Bodláčí z Parnassu/Tři sestiny o životu duše: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
Založena nová stránka: {{NavigacePaP |TITUL = Bodláčí z Parnassu |AUTOR = Jaroslav Vrchlický |ČÁST = Tři sestiny o životu duše |PŘEDCHOZÍ = Písně budoucnosti |DALŠÍ = Potuln... |
korektura, nadpisy, doplněn chybějící text III. sestiny |
||
Řádek 3:
|AUTOR = Jaroslav Vrchlický
|ČÁST = Tři sestiny o životu duše
|PŘEDCHOZÍ =
|DALŠÍ = Potulní šumaři
}}
{{Textinfo
|TITULEK=
|PODTITULEK=
|AUTOR=[[Autor:Jaroslav Vrchlický|Jaroslav Vrchlický]]
|POPISEK=
|ZDROJ=VRCHLICKÝ, Jaroslav. ''Bodláčí z Parnassu.'' Praha: J. Otto, 1900. s.
|VYDÁNO=
|ISBN=
Řádek 21:
|POPISEK-IMAGE=
}}
=== I. ===
<poem>
Cos nejasného v duši mé se vlní
jak na břehu, jenž čeká příliv moře.
Řádek 37:
se zvedá Noc ve vlasech s luny škeblí!
A kroucenou jak dal
a chytal zvuky, matné echo skály,
v nichž ztajen život stromů, chaluh, travin,
Řádek 44:
a lovím zmírající echa zvuků.
Ó,
jež spíš nám v duši, jak spí moře v škebli!
Ó, nevystihlé volné zvuků moře,
Řádek 55:
na zlaté struně vzduchu, jenž se vlní,
a vše jsem zavřel v ducha svého škebli
a vše jsem
by v hloubi ňader zpívalo mi moře!
Řádek 61:
jež plno pestrých škeblí, chaluh, travin,
nad nímž ční dumy zasmušilé skály,
proud žití o něž tříštěn v
by zvolna zrála v samoty mé škebli
myšlénka, perla, v níž zář hvězd se vlní.
Ó jak se ''vlní'' toto valné ''moře!''
co Triton v ''škebli'', v kštici věnec ''travin'',
zpěv divných ''zvuků'' houká s štítu ''skály!
</poem>
=== II. ===
<poem>
Jen z duše, z duše musí proudit pokoj,
by mohla v pokoj pohroužit se duše.
Řádek 81 ⟶ 83:
jenž kyne z oka posněžené hlavy,
ve kterém ryzí, lidská mluví duše;
jen myšlének svých
ku zlatu vnikne duše hmoty skalou.
Řádek 92 ⟶ 94:
Já světců zřel a eremitů hlavy,
pod hvozdů
jak vedla smutný hovor jejich duše
v rubáši ze žíní a z odříkání,
jak chtěli strhnout s hvězdných
v snech vidinami, ve dne tuhou prací.
A jejich též já opásal se prací,
však čistý onen profil krásné hlavy
byl stále se mnou,
a třásl tvrdou mojich pochyb skalou
a volal: Žij!, kde smutné odříkání
Řádek 112 ⟶ 114:
jsem v tazích její tváře objal pokoj.
Ó božský ''pokoj'' ve hlubinách ''duše'',
jenž ''skalou'' prýští se mou těžkou ''prací!''
Ach, ''odříkání!'' Ach, profil té ''hlavy!
</poem>
=== III. ===
<poem>
Den po dni v práci — pořád žádný sabat!
Den po dni v hluku — pořád žádné ticho!
Den po dni v shonu — pořád žádný oddech!
Tak zvolna v srdci uhasíná oheň,
a zvolna krev se staví mrazíc tepny
a zvolna otrlost se plíží v duši.
A slavíků jsem tisíc přec měl v duši
a v srdci naděj v ducha velký sabat
a odvahu, na lidstva bouřné tepny
své ucho skloniti až v hrobů ticho!
Jak centrum země já svůj živil oheň,
nad kterým zažiti svůj chtěl jsem oddech.
Však pohádkou mi z říše víl je oddech;
jak v mořské tůni, tak to víří v duši,
mne nehřeje, mne pálí svatý oheň,
ryk nových zbraní v dál mi plaší sabat.
A ticho-li kol — je to hrobů ticho,
ne ono, v němž vřít slyšíš žití tepny.
Jak podvázal by kdos mi všecky tepny,
šláp’ na hrdlo a zastavil mi oddech,
tak připadám si, perly písní v ticho
když pouštím soucitnou kol patře duší,
jež synagoga nemající sabat,
a keř, jejž tráví se Sinaje oheň.
Ó, kdyby spadl s nebe sirný oheň
a v nový var a klokot schvátil tepny,
byť v orgii a čarodějnic sabat,
na ňadrech upírů byť v klamný oddech,
byť v číše dno, kde Satan chytá duši,
byť v podezřelé zlých katastrof ticho!
Vše lepší bylo by, než toto ticho!
v němž příšerou mi lampy mé mdlý oheň,
v němž závaží vždy na mou padá duši,
v němž karyatid mdlobu cítí tepny
a marný odboj — strhnout břímě v oddech
a marnou snahu — stvořiti si sabat!
Dál bušte, ''tepny'', pokud v srdci ''oheň'',
vzruch pokud v ''duši'', přeludem je ''oddech'';
či hrobů ''ticho'' jediný je ''sabat?''
</poem>
| |||