Česká otázka/Naše obrození smysl národní a historický: humanita: Porovnání verzí

Není pochybnosti, že romantismu doby toto volání po stálé a důsledné práci nepostačí: co pak nejsme národ Žižkův a Prokopův? Jsme, ale i Husův a — Komenského. Je dobře, dívá)medíváme-li se zpět do naší slavné minulosti, ale musíme jí také rozumět, musíme z ní čerpat netoliko nadšení, ale i poučení.

V Žižkovi a Táborech vůbec, není pochybnosti, máme český typ, Žižka toť krev z krve naší, kost z kosti naší — ano, Žižka., to. jsme my. Není to polská exaltace, jakou Mickiewicz velebí — je to nadšení zvláštní, neztrácející ani na okamžik vědomí své sleposti, je to fatalistické „ryc nebo nic”, je to srdnatost nezlomná, hrozná sokovi, ale i hrozná všedrtícímu vítězi, hrozná tomuto proto, že v hloubi duše hárá jistá pochybnost a vědomí viny.

Krajnosti táboritskou a bratrskou postřehl již Rokycana i dal charakteristický výraz tomuto svému poznání, modlívaje se: „Dejž nám milý Bože, v prostředek uhoditi!"“

Kdo neslýchal by napořád pravidlo o zlaté prostřední cestě, které prý právě nám Čechům je tak potřebno? Je to však smutné pravidlo a zle nám, jestli se jím budeme spravovat; neboť znamená konec konců, že klátíce se mezi těmi krajnostmi, nemilou zkušeností poučeni hledáme na konec ve své nejistotě a neurčitosti prostřednost. Nikoli zlaté prostředí — ale souladně spojit máme obě vlastnosti ve vyšší jednotě duchovní a vzniknou charakterové, hořící tou pravou účinnou láskou. To pak nlebudenebude láska sentimentální a romantická, ale láska mužná, pevná, zlatá a jakožto zlato měkká a přece z kovu a z kovu ryzího, jednoduchého . . .

Z neurčitého, nejasného husitství vzkypělo táborství, důsledné v činech podle okamžitého vnuknutí, nikoli z rozvahy; bylo nepřirozené — již za dvě desítiletí po smrti Husově bylo zničeno (Lipany 1434). Avšak zároveň padá i husitství. Neboť kompaktaty husitství mravně bylo pochováno, — že tak dlouho živořilo, je jen důkaz síly reformační idee a českého národa. A v této osudné chvíli hlas svůj pozvedá Chelčický, překonávající husitism rozumem, táborství láskou. Z Chelčického povstala církev česká, udrževší se až podnes nepohlcena německým protestantstvím, jako husitism, Komenský stal se učitelem všech národů.

Tato ncpevnostnepevnost a neucelenoistneucelenost našeho charakteru netkví pouze v nedostatku pevné vůle a nestálosti citův, ale i ve zvláštní nepevnosti a nedůslednosti názorů. Již naši otcové prohřešili se proti Duchu svatému: zastavili se na půl cestě a ty své bratry, kteří usilovali o důsledné provedení reformy, potlačovali; za to v trest sami byli potlačeni a potlačen celý národ.

Denis i jinak dobře vycítil z naší minulosti tuto slabou stránku našeho charakteru. Jednaje o Rokycanovi Denis totiž řekl, že je z těch, „kteří majíce více smělosti v srdci nežli v duši, dovedou umříti za své zásady, ale nikoli přijímati nutné důsledky jejich".<ref>pag. 14.</ref> Podobně o Husovi samém a prvém hnutí husitském Denis napsal psychologicky právě tak správně : „Čechové od první chvíle pozbyvše sivého vůdce, který spíše stkvěl se cnostmi mučedlníka nežli duchem zakladatele náboženství, nepohnali ani nepřijali nikdy logických důsledků své smělosti."<ref>pag. 8, 9</ref>

Slýchat i důvody této bezcharakternosti ; malý, slabý národ si prý jinak nemůže pomoci — budbuď žebrat nebo intrikovat.

Život je boj a boj ten právě malým a slabším je těžký, vždyť právě v tom všecek je smysl toho boje — o spravedlnost vždycky jen slabší stáli a jí se domáhali. Je však možné, obstát v boji tom čestně, ačkoli nesnadno. Kristus dal pravidlo: „Aj, já posílám vás jalko ovce mezi vlky; protož buďte opatrní jako hadové a sprostní jako holubice."“ My Slované od přírody jsme prý národem holubičím — pozor, aby had v nás nezadávil holubici . . .

Odsud boj jeho proti sentimentálnímu vlastenčení a radikalismu. A jak už řečeno, právě v tom veliký byl Havlíček, že jsa tak jasný, určitý a netoliko srdcem, ale i hlavou poctivý, zůstal si důsledný v dobách všech, byl týž před revolucí, byl týž v revoluci, byl týž po revoluci. Psychologickou podstatu itéto poctivosti Havlíček velmi případně vyložil v článku, v němž jedná o stálosti, vytrvalosti a neohroženosti politické, klada si otázku, proč i poctiví lidé stávají se nestálými a konec konců slabými? „Příčina toho jest neurčitost a nejasnost jejich politického smýšlení. Puzeni jsouce jenom okamžitým citem a neurčitým nadšením, nedovedli si ještě utvořiti v hlavě pevný systém politických zásad, a proto kolikráte jim v nadšení přeskočí několik koleček a hodiny jejich politického smýšlení hrozně hřmotí, najednou ale zase bez pohnutí státi zůstanou. Právě proto, že se jejich smýšlení politické nezakládá na dobře promyšlených a ustálených zásadách, lehce se zaleknou a netroufají si to, co statečně smýšlejí, vždycky také činem vyznati . . . Mužové ale, kteří dle pevných zásad smýšlejí, kteří si utvořili pevná, nezrušitelná pravidla v politice, přes která nikdy ani nepřeskočí ani nepodlezou; takoví dovedou v čas přílišné politické bujnosti odporovat přemrštěncům, a nedbajíce toho, jestliže při tom často utrží nezasloužené nadávky, umějí ochladit jejich přílišnou zapálenost a uchrání tím kolikráte vlast od velikého neštěstí, za to ale se také nebojí v zarmoucených dobách politické sklíčenosti povznésti neohroženě hlasu svého proti škůdcům a nepřátelům svobody."“

Šlechta vedla si také podobně jako polská. Autorita královská byla podlomena, moc měst upadla, lid byl ujařmen; šlechta a páni zatím krok za krokem poddávali se panovníkům cizím, i páni pod obojí, až konečně došlo k bitvě na Bílé Hoře. Již v srdci české země cizinci stáli proti cizincům, neboť Čechové již nebyli pány své země, ani katoličtí ani protestantští, tito dokonce již i víru svou byli zaměnili za cizí. „Bitva, jež katolíkům vydala Čechy a jež málem by jim byla vydala svět, stála císařské dvě stě padesát mužů."“<ref>Denis, p. 736.</ref> Mohli Čechové býti Prozřetelností krutěji poníženi, nežli takovýmto konečným úpadkem, zpečetivším dvoustoletovou kolísavost?

Tak mstila se neurčitost a nedostatek pevných zásad, tak mstila se neláska k bližnímu, podrobivši r. 1487 vlastní lid. „Působením zajisté a z něho plynoucím mravním i intelektuálním ponížením prostého lidu stalo se, že tento ztratil živé a činné účastenství ve velikých zájmech celého národa — a když nastal boj o samostatnost, o nejvyšší zájmy celého národa, tu již nepodstoupil boj ten celý národ, ale toliko hlavně ienjen jedna třída, — kteráž nemohla o sobě najíti tolik síly, co celek stejně uvědomělý, stejným nadšením horoucí.“<ref>Radh. III., p. 155, 156</ref> Tak doznává sám Palacký politický dosah osudného roku 1487, kdy česká šlechta nevěrna se stala zásadám humanity, zradivší duchovní a mravní svobodu. R. 1487 v Čechách láska k moci a bohatství zvitězilazvítězila nad českým srdcem a rozumem. Toto království, věštil Všehrd na konci reformačního století, o něž rozbilo se všecko usilování nepřátel, zkázu vezme nespravedlností. A nespravedlnost ta dála se Čechům od Čechův. Opět týž Všehrd žaluje: Země česká... převyšuje okolní země . . . mužností lidí z ní pošlých, kdyby mužnosti té proti nepřátelům svým, ne sami proti sobě užívali, i spravedlností práv, kdyby je v své pevnosti nepohnutě držeti chtěli . . .

Kollár když ukazoval nám iiana dráhu osvěty, pokroku a člověokosti, ukázal nám tím zároveň na úkol, jejž v XV. století jsme opustili. Kollárova idea humanity — toť zároveň historický úkol odčinit r. 1487.

I v popředí naší politiky i našich stranických sporů stojí sociální otázka v konkretní a užší politické formulaci všeobecného práva hlasovacího. Již Havlíček žádal všeobecné právo hlasovací. Palacký tomu neprávem odporoval. To jsme iižjiž objasnili.

Strana mladočeská správně si do programu postavila již dávno týž požadavek „demokratický"„demokratický“. Sladkovský dokonce bvl pro všeobecné zastoupení poměrné; avšak neběží pouze o tento požadavek, nýbrž o celý a důsledný sociální směr vší naší národní taktiky. Mladší generace chápe úkol tříd sociálně silnějších, české studentstvo po příkladě svých kolegů v jiných zemích počalo dokonce působit mezi dělnictvem. Český student a český dělník jsou si hospodářsky a sociálně blízcí — již Rudolf Mayer, typ českého studenta, zapěl vřelé verše dělnické.<ref>Durdík, Básně Rudolfa Mayera 1873, p. 16 charakterisuje pěvce básně „V poledne” takto: „Mayer sešel se světa právě onom rozvoji sil a trvá nám v paměti co student. Ano studentem ho mohu zváti ... jakožto zvláštnost mohu ještě přidati český student; co českým studentem vře a hýbe, vřelo a hýbalo jeho duchem v nejčistším smyslu.”</ref> Později Barák byl živým prostředkovatelem mezi studentstvem a dělnictvem. Pravda, v těchto starších pokusech běželo ještě více o prognam národnostní a politický, než sociální, ale takový byl přirozený vývoj a netoliko u nás. Dnes běží především o program sociální. Avšak český student a český inteligent vůbec nesmí se domnívat, že je rozeným učitelem rolníka a dělníka — ve mnohém může a musí být i jejich žákem, sám maje se teprv učit, jen v míře skrovnější může jiným, již být učitelem. Dělnictvo a třídy hospodářsky a politicky slabší nesmějí nám být prostředkem; chybovali bychom, pojímajíce svůj úkol vůči dělnictvu jen národnostně a politicky; úkol je mravní a především mravní: neběží o to, získat dělníky, jak se říkává, mvšlénce národní, ale o to, zjednávat v celé společnosti naší cit pro spravedlnost — všecko ostatní bude nám přidáno.