Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola dvanáctá: Porovnání verzí

Tedy s pomoci Boží! neb na té všecko záleží, povídal Pedro dále. Musíte tedy vědět, že ačkoli strýc své neteři každého ženicha představil, všecky jeho vlastnosti a okolnosti jí rozložil a, aby se vdala a dle své chuti si vybrala, ji žádal, ona nikdy jinak mu neodpověděla než, že ještě nechce se vdáti, že jest mladá a posud neschopna nésti jho manželské. Na ty její, jak se zdálo, pravé výmluvy přestal strýc ji obtěžovat a doufal, že, až dospěje vyšších let, sama chotě dle své libosti si zvolí. Říkávalť, a měl pravdu, že nemají rodiče děti k sňatku proti jejich vůli nutit. A hle tu, že nikdo nebylby toho se nadál, jednoho dne zjeví se ostýchavá Marcella v pastýřském oděvu, a ač jí strýc a všickni s toho sráželi, odebere se s ostatními pasačkami do polí a počne své vlastní stádo pásati. Jak mile u veřejnost vystoupila a krása její na jevo vyšla, nemohu vám ani vypovědět, kolik bohatých mladíků, zemanů i sedláků pastýřský oděv na se vzalo a po polích za ní táhlo. Jeden z těch byl, jak praveno, náš nebožtík Chrisostom, který ji nemiloval, ale zbožňoval. A nemyslete si, žeby Marcelka, když takový svobodný a nevázaný život vésti počala, sebe menší příčiny k pochybnosti o své počestnosti a mravnosti byla zavdala; ano ona tak přísně bdí nad svým chováním, že z toho množství těch, co jí se dvoří a o ni se ucházejí, nikdo nesmí a nemůže se pochlubiti, žeby mu sebe menší naděje k ukojení své žádosti byla dala. Ona sice nevyhýbá a nechrání se společnosti pastýřů, nýbrž jest ve svém chování přívětivá a úslužná ke všem; jak mile ale kdo z nich svou lásku jí zjeví, třeba úmysl jeho tak čistý byl, jako svaté manželství, se vší nevolí jej odbude. A tímto svým chováním působí v té krajině více škody, než kdyby mor v ní zuřil; nebo její vlídnost a krása vábí všecka srdce k sobě, chladnost ale a odpor její přivádí je konečně k zoufalství, tak že vůbec nevděčnou a ukrutnou ji nazývají, což dobře povahu její znamená. A kdybyste, pane, asi den zde pobyl, uslyšel byste, jak tyto hory a doly nářkem nešťastných milenců jejích se rozléhají. Nedaleko odtud je místo kde několik buků stojí, a není jednoho, aby v hladké kůře jeho nebylo naznamenáno a vyřezáno jmeno Marcellino a pod některým z nich vyryt jest věnec, jakoby milovník nejzřejměji byl říci chtěl, že MareellaMarcella jej nosí a přede všemi kráskami tohoto světa zasluhuje. Tu vzdýchá jeden pastýř, tam běduje druhý, odtud slyšet milostné písně, odonud zoufalé truchlozpěvy.