Krakatit/XXXVIII.: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
m Stránka Krakatit/Kapitola 38 přemístěna na stránku Krakatit/XXXVIII.: název části dle zdroje |
m link fix, úpravy infoboxu, typografie, −kat. |
||
Řádek 2:
|TITUL=Krakatit
|AUTOR=Karel Čapek
|ČÁST=
|PŘEDCHOZÍ=
|DALŠÍ=
}}
{{Textinfo
|TITULEK=Krakatit
|PODTITULEK=
|AUTOR=[[Autor:Karel Čapek|Karel Čapek]]
|POPISEK=Utopistický román o objevu třaskaviny nepředstavitelné síly, vydaný poprvé v r. 1924.
|ORIGINAL=
|PŘELOŽIL=
|ZDROJ=[http://ld.johanesville.net/capek/dilo Literární doupě]
|VYDÁNO=
|ISBN=
|LICENCE=PD-old-70
|JINÉ=časop. Lidové noviny,
|WIKIPEDIA=
|WIKIPEDIA-DALŠÍ=
|IMAGE=
|POPISEK-IMAGE=
}}
{{Forma|proza}}
Chodba byla prázdná. Kradl se, jak tiše to vůbec šlo, k pokojům princezniným a čekal přede dveřmi, nepohnutý jako plechový rytíř tam dole ve vestibulu. Vyběhla komorná, vykřikla strašně, jako by viděla bubáka, a zmizela ve dveřích. Po chvíli je otevřela, docela vytřeštěná, a couvajíc mu ukázala beze slova dovnitř, načež se co nejrychleji ztratila. Princezna se mu vlekla vstříc; halila se v dlouhý plášť, patrně jen tak vyskočila z postele, a vlasy nad čelem měla slepené a zmáčené, jako by právě odhodila chladivý obklad, a byla šedivě bledá a nehezká. Pověsila se mu na krk a zvedla k němu rty rozpukané horkostí.
Provázen panem Holzem vracel se do laboratoře; každý před ním stanul, uhnul, uskočil raději až za příkop. Pustil se znovu do práce jako posedlý; mísil látky, jež by nikoho nenapadlo mísit, slepě a bezpečně jist, že tohle je třaskavina; plnil tím lahvičky, škatulky od sirek, plechové konzervy, všecko, co mu padlo do rukou; měl toho plný stůl, okenní rámy i podlahu, překračoval to, neměl se už kde postavit. Po poledni vklouzla k němu princezna zastřená závojem a zahalená v plášti až po nos. Běžel k ní a chtěl ji obejmout, odstrčila ho.
Usedla na krajíček židle zrovna uprostřed strašného arzenálu oxozonidových třaskavin. Prokop rychle, se sevřenými rty něco vážil a mísil, zasyčelo to, kysele začpělo, načež to s neskonalou pozorností filtroval. Dívala se na jeho ruce nehnutýma, palčivýma očima. Oba mysleli na to, že dnes přijede následník.
Řádek 33 ⟶ 32:
Prokop hledal něco očima na regálu s lučebninami. Vstala, pozvedla závoj, vzala ho kolem krku a přimkla se pevně k jeho ústům sevřenými suchými rty. Potáceli se mezi lahvemi s vratkým oxozobenzolem a děsnými fulmináty, dvojice němá a křečovitá; ale opět ho odstrčila a usedla zastírajíc si obličej. Ještě rychleji, sledován jejíma očima, dal se Prokop do práce jako pekař mísící chléb; a toto bude látka z nejďábelštějších, jaké kdy člověk vyrobil; nedůtklivá hmota, vzteklý a hrůzně citlivý olej, prchlost a náruživost sama. A toto, průhledné jako voda, těkavé jako éter, to tedy je ono: děsná věc trhavá a nevypočítatelná, divost nejvýbušnější. Ohlížel se, kam postavit láhev naplněnou tímto nepojmenovaným. Usmála se, vzala mu ji z ruky a chovala ji na klíně mezi sepnutýma rukama.
Venku pan Holz křikl na někoho:
Prokop šel až k němu.
Prokopovi to škublo ústy.
Oncle Rohn se podíval pátravě po ní a po světnici, a ulevilo se mu.
Bezradně pohlédl na Prokopa.
Oncle Charles nezdál se nadšen celou situací.
Podala mu ji a
Odkašlal a ptal se:
Oncle Charles se otočil po princezně.
Usadil se rezignovaně a zaklepal holí na plechovou krabici od kalifornských broskví.
Oncle Rohn upadl v rozpaky.
Oncle Charles se zamračil.
Prokop hodil krabičku na stůl:
Zatím Prokop přelamoval v prstech kovovou lžičku.
Oncle Rohn starostlivě, přesmutně mrkal ptačíma očima poety.
Kvečeru přijel dotyčný následník bývalého trůnu. U vchodu čestná rota, hlášení, špalír služebnictva a takové ty okolky; park i zámek slavnostně osvětleny. Prokop seděl na návršíčku před laboratoří a díval se mračnýma očima k zámku. Nikdo tudy nešel; bylo ticho a temno, jen zámek zářil prudkými snopy paprsků.
Prokop vzdychl ode dna a vstal.
Jdou parkem už zhaslým; dvakrát nebo třikrát ustoupí před nimi nějaká postava do houští, asi padesát kroků za nimi je pořád slyšet něčí chůzi ve spadaném listí, ale jinak je tu pusto, syrově pusto. Jen v zámku plane celé křídlo velkými zlatými okny.
Řádek 113 ⟶ 112:
Několik pánů ve fracích, hle, jak jsou skvělí a šťastní, vycházejí na plošinu zámeckých schodů, žvaní, pokuřují, smějí se a už se zas vracejí. Prokop nehnutě sedí na lavičce, otáčeje v roztřískaných prstech plechovou krabičkou. Někdy si zachrastí jako dítě svým chřestítkem. Je tam rozlámaná lžička, prsten a bezejmenná látka.
Pan Holz se ostýchavě přiblížil.
V hostinském křídle se rozžíhají okna. Tato řada, to jsou
Jako umíněné dítě řinčí Prokop svým chřestítkem. Ponenáhlu okna zhasínají; ještě svítí tamto, jež je Rohnovo, a toto červené, kde je ložnice princeznina. Oncle Rohn otvírá okenice a vdechuje noční chlad; a potom přechází ode dveří k oknu, ode dveří k oknu, pořád a pořád. Za zastřeným oknem princezniným se nehýbe ani stín.
Řádek 124 ⟶ 123:
Červené okno zhaslo.
{{Konec formy}}
|