Dagmar/II. Vineta: Porovnání verzí

Smazaný obsah Přidaný obsah
Pyré (diskuse | příspěvky)
pokračování básně
Pyré (diskuse | příspěvky)
pokračování básně
Řádek 763:
večer klesl; pod křídloma jeho
žalná troska loďstva slovanského
spasila se z divokého štvaní.
 
Zpátky! Na Volyň! zahřmělo heslo
z biskupových úst. Hned šumně tam
loďstvo naše vichřicí se neslo.
Pochodní a loučí sterý plam
zaplápolal na korábech šerem,
hřebeny vln táhlézbarvil nachem,
míhal se a jiskřil všakým směrem
v poletavých září reji plachém
jako bludičky, když v bařeništi
tancem divým příšerně se blyští.
 
Odlesky těch světel hrály nyní
na skalnatém břehu pod Volyní.
Tajemně tu vtínaly své zuby
do večerních nebes hrdé sruby,
pyšně převyšoval chrámu štít
dřevěné, však mocné města valy,
nad ním vzcházel snivé hvězdy třpyt -
- „naposled!“ jsme slavně přísahali.
 
Město v posupném tu čnělo klidu.
Hrstka jenom zběsilého lidu
chystala tam odpor zoufalý,
na spěch širé tarasila brány;
jako duchové se nad parkany
stíny jejich plaše míhaly.
Snaha zpozdilá! Střel smrtných mraky
vymrštily vzůhu luky, praky,
z lůna korábů pod temný val
ozbrojenců tlum se vysypal,
pochodní rej září míhavou
zakřepčil jim děsně nad hlavou,
v rukou meče nesčetné se kmitly,
hákem řebříky se hradeb chytly,
vymrštěná lana harpun hrotem,
tříštily je seker pádné rány,
okovanou hlavou s děsným hřmotem
beran bušil do sténavé brány.
S třeskem sřítila se naposledy.
Bouřili jsme dál. Jak v báji stane
rytíř v městě kouzelném a hledy
zžaslé noří v krásy nevídané,
zrakem zdiveným jsme stíhali
zjevy nádherné, jež kolem všude
ve páchnoucích smolnic záři rudé
leskem těkavým se míhaly:
Jevily se sloupy dřevěné
s hojnou zdobou řezby zlacené,
v pyšných stěnách zářivými kamy
tvary květů, ptenců vykládané,
purpurové clony podobami
zvířat, lidí skvostně protkávané…
 
Tu a tam se vznítil zápas vzteklý
s hrstkou obránců, jež směsí trupů
brzy klesla k zemi. Hojnost lupu
naši z opuštěných domů vlekli:
Tu ten v smíchu šňůru perel sobě
vine kolem šíje; druhý nese
skvostnou přilbu; třetí raduje se
urvaného pasu drahé zdobě,
jiný při pochodně kmitu sází
z měšce na dlaň peníz rozmanitý,
na němž divné obrazy jsou ryty,
písma zemí všelikých a rázy;
jiný prohlíží si zvědavě
bůžka zlatého - má hocha tvar,
jemuž cukruje se na hlavě
stříbroskvoucích holubiček pár.
 
Já však spěchal se soudruhy dál,
tam, kde na pahorku v města středu
Triglava chrám obnovený stál.
Ale jaký obraz skyt se hledu:
Náhle před námi nad města krovy
vyvalil se s jisker deštěm vzhůru
rudý mrak a v zážeh purpurový
oděl široširo noční chmuru.
A když do města jsme dále spěli,
divadlo jsme hrůzněkrásné zřeli.
V záři ruměnné nám plane vstříc
dřevěný ten chrám, jsa objat zpola
výhní plamennou, jež tráví z dola
jeho stěny, lačně vzpínajíc
k jeho štétům staré žhavé šíje.
Soptí, křepčí plamenné ty zmije
jako při píšťalce krotitele;
nádherných stěn klenot všeliký,
maleb ušlechtilých barvy skvělé
ohnivými žehou jazyky;
sloupy dřevěné, jež umělou
řezbu jeví, zdobu přeskvělou,
dostihují bleskorychlým skokem,
kolem nich se do kotouče vinou,
nad ně hlavy třepetavé šinou;
jedna z hlav se dělí trupu,
sama křídlatým se stává zmokem
a výš letí po vábivém lupu, -
mžikem bystrý ještěřík se chyt
drápkem rudým za nádherný štít,
v roh se zakousl a rychlým vzrostem
v saň se mění, jež krov celý střebe
jícnem krvavým a hvězdné nebe
zpupně šlehá jiskrnatým chvostem…
 
Sřítila se brána předsíně
leskuplné, shora nepokryté,
kterou záclony nach obrovité
ode vnitřní dělí svatyně.
Sřítila se pádem třeskutým
v trosek pustou směs, již plamen halí
a z níž v jisker dešti černý dým
chmurou těžkých kotoučů se valí.
Chvíli vše se tají ve mraku -
mrak se dělí zvolna - jeví nyní
jako v rámci rudých oblaků
obraz divný chrámu ve předsíni.“
</poem>