Krakatit/XXXIX.: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Stránka Krakatit/Kapitola 39 přemístěna na stránku Krakatit/XXXIX.: název části dle zdroje |
m link fix, úpravy infoboxu, typografie, −kat. |
||
Řádek 2:
|TITUL=Krakatit
|AUTOR=Karel Čapek
|ČÁST=
|PŘEDCHOZÍ=
|DALŠÍ=
}}
{{Textinfo
|TITULEK=Krakatit
|PODTITULEK=
|AUTOR=[[Autor:Karel Čapek|Karel Čapek]]
|POPISEK=Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
|ORIGINAL=
|PŘELOŽIL=
|ZDROJ=[http://ld.johanesville.net/capek/dilo Literární doupě]
|VYDÁNO=
|ISBN=
|LICENCE=PD-old-70
|JINÉ=časop. Lidové noviny,
|WIKIPEDIA=
|WIKIPEDIA-DALŠÍ=
|IMAGE=
|POPISEK-IMAGE=
}}
{{Forma|proza}}
Ráno se rozhodl nejít do parku; měl právem za to, že by tam překážel. Umístil se v poměrně úzké a polopusté končině, kde byla přímá cesta od zámku k laboratořím, proražená skrze starý zarostlý val. Vydrápal se na val, odkud, jakžtakž skryt, mohl vidět roh zámku a malou část parku. Místo se mu zalíbilo; zahrabal si tam několik svých ručních granátů a pozoroval střídavě park, chvátajícího střevlíka a vrabce na rozhoupaných větvičkách. Jednou tam slétla dokonce červenka, a Prokop bez dechu pozoroval její brunátné hrdélko; tíkla něco, mžikla ocasem a frr, pryč.
Řádek 31 ⟶ 30:
O hodně později se ukáže oncle Rohn s tlustým cousinem. Pak zase nic. Stojí-li pak za to tady sedět?
Je skoro poledne. Najednou za rohem zámku se vynoří princezna a míří rovnou sem.
Svezl se po svahu a prodíral se houštinou vlevo. Bylo tam při zdi smetiště všeho možného: rezavých obručí, děravých plecháčů, rozbitých cylindrů, všivých a ohavných trosek; bůhví kde se takových věcí vůbec nabere v knížecím zámku. A před tou bídnou hromadou stojí princezna svěží a pěkná a kouše se dětsky do prstu.
Viděl, že by ji mrzelo, kdyby to tu nepochválil.
Zazářila a vzala ho kolem krku.
Nikdy nebyla tak svěží a oživená jako dnes; až na to zažárlil, až v něm zakvasilo vášnivé podezření; popadl ji a chtěl ji sevřít.
Prokop příliš dobře pochopil, že její líbezné tlachání povídá něco velmi, velmi vážného; střežil se ji vyrušit. Držela ho kolem krku a třela se vonným líčkem i rty o jeho drsnou tvář.
Hluboce zamyšlen se loudal Prokop k laboratoři. Patrně… už nezbývá než Veliký Útok; ale kde jej zahájit? Už byl u dveří a sahal do kapsy po klíči; vtom ustrnul a strašlivě zaklel. Zevní vrata jeho baráku byla zatarasena příčnými železnými tyčemi na způsob závor. Zalomcoval jimi zběsile; vůbec se to nehnulo.
Na dveřích byl list papíru a na něm vyklepáno:
Pan Holz odborně zkoumal závory, ale nakonec jen hvízdl a strčil ruce do kapes; nedalo se naprosto nic dělat. Prokop, rozpálený vztekem do běla, oběhl celý barák; explozívní pasti byly zákopnicky odstraněny, na všech oknech od dřívějška mříže. Honem spočítal své válečné prostředky: pět slabších pumiček po kapsách, čtyři větší granáty zahrabány na zahurském valu; je to málo na slušnou akci. Bez sebe hněvem uháněl ke kanceláři zlořečeného Carsona; počkej, všiváku, s tebou si to vyřídím! Ale jen tam doběhl, hlásil mu sluha: pan ředitel tu není a nepřijde. Prokop ho odstrčil a vnikl do kanceláře. Carson tam nebyl. Prošel rychle všemi kancelářemi, uváděje v úděs veškero úřednictvo závodu až po poslední slečinku u telefonu. Carson nikde.
Prokop tryskem běžel k zahurskému valu, aby zachránil aspoň svou munici. A tumáš: celý val i s křovinatou džunglí a zahurským smetištěm je dokola obtočen kozami s ostnatým drátem: hotový zásek válečného řádu. Pokusil se rozmotat dráty; ruce mu krvácely, ale nepořídil zhola nic. Vzlykaje vztekem a nedbaje už ničeho, propletl se zásekem dovnitř; našel, že jeho čtyři velké granáty jsou vyhrabány a pryč. Skoro plakal bezmocí. Ke všemu počalo slizce mžít. Prodral se zpět, potrhán na cáry a krváceje z rukou i tváří, a hnal se do zámku, snad aby tam našel princeznu, Rohna, následníka nebo koho. Ve vestibulu se mu postavil do cesty onen plavý obr, odhodlán nechat se třeba i na kusy roztrhat. Prokop vyňal jednu ze svých třaskavých plechovek a výstražně zachrastil. Obr zamrkal, ale neustoupil; najednou se vrhl vpřed a sevřel Prokopa kolem ramen. Holz ho vší silou praštil revolverem do prstů; obr zařval a pustil, tři lidé, kteří se hrnuli na Prokopa, jako by ze země vyvstali, zaváhali maličko, a tu se ti dva honem přitočili zády ke zdi, Prokop s krabičkou ve zdvižené ruce, aby ji hodil pod nohy prvnímu, kdo se hne, a Holz (nyní už neodvolatelně zrevolucionovaný) s nastraženým ústím revolveru; a proti nim čtyři bledí muži, trochu nachýlení vpřed, tři s revolvery v ruce; to bude mela. Prokop nalíčil strategickou diverzi ke schodům; čtyři muži se začali přetáčet v tu stranu, někdo vzadu se dal na útěk, bylo hrozně ticho.
Mží chladně a protivně; co nyní? Rychle přezkoumal situaci; napadlo ho zařídit si vodní pevnost v plovárně na rybníce; ale odtamtud není vidět na zámek. Náhle rozhodnut pádil Prokop k domku vrátného; Holz za ním. Vrazili dovnitř, když děda vrátný zrovna obědval; naprosto nemohl pochopit, že ho
Nepřátelská strana nepodnikla žádný útok; patrně nechtěla, aby došlo k skandálu za přítomnosti vznešeného hosta. Prokop si lámal hlavu, jak by mohl zámek vyhladovět; přeřízl sice telefonní vedení, ale zbývala ještě trojí vrátka, nepočítajíc cestu zahurským valem k závodům. Vzdal se tedy – byť nerad – plánu oblehnout zámek ze všech stran.
Pršelo ustavičně. Princeznino okno se otevřelo, a světlá postavička psala rukou do vzduchu veliká písmena. Prokop nebyl s to je rozluštit, přesto však se postavil před domek a psal rovněž do vzduchu povzbuzující vzkazy, máchaje rukama jako větrník. Kvečeru přeběhl k povstalcům dr. Krafft; ve svém ušlechtilém zápalu zapomněl s sebou přinést jakoukoliv zbraň, takže tato posila byla spíše jen mravní. Večer se přišoural pan Paul a nesl v koši nádhernou studenou večeři a množství rudého a šampaňského vína; tvrdil, že ho nikdo s tím neposlal. Nicméně Prokop po něm naléhavě – neříkaje komu – vzkázal,
{{Konec formy}}
|