Dagmar/II. Vineta: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Pyré (diskuse | příspěvky)
pokračování básně
Pyré (diskuse | příspěvky)
pokračování básně
Řádek 1 142:
až pak zdola k Dagmmařině sluchu
hlasně bije šumná píseň duchů:
 
„Nahoře tam pod oblohou smavou
nedopřál nám bydla zpupný vrah,
ubíjel nás jako zvěři dravou,
metal oheň v chatek tichý práh,
víru, jazyk, otčinu nám bral,
klidného nám koutku nenechal,
kamo hlavy sklonit, v země šíru -
Tu hle! voda v lůno ochranné
stulila nás, plémě uštvané,
a nám skytla věčné sídlo míru.
 
Na zemi tam naše stopa mizí,
města naše - spousty popele,
padly svaté háje, rádlo cizí
ruší dědů kosti zetlelé,
v potupě tam hasne slávský rod -
Jenom semo v tiché stany vod
nedosáhne katů zloba lítá:
Zde ruch života, jež tamo zhas’,
dál se vlní luhem vodních řas
pod stříbrným štítem Svantovíta.
 
Hyne tam i drahé mluvy znění;
potají si ještě zavzdychne
a jak žežulice při jeseni
v posled zalká, navždy utichne.
Navždy milý hlahol oněmí
nivou tam i lesem, stráněmi,
nikdy více plesem skřivanovým
ze rtů dívčích k nebi nevýskne,
nikdy zvučnou perlou netryskne
do strun zlatých zpěvem bajanovým.
 
Ale tuto mluvou, písní naší
krystalná hloub šumí, zvoní dál,
vzhůru vláha soucitná ji vznáší:
citů našich vlání, ples a žal
skalám, hájům, nivám kolkolem
sděluje vod šumným hlaholem,
naším zpěvem hučí, duní, šplýchá,
přizvukuje k vesel tepotu
a jej břehům v tajném šepotu
snivou vlnou do rákosí vzdychá.
 
Kdy však pomníme své mrzké zhouby
a zpěv pomsty zahřímá náš hněv:
tu vod spousta rozkypí se z hloubi,
rozduní se v jek a ston a řev,
s rachotem se v hory vytýčí,
z opěněných jícnů zasyčí,
že až cizák, slyše strašnou notu,
ohlušen tím třeskem hromovým,
pod strahným schoulen taklovím
s čela setře chladnou krůpěj potu.
 
Dokud bude čníti z moře vřavy
skály Arkonské bělostný štít,
širým Baltem píseň mrtvé slávy
hymnou bude nekonečnou znít,
z těchto jezer, límanů a řek
šeptat naše zvěsti v pozdní věk,
věčně valit ku pobřeží tomu
utrpení našich žalný šum
a hlas pomsty vznášet k nebesům
v bouře slavném rachotu a hromu!“
 
S hrůzou Dagmar slyší vody zpěv,
s hrůzou vidí, jak ty valné sbory
ponořenců zdvihají k ní zory
nesčíslné, z nichžto blýská hněv,
jak i Triglav, jemuž klesá s očí
páska stříbrná, k ní zlobně točí
zraky veliké a ruce zvedá,
jako polyp k lodi výš je dlouží - -
Vzkřikla kněžna - tvář ve dlaně hrouží,
chvěje se, jak anděl smrti bleda.
 
S kormy přiskočil pan Strange bleskem - -
Však již Dagmar zachycena hebce
sličnou Kristinou, - „stín pouhý!“ šepce
a zas prohlédá slz jemným lesekm,
plaší strnuvších se pánů, paní
obavy ve vlídném pousmání.
Marně zvou ji do podlubí, stanu, -
zůstane ve svěžím přídy vanu.
Rámě pážat čiperné tam neslo
na koberec měkký skvostné křeslo.
Usedla si kněžna, k noze její
vlídně pozvána si skromě sedá
Kristina; zrak její s péčí vzhledá
ku bledému kněžny obličeji,
k očím dumavým, jak poletují
smutné po březích, jež kol se snují.
 
Koráb zahýbá tam, kde se úží
Svina od Lebínských bílých skal,
k nimž roj něžných ostrůvků se druží,
zelených, jak bys tam rozmetal
hrstku smaragdů po vodním klínu.
Posléz těsně s obé strany spjat
břehem, šeřícím se v buků stínu,
proud jej unáší z těch úzkých vrat
v náruč mořské, široširé pláni.
Vstříc jim září Baltu veleba.
Stožár před ní hluboko se sklání
a loď prudčeji se kolébá,
jako kůň, kdy zočí pláně stepné,
bujněj poskočí a šíji vzepne.
 
Nazad Uznojmu a Volyně
břehy táhlým obloukem se tratí;
mnohý vrch tam v modré lesině
poslední dne políbení zlatí
a lem na západě barví nachem.
Moře jiskří se jak zlatým prachem -
a zde onde mákem planým rudne -
nádhera těch barev zvolna chudne -
zvadla poslední červánků růže
a kol kolem stíny noční pnou
hebký závoj, k lodi úž a úže
vinou lehkou přízí stříbrnou
a již měsíc bledozlatým kruhem
s rojem hvězdic svítá nebes luhem.
</poem>