Odpověď p. Havlu Borovskému na kritiku Posledního Čecha: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
lepsi souvislosti |
link fix po vložení textu |
||
Řádek 20:
|PŘELOŽIL=
|LICENCE-PŘEKLAD=
|JINÉ=Havlíček zde odpovídá na reakci J. K. Tyla, která vyšla v Květech 8. 7. 1845 (roč. 12, č. 81, s. 323, [http://kramerius.nkp.cz/kramerius/handle/ABA001/4847998 online]). Viz též [[Poslední Čech (Havlíček)]] - původní Havlíčkova kritika a [
|WIKIPEDIA=
|WIKIPEDIA-DALŠÍ=
Řádek 27:
}}
{{forma|proza}}
S nestranností, jakou jenom si žádati můžete, přečetl jsem celou Vaši kritiku, ačkoli se mi brzy
počala nelíbiti, ba konečně i protiviti. Uvážil jste, milý pane! než jste se na tak smělou práci spustil, všechny následky svého neprozřetelného, mladicky bujného počínání? uvážil jste, jak lehko jest haněti a jak těžko opraviti, lépe učiniti? víte, že snad v celém světě není jediného človíčka, jenž by nedovedl každou kteroukoli novellu nějak pohaněti, ale že jenom málo který sám obstojnou dobrou novellu sepsati v stavu jest? Zapomněl jste, kterak se chovati má mladý, do života vstoupilý člověk proti patnáctiletým zásluhám v literatuře a v národnosti?! Co Vám a Vašim náhledům u mne a u veškerého citlivého obecenstva nejvíce uškodilo, jest právě ona nešetrnost, nepamětlivá veliké důstojnosti muže v celém národu velmi oblíbeného, ona smělost, s kterou škvrníte a hanobíte knihu národu svému v nynějších jeho poměrech veleužitečnou, která též podle vnitřní ceny své tak rozsáhlé čtenářstvo má a je i po Vaší zbrklé kritice míti bude? Vox populi, vox Dei! A pak ona trpká satira, ono patrné všude se snažení uvésti spisovatele v posměch, může toliko na nevzdělané, zlomyslné čtenáře působiti, u zkušeného, krasovědecky vzdělaného obecenstva právě tím všechny své důvody v podezření uvádíte, jakoby samy sebou dosti pravdy a váhy nemajíce, podobných žahadel k platnosti své nevyhnutelně potřebovaly. Ubezpečuji Vás, že bych Vás pro tyto ousměšky a trpkosti ani odpovědi hodným býti nemněl, kdybych zas s druhé strany (nechci Vám ani nejmenší zásluhy odepříti) v některých myšlenkách Vaší kritiky neviděl snažení o věc dobrot, ačkoliv jest zatemněno některými sice právem, mnohými ale neprávem na oblíbenou tu novellu naházenými hanami. Což myslíte, nezkušený mladíku! (odpusťte mi upřímnost mou dobře s Vámi smýšlející!), že kromě Vás nikdo jiný ony některé nedostatky na novelle p. T-ově nepozoroval? myslíte, že se na Vaši trošku ve mlýně čekalo? myslíte, že teprv od Vás jsme pochytili, že žádná věc pod sluncem není úplně dokonalá? anebo snad myslíte, že sám p. T. ještě mnohem lépe než Vy své vady nezná a o některých chybných maličkostech ve své novelle neví? ba ví o nich, milý pane! jako Vy, a ještě více ví, totiž jak by se napraviti mohly, kdyby mu to za práci stálo. A kdyby byla Vaše kritika až do nejmenší kommy spravedlivá (ačkoli se proti ní mnoho a nevývratně namítnouti může), dopustil jste se ní přece v nynějších
okolnostech veliké nespravedlnosti, kterou již nikdy nenapravíte. Zapomněl jste, že veliký
počet novell, které se s Posledním Čechem co do zdařilosti nikterak měřiti nemohou, přece v naší
literatuře s pochvalou přijat jest, a že tedy u čtenářstva v krasovědě nezkušeného nezaslouženě a nespravedlivě proti oněm zmíněným novellám zlehčen jest Vaší ostrou, hanlivou kritikou? (Dokončení.) atd. atd. atd
Tak asi měl p. T. odpovědít na moji kritiku, a postavil jsem onen formulář do předešlého čísla
Č. Vč. jen pro ponaučení p. T-ovi, aby budoucně, kdyby se mu takový pád přihodil, věděl, jak na
kritiku, kterou podstatnými důvody vyvrátiti nemůže, aspoň chytře odpověditi má, aby nesoudní
v aesthetice čtenáři třeba jen z lidské outrpnosti na jeho straně zůstali. Takto ale i moje kritika ve „Včele“ i jeho odpověď ve „Květech“ obě proti němu svědčí: moje kritika dokázala, že neuměl napsat dobrou novelu, a jeho odpověď dokázala, že umí vyvádět hrubé kousky. Persidský
básník Sady ve spise svém Khylustan praví: „Veliké a hluboké moře nezkalíš jedním kamenem.
Muž, kterého každá hana rozzlobí, má mělké dno“ … A onen latinské hádce přítomný rolník,
ačkoli ani slova latinsky (mnohému je každá kritika latinská) nerozuměl, přece poznal, která strana nepravá jest, totiž která se jako p. T. zlobiti počala. P. T. sám převedl hádku literární na pole osobností, hrubostí a nadávek, a přesvědčil mne pevně, že o slušnosti a dobrém vychování málo ví, a pak chce salonové žití popisovat, besedy dam z vyšší společnosti! Ou vej! Duch zdvořilosti, salonovosti nevychází z mezi kulis, netronuje na prknách! — Kdo se jen trochu v podobných kritičných hádkách zná, nevyhnutelně mi musí přisvědčit, že odpověď p. T-ova jest právě taková, jak vždycky odpovídají obyčejní umělci na zasloužené kritiky, když jejich pravdivost sami vnitřně cítí: napřed sami sebe jak náleží vychválí, pak obecenstvu za laskavé přijetí své práce poděkují a konečně bezbožného kritikastra jak se patří zectějí rozličnými hmotnými a vydatnými nadávkami. Dle tohoto systému i p. T. počal také s vlastní
chválou a přešel k poděkování slavnému publikum. Ovšem že každý nejlépe své dobré a zlé stránky
zná a oceniti dovede (ačkoli dle známého přísloví vlastní chvála není žádný znamenitý parfum); tuto bychom snad přece, třeba jen mladý literární jakýsi, p. T-ovi, zkušenému spisovateli, nějakou užitečnou radou posloužiti mohli. Nevěřte, vysoce vážený p. T-e! ó prosím nevěřte chválám, které se Vám samému o Vašich vlastních spisech zasílají: nemyslete, že Vaše spisy žádný nehaní, když Vám žádné hany poslány nebyly! Ó svět je zlý! svět je bezbožný, p. T-e, on nás do očí chválí a po straně haní. Věřte raději tomu, kdo se Vás do očí haněti nebojí! — Kritika, ta je Vaše nejvěrnější přítelkyně, Vaše milenka, s Vámi nejupřímněji smýšlí, ta při Vás setrvá až do konce, neopustí Vás, kdyby Vás i celé čtenářstvo opustilo, kdyby Vaše spisy již žádný nechtěl čísti, ona je bude čísti, jednou, dvakrát, s olůvkem v ruce, s zářícím se okem mateřské lásky. Vy věčně její, ona věčně Vaše, Vy oba svoji věčně, věčně, na mnohá léta, do skonání světa. —
Ale málem bych byl v zápalu mateřské lásky
| |||