyčej. Proto byl takový rámus po celém stavení; Vorša drhla a smejčila, aby nebylo ani prášku nikde, Bětka pařila drůbež, paní pekla koláče, a babička přihlížela tu k těstu, tu k peci, tu k drůbeži; jí bylo všude třeba. Barunka prosila, aby babička zavolala Jana ven, že jim nedá pokoje, a když byl venku, naříkala Bětka a Vorša, že se jim plete pod nohama. Vilém chtěl, aby ho babička vyslýchala, Adélka chytala ji za faldy, škemrajíc o koláč, a na dvoře krákaly slepice, dávajíce znamení, že chtějí na hřad. „Pro pána krále, vždyť pak nemohu všem všudy najednou posloužit!“ naříkala si ubohá babička. Tu volá Vorša: „Pán jde domů!“ — Pletačky se zamknou, paní uklízí, co ještě tajemstvím zůstat má, a babička přikazuje dětem: „Ne potom, abyste tatínkovi všecko vybreptaly!“ — Otec přichází na dvorek, děti jdou mu vstříc, ale když jim dává otec dobrý večír a po matce se táže, zůstanou zaraženě stát, nevědí, co mají říci, aby nevyzradily tajemství. Adélka ale, tatínkův mazánek, jde přece k němu, a když ji béře na rámě, šeptá mu: „Maminka peče s babičkou koláče, zítra bude tvůj svátek.“ — „No, počičkej,“ přetrhnou jí chlapci slovo; „ty dostaneš, povědít to,“ — a běží žalovat mamince. Adélka zčervená, zaražena sedí na otcově loktu, až konečně se pustí do pláče. „No, neplač,“ chlácholí ji otec; „vždyť já to vím, že je můj svátek a že peče matka koláče.“ — Adélka si utře rukávkem slze, dívá se ale se strachem na matku, kterou chlapci vedou. Než ono se to všecko vyrovná a chlapci dovědí se, že Adélka ničeho nevyzradila. To tajemství však všecky tři tak tlačí, že otec slyše nesmí slyšet a vidě nesmí vidět. Barunka musí při večeři ustavičně na ně mrkat a štochat je, aby se dokonce neprozradili, a Bětka se jim potom posmívá, že jsou „slepičí trepky“.
"A což, matko, vám to dítě každou noc tak dovádí?" ptala se druhá, ze spaní se probudíc.
 
Konečně je vše uděláno, přichystáno, i vůně pečiva se rozešla; služky ulehly, jen babička ještě klapká ztichounka po stavení. Zavírá kočky, zalívá jiskry v kamnech, a rozpomenouc se, že se topilo také v peci na stráni, že by tam byla mohla nějaká jiskřička zůstat, nevěří ani své opatrnosti a jde se raději ještě podívat.
"Ba už po čtrnácte dní každou. Vařila jsem mu, kdo co radil, makovice, božcovo koření, nic plátno. Kovářka povídala, že se mu vrazily úročky na střívka. Umínila jsem si obětovat je na oltář matky boží, buď ať se uzdraví, buď ať si je Pánbůh k sobě vezme."
 
Sultan a Tyrl sedí na lávce; když vidí babičku, jaksi podiveni se na ni podívají — v tu dobu ona nebývá venku; ale když je pohladí po hlavě, začnou se lichotivě okolo ní třít. „No, už jste zase číhali na myši, vy hastrmani? To je vám dovoleno, jen se mi do chlívku nedobývejte,“ povídá jim, jdouc na stráň. Psi v parách za ní. Otevře pec, opatrně šťourá pohrabáčem v popelu, a nevidouc ani jiskry, zavře pec a jde nazpět. U lávky stojí dub; v rozložených jeho ratolestech sedí v létě drůbež. Babička se podívala nahoru, zaslechla v ratolestech povzdech, tichounké šepotání a típání. „O něčem se jim zdá,“ povídala si a šla dál. — Co ji opět u zahrádky zastavilo? Naslouchá líbeznému klokotání dvou slavíků v zahradním křoví? či nesouvislé písni Viktorčině, která smutně od splavu zaznívá? Či se babička zahleděla na stráň, kde tolik svatojanských mušek, těch živých hvězdiček, se kmitá? — Pod strání nad loukou vznášejí se lehké obláčky v ustavičném kolotání. To nejsou mlhy, povídá si lid, a snad babička také věří, že v těch průzračných stříbrošedých závojích zahaleny jsou lesní ženky, a dívá se na jejich divý tanec při svitu měsíce? — Ne, ani tak, ani tak; babička dívá se na louku, která vede ke mlýnu. Tam od hospody přes potok vběhla na louku postava ženská, zahalená v bílou plachetku. Tiše stojí, naslouchá jako srna, když ze zákrytu lesního vyběhne na širou pláň, by se popásala. Nic neslyší, než táhlé zvuky slavíka, temné hrkotání mlýnu a ševelení vln pod temnými olšemi. Otočí bílý šat okolo pravé ruky a trhá jí kvítí, kvítí devatero, každé jiné. Majíc kytici hotovu, shýbne se ještě, umyje se čerstvou rosou a neohlížejíc se v levo ani v pravo, spěchá nazpět k hospodě. „Kristla je to! bude dělat svatojanský věneček; myslila jsem si, že má toho hocha ráda,“ povídala si babička, nespouštějíc s děvčete oči. Již ji neviděla, a ještě stála v zamyšlení! Duše její kochala se ve vzpomínkách! Viděla před sebou louku, viděla pohorskou vesničku, nad sebou zářící měsíc a hvězdy — byl to ten samý měsíc i hvězdy, věčně krásný, nestárnoucí — ale ona byla tenkráte mladá, svěží holčina, když v svatojanské noci na osudný věneček devatero kvítí trhala. Jako by to bylo právě bylo, tak cítila babička strach, který měla, aby jí nikdo v cestu nepřišel a kouzlo nepřekazil. Vidí se v komůrce své, vidí na lůžku ty květované podušky, pod něž uvitý věneček klade. Zpomíná, jak vroucně se modlila, aby jí dal Pánbůh sen, v němž by se jí zjevil ten, jehož si duše její byla oblíbila. Důvěra, kterou na osudný věneček kladla, nezklamala ji; viděla ve snu muže vysokého vzrůstu, jasného, upřímného vzhledu — toho, jemuž rovného pro ni ve světě nebylo. Usmívá se babička té dětinské chtivosti, s jakou před slunce východem do zahrady pospíchala k jabloni, by nazpátek přes jabloň věneček přehodila a ještě se dověděla, zdali Jiřího svého brzy aneb dlouho neuvidí. Pamatuje se, jak ji vycházející slunce plačící dostihlo v zahradě, plačící proto, že věneček daleko přes jabloň přelítl, a tudy nebyla čáka, že se s Jiřím brzy shledá. — V zamyšlení stojí babička dlouhou chvíli, mimovolně ruce sepne, mírný její, důvěrný zrak obrátí se vzhůru k zářícím hvězdám, a z úst vyplyne tichá otázka: „Kdy se asi, Jiří, shledáme?“ — Tu převěje větřík lehounce bledou tvář stařenky, jako by ji líbal duch zvěčnělého. Stařenka se zachvěje, udělá kříž a dvě slze padnou na sepiaté ruce. Po chvíli vejde tiše do stavení.
"Položte je zítra pod prameny, aby se voda třikrát přes ně přehrnula, to pomohlo mému též," poradila žena, obrátila se na druhou stranu a spala."
 
Děti vyhlížely z oken, kdy rodiče přijedou; byli v městečku v kostele. Otec dal ten den na mši svatou, a babička dala ten den na modlení za všecky Jany svého rodu, počítajíc od kolikátého kolena. Krásný věnec, přání, dary — všecko leželo na stole přichystáno; Barunka vyslýchala jednoho i druhého, ale samým chvatem vynechalo se tu slůvko a tam slůvko, a musela začít znova. Babička měla díla plné ruce, ale chvilkami otevřela dvéře, nahlídla do pokoje a s napomenutím: „Buďte hodné, nic tu nevyvádějte!“ zase odešla.
Ráno když si poutníci před kostelem shromáždění ruce podávali s obyčejnými slovy a "odpusťme si", neboť šli ke stolu páně, ozvaly se za Kristlou a Ančou dva známé hlasy:"I nám budiž odpuštíno."- "I bez zpovědi dáváme vám rozhřešení," odpověděla Anča, podávajíc ruku Tomšovi, Kristla pak s uzarděním podala svoji Míloví. Chlapci dali se pod vůdcovství Martine a šli s ostatními do kostela.
 
Právě šla babička nařezat čerstvé petržele do zahrádky, tu běží Kristla po stráni, nesouc něco v šátku zabaleného. „Dej Pánbůh dobré jitro, babičko,“ pozdravuje s tváří veselou, zářící, že se babička na ni až zakoukala. — „Tyť vypadáš, děvče, jako bys na růžích se byla vyspala,“ povídá jí babička, usmívajíc se. — „Uhodla jste, babičko, moje podhlavničky jsou samý květ,“ odpověděla Kristla. — „Ty čtveračko, nechceš rozumět, ale nechť je tak nebo tak, jen když bude dobře; viď, holka?“ — „To, to, babičko,“ přisvědčila Kristla, ale dovtípíc se smyslu babiččiných slov, trochu se zarděla. — „Co pak to neseš?“ — „Nesu vázaného Jeníkovi; vždy se mu líbí naše rousné holubi, přinesla jsem mu pár mladých, ať si je hledí!“ — „Ale což si’s dělala škodu, vždyť ono to nemuselo být,“ mínila babička. — „Rádo se stalo, babičko; já mám děti ráda, a děti mají zase z takových věcí radost, tedy jim ji nechme. Ale mně se všecko zdá, že jsem vám nepověděla, co se na včerejšek v noci u nás dělo.“ — „Včera bylo u nás jako na Pražském mostě, nepřišly jsme ani k řeči, ale vím, že jsi mi chtěla něco povídat o tom Taliánu. Tedy povídej, ale musíš vzít z každého verše slovo, čekám naše už z kostela, a hosté budou tu co nevidět,“ pobízela babička Kristlu. — „Tak si pomyslete: on ten obejda, ten Talián přicházel k nám každý den na pivo — to by nebylo zle, hospoda je pro každého člověka — ale ne, aby jako pořádný člověk za stolem seděl, vysmejčil jako pometlo celý dvorek, i do kravína vlezl, zkrátka, kam se já vrtla, tam byl v patách. Tatík se na to mračil, ale znáte ho, je dobrý člověk, nerad ublíží kuřeti a nerad si také hosty odrazí, zvlášť zámecké. Spolehl se tedy na mne; já ho několikrát zhruba odbyla, ale on jako bych mu nejpěkněji řekla, a vím, že rozumí česky, třebas i mluvit neuměl. Vedl ustavičně jen svou: „esky olka, mám rád,“ ruce přede mnou spínal, ba i klekl.“ — „To je kůže!“ povídala babička. — „I to máte tak, babičko, ti páni, ti vám toho nahamoní, až vás uši brní; kam by člověk přišel, aby jim to věřil, takové řeči se mi v hlavě ani neomží. Ale ten Talián mne domrzel. Předevčírem byly jsme na louce hrabat, tu se tam namátl Míla — (babička se tomu namátnutí usmála) — mluvili jsme všelicos, řekla jsem mu taky, jaký to máme s tím Taliánem kříž. — „No, jen to nech, však já se postarám, aby k vám nešel.“ — „Ale abyste tatíka nerozhněvali,“ povídám, neboť já znám žernovské hochy, to jsou prošívané podšívky. — Večer přijde milý Talián zase; ale za malou chvilku přihrnuli se hoši, byli čtyři, mezi nimi Míla a jeho kamarád Tomeš — znáte Tomše, ne? Dobrá kopa, bude si brát Anču Tichánkovic, moji kamarádku. Já měla radost, když přišli, jako by mi na nové šaty někdo dal. Běžím s chutí nalívat a každému jsem připila. Talián se zamračil zle; jemu já nikdy nepřipiju, šlak mu věř, aby člověku něčeho nedal. Hoši sedli za stůl a začali hrát v karty, ale to jen na oko, přitom se ustavičně Taliánovi pošklebovali. Vítkovic povídá: „Koukejte se na něho, vyhlíží jako sůva z nudlí!“ — Tomeš zas na to: „Já se ustavičně na něho dívám, brzo-li si neukousne zlostí nos. Mnoho práce by mu to nedalo, sahá mu beztoho až na bradu!“ — Tak vám to šlo; Talián všecky barvy přeměňoval zlostí, ale ani necekl. Konečně přece hodil peníze na stůl, nechal pivo stát a bez pozdravení odešel. Já udělala za ním kříž, hoši ale povídali: „Kdyby nás byl mohl pohledem probodnout, bylo by po nás.“ Když odešel, šla jsem po svých; to víte, co máma postonává, na mně se všecko zavírá i otvírá. Hoši také odešli. — Už bylo snad po desáté, když jsem šla do komory spat. Začnu se svlékat, tu na okénko: ťuk, ťuk, ťuk. Myslím si, to je zajisté Míla, snad si něco zapomněl; on vždy něco zapomene, já mu říkám, že jednou hlavu u nás nechá!“ — „Už se stalo,“ přikývla babička na dosvědčenou. — „Přehodím si šátek,“ pokračovala Kristla s usmáním, „a jdu rychle okno otevřít; a hádejte, kdo to byl? — Talián! Bouchnu oknem a leknutím jsem si uplivla! On mne vám začne prosit a mluvit, a ví, že mu nic nerozumím, pak mi podával zlaté prsteny s prstů. Já se vám dopálila, vezmu džbán s vodou, jdu k oknu a povídám: „Jdi odtud, ty posituro, a hledej si frejů tam u vás, ne zde, sice tu vodu na tebe vychrstnu!“ Trochu ucouvl od okna, ale v tom vyskočili z křoví hoši, popadli ho do hrsti a ústa mu zacpali, aby nemohl křičet. „Počkej, Taliáne taliánskej, teď ti dám co pro to,“ ozval se Míla. Já ale prosila Mílu, aby ho nebili, a zavřela jsem okno — vlastně jen přivřela, nedalo mi to, abych se nepodívala, co s ním budou dělat. — „No, Mílo, co s ním? Chlapíka je kde nic tu nic, a srdce zaječí, třese to s ním, jako by měl klepavku.“ — „Vyšlehejme mu žehavkama,“ navrhl jeden. — „Namažme ho kolomazí,“ druhý. — „Nic to,“ rozhodl Míla. „Tomši, ty ho drž, a vy, hoši, pojďte se mnou.“ — Odběhli. Za malou chvilku se vrátili, přinesli tyčku a kolomaznici. „Hoši, zujte mu botky a vykasejte nohavice,“ poroučel Míla. Hoši hned poslechli; když je začal kopat, chlácholili ho jako zlého koníka: „Hahou, malý, hahou!“ — „Nedostaneš podkůvky, neboj se!“ povídal mu Míla; „jen ti nožky namažem, aby se ti běželo líp domů!“ — „Alespoň načichneš zdravou vůní,“ smál se Tomeš; „beztoho smrdíš tou voninou, jak by facky dával.“ — Když mu namazali nohy, jako by botky měl, položili mu tyčku na plece, ruce mu roztáhli a přivázali ho na ni jako na kříž. Talián chtěl křičet, ale Tomeš položil mu dlaň na ústa a držel ho jako v skřipci. „Takovým lenochům, jako tys,“ povídal, „neškodí, hnáty trochu natáhnout, beztoho se ti žíly zkrátí.“ — „Hoši,“ poroučel zase Míla, „svažte mu botky, hoďte mu je přes rameno, a vyvedem ho na silnici; ať jechá, odkud přišel.“ — „Počkejte, dáme mu kytku za knoflík, aby přece viděli, že jde od holky,“ řekl Vítkovic, utrhl kopřivu a bodlák a zastrčil mu to na frak. — „Tak, teď to máš, jsi celý pěkný, můžeš jít s dary!“ smál se Míla; vzali ho s Tomšem pod paždí a šourem ho tiše vyvedli ze sadu. Za chvilku přišel Míla ještě k okénku, povídal, jakou měl chlapík zlost a jak s bidlem utíkal. „Ale, jak jste ho vyčíhali?“ ptám se Míly. — „Inu,“ povídá, „já ti chtěl dát dobrou noc, řekl jsem tedy hochům, aby na mne posečkali ve mlýně, sám jsem stál v sadě. Tu vidím přes stráň dolů někoho se plížit jako zloděje a krást se k tvému okénku. Jakmile jsem ho poznal, tichounce vyjdu ze sadu a pro hochy. Tak se nám to dobře podařilo. Mně se zdá, že se bude bát vícekrát sem přijít.“ — Včera jsem se té posituře celý den smála, ale večer byl u nás ponocný Kohoutek, on je u nás každý den, rád si zavdá a pak co ví, to vykokrhá. Ten nám začal vypravovat, jak přišel Talián v noci domů. „To byli nějaké šelmy, ti ho zdělali,“ povídá, a začal ho popisovat až hrůza; to víte, že udělal z komára velblouda. Psi se prý na něho sápali, jaký byl hrozný — a žena měla prý do rána co drhnout, aby mu kolomaz smyla. Dal jim stříbrný tolar, aby nic neříkali v zámku, a zaříkal se prý strašně, že se těm chlapům pomstí. Já se teď bojím o Mílu; povídá se, že jsou ti Taliáni zlí lidé. A ještě to povídal Kohoutek tátovi, že chodí Talián k Mariánce správcovic, a že si myslejí staří, když ho má paní kněžna ráda, že mu dá dobrou službu na panství, a pak že by si mohl dceru vzít. No a vidíte, babičko, Míla chce do dvora se dát za pacholka na rok, aby nemusel být vojákem; to víte, jak to chodí, — když by Talián ale na něho přištíval, správce ho nevezme a bude v bryndě. To jsem si všecko rozmyslila, a už mne to nic netěší, co ti hoši vyvedli; — dnešní sen mne ovšem zase potěšil, ale což je to platno! Co vy tomu říkáte, babičko?“ — „Moudré to nebylo od těch hochů, ale dejme chase rozum, dokonce, když se do toho láska vplete. Můj Jiří také vyvedl takový kousek a trpěl za to.“ — „Co pak, babičko?“ — „Inu, snad bys nechtěla, abych se pustila do rozprávky; až při příležitosti povím ti to. Beztoho jsme se zapomněly, a zdá se mi, že slyším dusot koňů; to jsou už naši. Pojďme! Já si to musím všecko rozmyslit, cos mi řekla, snad budu vědět pak nějaké rady,“ doložila babička, vcházejíc přes práh.
Po kostele šli se všickni do lázní vykoupat, při čemž si starší ženy a muži dávali obyčejně baňky sázet, to patřilo k celku. Po koupeli kupovalo se pouti. Panímáma nakupovala celé balíky obrázků, růženců, figurek a rozličných jiných dárků. "Mám tu čeládku, přijdou mléči, každý kouká, abych mu dala pouti," povídala babičce. Vedle babičky stála stará Fousková, také babička, ráda byla by koupila klokočový růženec, ale když jí řekl kupec, že stojí dvacet krejcarů dobrých peněz, smutně ho položila zase na krám pravíc, že je drahý.
 
Děti slyšíce Kristinčin hlas, vyběhly do síně, a když Jan dostal krásné holoubátka, popadl děvče okolo krku a tak ji radostí silně tiskl, že jí zůstala na bílém hrdle červená pruha. Byl by si je také nejraději hned sám do holubníka donesl, kdyby nebyla Barunka zavolala: „Už je tatínek zde!“ Skoro zároveň s kočárem došli k Starému bělidlu i pan otec a pan myslivec. Pan Prošek vida se v kole milých přátel a rodiny, kterou on tak vroucně miloval a jíž tak málo do roka užil, byl velice pohnut, a když začala Barunka přát, polily ho slze. Děti vidouce otce plakat, i matku i babičku, zajíkaly se v řeči a pustily se také do pláče. Bětka a Vorša, poslouchajíce u dveří odříkávání, přikryly si oči modrými zástěrami a plakaly též jedna víc než druhá. Pan otec točil pikslou jako mlýnským kolem, pan myslivec šoustal rukávem krásný lovecký nůž (neboť byl v celé parádě), aby své pohnutí zakryli; Kristinka ale stála u okna a pranic se za slze nestyděla, až pan otec k ní přistoupna, pikslou na rameno jí klepl, šeptaje: „Viď, to ty si myslíš, až mně budou tak přát!“ — „Vy, pane otče, vždycky musíte člověka škádlit,“ povídalo děvče a oči utřelo. Slze v oku, ale radost a spokojenost v srdci, přistoupil pan Prošek ke stolu, nalil do poháru vína. „Na zdraví všech!“ pravil, vyprázdniv první pohár. Na to pili všickni na zdraví hospodáře, a brzy zářily jim tváře veselostí. Jeník byl nejblaženější: on dostal od myslivce dva králíky, od panímámy velikánský koláč, vším kořením mazaný, co on rád, od babičky jeden z těch dvacetníků, co měla schované v plátěném pytlíku v truhle, od rodičů dary, a po obědě se tu z nenadání vyskytla v sadě paní kněžna s komtesssou, a když pan Prošek i paní s babičkou a s dětmi ven vyběhli přivítat je, dostal Jeník krásnou knihu od komtesssy, v níž byla rozličná zvířata vymalována.
"Drahý, ten drahý," rozhorlil se kupec; "to jste neměla, osobo, jaktěživa klokočový růženec v ruce. Kupte si perníkový!"
 
„Já se přijela podívat, Jene, jak se dnes veselíš,“ přívětivě oslovila kněžna svého štolbu.
"Inu pantáto, jinému nebude drahý, ale mně je, poněvadž nemám víc než půl zlatého šajnu svého jmění."
 
„U mé rodiny a s několika dobrými přáteli vždy dobře, Osvícenosti,“ odpověděl pan Prošek. — „Kdo je u tebe?“ — „Sousedé moji, mlynář se svou rodinou a Riesenburský myslivec.“ — „Nenechej se mnou zdržovat, vrať se mezi ně, já též hned odjedu.“ — Pan Prošek se poklonil, netroufaje si velitelku svoji zdržovat, ale prostosrdečná babička začala hned. „I to by bylo krásné, abychom milostivé paní kněžně a milostslečně ani koláč nepodaly. Jdi, Terezko, jdi, přines; co přijde z nenadání, přijde k chuti. Barunko, ty odběhni pro košíček, načešu trochu třešní. Snad by milostivá paní také trochu smetany nebo vína?“ — Jan i Terezka byli v rozpacích, báli se, aby to prosté pobídnutí kněžnu neurazilo, ale naopak, a přívětivým usmáním skočila s koně, podala uzdu Janovi a sedajíc na lavičku pod hrušku, pravila: „Vaše pohostinství bude mi milé, nechci však, abyste hosti zanedbali; ať tedy přijdou mezi nás.“
"Za to nekoupíte klokoč," řekl kupec. Fousková odešla, ale babička šla za ní a povídala jí, aby s ní šla k jinému kupci, ten že má velmi laciné zboží. A vidíme! Ten kupec dával všecko za pac, jak to babička sama chtěla, takže Fousková za půl zlatého nejen klokočový růženec, ale i obrázky a jiné drobotiny dostala. Když ale od krámu odešly, povídala Barunka: "Viďte, babičko, vy jste tomu kupci to zaplatila, co scházelo; však já dobře viděla, jak jste na něj mrkala, aby Fousková neviděla."
 
Paní Prošková odběhla, pan Prošek, uvázav koně u stromu, donesl ven stolek, a za chvíli přišel pan myslivec s velikou poklonou a pan mlynář s velikým upejpáním; když se ho ale paní kněžna ptala, jak se mele, mnoho-li užitku mlýn mu nese, byl ve svém živlu a tak dalece se osmělil, že podal kněžně šňupec tabáku. Když byla s každým vlídně slovíčko promluvila, přijmula od paní Proškové koláč a od babičky sklenici smetany.
"Když jsi viděla, viděla, ale nepovídej dále; co dává pravice, nesmí vědět levice," odpověděla babička. Kristla koupila si stříbrnou obroučku, na níž byly dvě hořící srdce; Míla hned koupil si také obroučku, na níž dvě v sebe složené ruce byly. Všecky ty dárky dali si poutníci dotýkat a světit a růženec, obroučku, obrázek aneb knížku dotýkanou choval každý co relikvii.
 
Děti zatím obklopily Jana, který jim ukazoval svoje zvířata, a komtesssa stála u nich, těšila se z radosti a z obdivu jejich, mileráda odpovídajíc na každou jejich otázku.
Majíce vše to zařízeno, poděkovali poutníci svým hostitelům, ještě jednou se pomodlili u div otvorné studánky, a pod ochranu matky boží se poroučejíce, vydali se na cestu k domovu. Ve Rtýnském lese, nedaleko devíti křížů, u studánky se odpočívalo; žízniví jsouce, shrnuli se okolo pramene, a když viděli, že dává Kristla Míloví pít z dlani, přišli, aby jim také nalila, což ona ráda udělala. Nato staří rozsadili se do trávy, povídali si, co a zač nakoupil kdo pouti, a o těch procesích, co tam zároveň s nimi byly. Děvčata rozešly se po lese trhat kvítí na věnce a chlapci opravovali zatím velký hrob a dřevěné na něm křížky.
 
„Maminko, podívejte se, to je naše srnka!“ volal myslivcův Bertík na matku, když jim Jan ukazoval srnu, a matky i děti sestrčily hlavy do knihy.
"Povězte mi, Ančinko, proč je zde těch devět křížů?" ptala se Barunka, rovnajíc Anči kytice na věnec, jejž uvíjela.
 
„Sultán! To je Sultán!“ zvolal Vilém, a když na to vykřiknutí Sultán mezi nimi se vyskytl, ukazoval mu Jan knihu, řka: „Vidíš, to jsi ty!“ I velikánský slon tam byl, jehož se Adélka až lekla; kůň tam byl i krávy, zajíček, veverky, slepice, ještěrky a hadi, ryby, žáby, motýlci, berušky i ten mravenec; to všecko děti znaly, a babička si povídala, vidouc štíry a hady: „Co ti lidé všecko neudělají, i tu havěť vymalujou!“ Když ale paní mlynářka chtěla vidět zlou saň, které z huby oheň srší, povídala komtesssa, takové zvíře že není, to že je vymyšlená potvora. Pan mlynář ale zaslechl to, zatočil pikslu v prstech, ušklíbl se, řka: „I, milostslečno, není to vymyšlenost, takových jedovatých zlých saní s ohnivými jazyky je dost na světě, ale patří k člověčímu pokolení, proto nejsou mezi těmito nevinnými zvířaty.“ Komtesssa se usmála, panímáma ale klepnouc pana otce přes ruku, pravila: „Mnoho řečí, pantáto.“
"Poslouchejte, já vám to povím. Nedaleko odtud je starý hrad rozbořený, na Vizmburku tam říkají. Před dávnými časy byl na torr hradě panoš a ten se jmenoval Heřman. Měl on rád děvče tu nedaleko z jedné dědiny.
 
Kněžna zatím s myslivcem a Janem o všeličem mluvila, až se ptala také, je-li v okolí mnoho pytláků.
Chodil za ní ještě jiný, ale ten se jí nelíbil, a ona dala slovo Heřmanovi. Měla být svatba.
 
„Ještě mám dva takové taškáře; byli tři, ale toho nejhloupějšího jsem několikrát pokutoval, teď sedí doma; ale ti dva jsou po šlaku chytří, není možná jich dostihnout, leč bych jim trochu broků do těla vehnal. Pan nadlesný mi to ovšem vždycky poroučí, ale je to na pomyšlenou, k vůli zajíci člověka zmrzačit.“
Ráno ten den přišla Heřmanova matka k němu a přinesla mu červená jablka a ptala se ho, proč je tak zamyšlen, a on na to, že sám neví. Matka prosila ho, aby nejezdil, že se jí nehezky snilo, ale on vyskočil, dal matce spánembohem a vyskočil si na brůnu. Ale brůna nechtěla s ním ze vrat; matka ho zase prosí. "Synu, zůstaň doma, zlé to znamení, nedobře se ti podaří", on ale neposlechl, bodl koně a vyjel přes most. Brůna se vzepnula a nechtěla dál, a matka ho do třetice prosila; ale Heřman na nic nedbal, a přece jen jel k nevěstě. A když jeli na svatbu a sem na toto místo dojeli, zaskočil je ten druhý hoch, co se o nevěstu ucházel, se svými kamarády. Začali se bít ti dva sokové a Heřman byl zabit. Když to nevěsta viděla, vrazila do sebe nůž, svatebníci zabili toho soka, a tak prý tu devět lidí zahynulo. Pochovali je všecky do jednoho hrobu a dali jim na památku devět křížů. Od té doby se ty kříže vždy opravujou, a když tudy jdeme letního času, zavěsíme někdy věneček na ně a každý obětuje otčenáš za jejich duše." Tak dokončila Anča; stará Fousková ale, která byla nablízku houby hledala a vypravování částečně poslouchala, zakroutíc hlavou pravila: "Tomu není tak, Anče; Heřman byl panoš z hradu litobořského, a ne z vizmburského, a nevěsta byla ze Svatoňovic. A to byl zabit, dříve než přijel k nevěstě, s mládkem a starosvatem; nevěsta ho čekala, ale nedočkala se ho. Sedli ke stolu, a tu zvonili hrana; nevěsta se ptala potřikrát matky, komu zvoní hrana, matka se vždy vymlouvala, tu že tomu, tu že onomu, až nevěstu dovedla do komory, kde ležel Heřman zabitý. Nevěsta, když to viděla, probodla si srdce. Pochovali je tu všecky. Tak jsem to já slýchala," doslovila Fousková.
 
„Nechci, abyste to kdy udělal,“ řekla kněžna.
"Kdož to může rozsoudit, která z nás má pravdu, když se to stalo před pradávnými časy. Konečně ať se stalo jak stalo, dost zle, že se stalo, lépe kdyby se byli mohli vzít a šťastně žít."
 
„Já si také myslím, že pro tu maličkost milostivá vrchnost nezchudne, a na vysokou zvěř se pytlák neodváží v revíru.“
"Pak by ale nikdo o nich byl nezvěděl, nevzpomínali bychom na ně, ani jim hrob nevěnčili," ozval se Tomeš, opravuje jedlový křížek, který byl porouchán.
 
„Slyším ale, že mi lid v lesích mnoho krade?“ ptala se kněžna.
"I což je to plátno, já bych přece nechtěla býz žákovou nešťastnou nevěstou," mínila Anče.
 
„Inu,“ řekl myslivec, „já sloužím milostivé vrchnosti hezkých pár let, ale škoda, co mi lid za ten čas v lesích nadělal, nestojí za mnoho. Ono se mnoho mluví; ku příkladu, já bych mohl dát pokácet kolik stromů do roka, prodat, a když bych to nemohl fortelně súčtovat, řekl bych: ukradlo se. K čemu si ale obtěžovat svědomí lží a podvodem. Na podzim, když přijdou hrabačky na stlaní, chudý lid na dříví, jsem vždy na blízku, hromuju, až se les otřásá, aby měli strach a žádnou škodu mi netropili; ale což mám takovou starou babku napolo zabít, když si někdy ňáké tlustší topůrko přibere, jako to někteří dělají? Proto milostivá vrchnost živa bude, myslím si, a chudý lid se také obživí a řekne tisíckrát zaplať Pánbůh. To vše já nepočítám za škodu.“
"Ó já také ne," pravila Kristla, přicházejíc ze zástromí s věnečky.
 
„Dobře tak děláte,“ přisvědčila kněžna. „Než ale musí tu být na blízku přece jen zlý lid. Předevčírem v noci šel Piccolo z městečka a v bažantnici chtěli ho obrat; když se ale bránil a křičel, zbili ho, až zůstal ležet; posud je churav. Tak se mi řeklo.“
"Inu, já bych si také nepřál v svatební den být zavražděn," přece byl Heřman šťastnější než ten jeho sok. Velké to musely být muka, když tu, kterou miloval, jiný domů si veze. Za toho patří nám tím vroucněji se modlit, umřel ve zlém a v neštěstí, Heřman v štěstí a v milosti boží."
 
„To se mi zdá víře nepodobno, Osvícenosti,“ kroutil hlavou pan Prošek.
Děvčata pověsily věnce na kříže, rozházely ostatní kvítí po rovu mechem a pomodlivše se vrátily se k poutníkům. Zanedlouho vzal vůdce hůl, chlapec zvedl a zpívajíce ubírali se poutníci k domovu. Na rozcestí nedaleko Žernova čekali na domácí lidé; jak zaslechly zpěv a zdaleka viděly vlát červený fábor, matkám vstříc, nemohouce se dočkat pouti. Než došlo procesí do vesnice, chlapci na nové trubky, pískali na píšťalky, proháněli se s dřevěnými koníky, neslyší panenky, košíčky, obrázky a srdéčka z marcipánu. Po modlení v kapličce poděkovali poutníci svému vůdci, mládec postavil svěřený kříž do kapličky, věnec s fáborem pověsil se na oltář a pak se rozešli všickni do svých obydlí. Když podávala Kristla Anči ruku při rozchodu, podívala se tato na stříbrný kroužek, jenž se Kristle na prstu třpytil, a s usmáním povídá: "To není ten, cos koupila."
 
„Jaktěživi jsme neslyšeli, aby tu bylo zbojníků jakých v bažantnici, aniž kde nablízku,“ ozvali se myslivec i mlynář.
Kristla se trochu zarděla, ale než odpověděla, přišeptal Míla Anči: "Ona mi dala srdce, já jí ruku."
 
„Cože se to mělo stát?“ ptala se babička, přistoupnouc blíže. Myslivec jí to pověděl. „I totě kůže prolhaná,“ povídá babička, podeprouc si v rozhorlení ruku o bok „Že pak se nebojí Pánaboha. Povím já to milostivé paní jinak.“ A tu začala povídat, co jí byla Kristla ráno svěřila. „Ne snad abych chválila, co ti chlapci udělali, ale což je platno, každý hájí své. Kdyby kdo byl toho větroplacha viděl stát u okna děvčete v noci, rozneslo by se to jako po troubách, a děvče by mělo dobré jméno a štěstí zkažené; už by se řeklo: „I což ta, chodili k ní páni, nehodí se mezi nás.“ Děvče má ale strach, aby se jim ten člověk nemstil,“ doložila babička.
"Slušná to výměna; dej Pánbůh zdaru, " přisvědčila Anče.
 
„Ať se nebojí, já to srovnám,“ řekla kněžna; na to pokynula komtessse k odjetí, obě vsedly na koně a vlídně pozdravíce společnost, rychlým cvalem ujížděly k zámku.
U statue pod lípami u mlýna seděla Proškovic rodina a pan otec; chvilkami dívali se na Žernovský kopec. Čekali poutníky. A tu když slunce poslední paprsek na vrch zasílalo a koruny širokých dubů a ztepilých jasanů zlatým světlem polívalo, zabělely se v stínu níže rostoucího křoví bílé plachetky a slaměné kloboučky rychle míhaly se mezi zelenem."Již jdou!" zvolaly děti, které se byly nejpilněji na stráň dívaly, a všecky tři pospíchaly k lávce, která vedla přes řeku k stráni. Proškovic s panem otcem, který si točil pikslou a trochu oči přimhuřoval, šli za nimi babičce a panímámě naproti. Děti babičku líbaly a obskakovaly, jako by ji rok nebyly viděly, Barunka zase chlubila se rodičům, zeji ani trochu nohy nebolely. Babička ptala se dětí, jestli si na ni přece vzpomínaly, a panímáma ptala se pana otce: "Co je nového?"
 
„To je pravda, že by si málokdo troufal s paní kněžnou tak mluvit jako naše babička,“ mínila paní Prošková.
" Že ostříhali holého; byla to rána, milá panímámo," odpověděl pan otec s velmi opravdickou tváří.
 
„I ono je někdy lépe mluvit s císařem nežli s písařem, a dobré slovo najde dobrého místa. Kdybych se byla nezmínila, kdo ví, co by z toho pošlo,“ pravila babička.
"Od vás se člověk nikdy pravdy nedoví," zasmála se panímáma a plácla pana otce přes ruku.
 
„Vždyť já to říkám, že je ta paní bledě v tom, že ji obelhávají kde kdo,“ mínil myslivec, jda s panem Proškem a mlynářem nazpět do světnice.
"Když jste doma, to vás škádlí, a když jste pryďchodí zamračen a nemá nikde stání," povídala paní Prošková.
 
K večeru přišel Kudrna, a jak slyšely děti flašinetl, pustily se s Kristlou, Bětkou i Voršou do tance. Také šampaňské se pilo, paní kněžna je poslala hospodáři, aby pili na její zdraví. Ani na Viktorku se nezapomnělo, babička nesla, když se smrklo, ke splavu na omšený pařez dobrou výslužku.
"To máte tak, paní kmotra, muži nás jen tenkráte znají ocenit, když nás pohřešujou." Tak se povídalo sem tam, vypravování nebylo konce. Svatoňovská pouť byla obyvatelům malého údolíčka byť i ne vzácnou událostí, neboť se rok co rok opakovala, ale vždy tak znamenitou, že bylo co mluvit o ní celých čtrnácte dní. Jestli se někdo ze sousedství do Vambeřic vypravil, mluvilo se o tom čtvrt roku před a čtvrt roku potom, a o poutnici mariicelské vypravovali si lidé od léta do léta.
 
Druhý den ráno žalovala panímáma babičce, že měl pantáta mnoho řeči a že po cestě šněroval, ale babička s usmáním povídala: „I panímámo, vždyť je to jednou do roka, a není kapličky, aby nebylo jednou do roka kázáníčko!“
[[Kategorie:Části]]
{{Konec formy}}