P. Bonaventura z Kolína, kapucin, reformator města Fulneku: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m +odkaz na autora a autorská kategorie, poznámky k digitalizaci jako redakční poznámka |
redakční poznámky |
||
Řádek 4:
|AUTOR=[[Autor:Hynek Kollmann|Hynek Kollmann]]
|POPISEK=
|ZDROJ=Kollmann, Hynek. P. Bonaventura z Kolína, kapucin, reformator města Fulneku. In ''Sborník historického kroužku'', sešit 3, rok 1894. Odpovědný redaktor prof. PhDr. M. KOVÁŘ. Praha : Družstvo Vlasť. ISSN 1803-3091. OCLC 183234384. Strany 87–105.<ref group="red">''Digitalisováno ve Fulneku L. P. 2009.''
|VYDÁNO=1894
|ISBN=
Řádek 85:
„V postě roku minulého (1623.) vyslán byv kázat od svého olomouckého guardiana, ten den po popelci<ref>Totiž 2. dne března 1623.</ref> přišel jsem do Fulneku na slezských hranicích, kde nikdy před tím nebyl viděn kapucin. Abych tam kázal se zdarem, bedlivě pídil jsem se po všem, co mi bylo nutno zvěděti, a s bolestí poznal jsem, že k Fulneku počítá se sic 18 vsí, ale není v něm ani tolik katolíků, nýbrž pikharti (rozuměj čeští bratří), kalvinisté, lutherani a několik pod obojí. Jakmile vyzkoumal jsem to, všechnu svou snahu, práci, péči, píli, všechny myšlénky, ba veškerého ducha svého na to jsem upjal a nařídil, abych ovce zbloudilé vedl ke zdravé pastvě písma svatého a nazpět uvedl do ovčince Kristova. Tudy po celý půst (hlásaje slovo Boží, naléhaje ať vhod ať nevhod, vyčítaje, zapřísahaje, laje ve vší trpělivosti a učenosti) vyváděl jsem a nazpět uváděl je tak věrně, že denně přemnozí snažně prosili, aby byli připuštěni do ovčince Kristova a k jednotě církve katolické. Když pak týden svatý blížil se, na čas učinil jsem konec článkům záhadným a vyloučiv bezbožné, kteříž o zpovědi ušní (tak totiž ji jmenují) praví, že pošla z dílny ďáblovy, a o papežencích, když vymáhají a hlásají zadostučinění za hříchy, tvrdí, že nejenom zmenšují zásluhy Kristovy, který sám dosti učinil za hříchy naše, nýbrž spíše vynasnažují se venkoncem vyhladiti je z paměti lidské, vyloučiv, pravím, tyto, zval jsem lid na kázání o utrpení Páně a ke slavnému processí kajících, aby viděli a poznali, zda chceme utrpení Kristovo uvrci hluboko v zapomenutí, či spíše vštípiti a vtisknouti je v srdce lidí pomocí rozličných nástrojů pašijových, postav, obrazův a maleb.“
„O velký pátek<ref>Veliký pátek připadl r. 1623. na 14. den dubna.</ref> když jsem byl v noci a časně z rána kolem kazatelny pěkně uspořádal všechny nástroje utrpení Páně, jakmile <font color="red">l</font>id<sup><font color="red">96</font></sup> vešel do kostela, druh ptal se druha, co to bude, a jaké že jsou to přípravy neobyčejné a nikdy neviděné? V hodinu určenou s železným kruhem a řetězem na hrdle a s rukama uvázanými provazem ke krku vstoupil jsem do chrámu, v jehož středu nadpis umučení — Umučení Pána našeho Ježíše Krista — zapěl jsem hlasem truchlivým, u paty kazatelny silněji, na kazatelně vysokým a jasným hlasem totéž jsem zalkal a na thema: „Vyjděte a pohleďte, dcery sionské na krále Šalomouna v koruně, kterouž ho korunovala matka jeho v den zasnoubení a v den veselosti jeho,“<ref>Píseň Šalomounova 3, 11.</ref> měl jsem kázání, po němž ohlásil jsem průvod večerní,<ref>Stať tato je v prvním dopise velmi zkrácena; tam čte se začátek její takto: „O velký pátek po kázání o utrpení Páně ohlásil jsem procesí, k němuž“ atd.</ref> k němuž jakožto ku věci neslýchané a nikdy nevídané na kolik mil cesty sběhl se lid. Večer všechno připraviv a hezky urovnav, uvedl jsem průvod z nově obrácených do kostela a na slova: „Užasněte nebesa nad tím a brány jeho zkormuťte se;<ref>Jerem. 2, 12. </ref> plačte, andělé míru, a obyvatelé země, kvělte,“<ref>Podle Isaiáše 33, 7. (Aj vidouce to, křičeti budou, poslové pokoje hořce plakati budou) a Jeremiáše 47, 2. (křičeti budou lidé a kvíliti budou všickni obyvatelé země).</ref> počal jsem výklad o bičování. Aby však nezdálo se, že učím něčemu, co Kristus ve mně nepůsobí, se zakrváceným<ref>Slovo to schází v listě prvním.</ref> bičíkem v ruce sešel jsem z kazatelny a vykasav kutnu, pod níž měl jsem na sobě pytel, vyšel jsem s jinými ve jménu Páně k blahoslavené Panně Marii ve vsi nejbližší u města, 1000 kroků tam a tolikéž nazpět<ref>Také slova „k blahoslavené — tolikéž nazpět“ scházejí v prvním dopise.</ref> Tato věc a průvod, při němž lid každému z nás napočítal 5000 ran, tak zaujaly všechny, tak otřásly, tak pohnuly a uchvátily je, že po několik dní chodili spíše mrtvi nežli živi, jsouce spleteni a na vahách, co by měli činiti, kam se vrtnouti.“
„Od mnohých tato rozmluva byla slyšena: „Titoť jsou v pravdě mužové apoštolští, kteří nehledají, což jejich jest, než co jest Kristovo; kteří ne po věcech světských, nýbrž po spáse duší našich žízní s tak velikou horlivostí; kteří nemilují, ani nekrmí těla svého, nýbrž mají je v nenávisti. Kdo by nepřidal se k nim? Kdo jim neuvěří? Kdo by nesouhlasil s učením jejich?“ Mezi těmito byla rada městská stará i nová<ref>V dopise prvním P. Bonaventura píše prostě: „celá rada městská“.</ref>, mužové nejčelnější v obci, kteří častěji odvážili se pověděti přede mnou: „Kdyby byl přišel jakýkoli řeholník, nebyl by způsobil nikdy, co způsobeno jest; byli bychom zůstali zarputilí a zahynuli. Nyní jsme překonáni, buďtež Bohu díky! Tudíž poruč, Otče, rciž, co jest nám činiti. Prokážeme se ochotnými.“ A vskutku shledal jsem to tak. Denně tolik jich si přálo býti poučenu ve víře katolické, že až do osmé neděle po sv. Trojici<ref>t. j. do 30. dne července.</ref> nebylo mi možno katechizovati všechny. Ale vyslechl jsem přece zpovědi převalné části jich, jež rozhřešil jsem z kacířství a po vyznání víry učiněném slavnostně vůči celé obci církevní posilnil jsem je svatým přijímáním.“
| |||