Dagmar/II. Vineta: Porovnání verzí
Smazaný obsah Přidaný obsah
pokračování básně |
pokračování básně |
||
Řádek 641:
s boku na bok divě hourácí,
třepá strůje směsí pomatenou,
pokryt vody rozbouřené pěnou.
Palubou mu kypí zápas lítý:
Kmitají se mečů, seker blesky,
pokřík rozléhá se, zvoní štíty,
šípy syčí, duní palic třesky,
v děsná klubka mužů dav se splétá -
skřípot zubů zní a mroucích sten -
mnohý hřmotně přes palubu slétá
a vrah ještě k vodě nakloněn
po něm bije s vášnivostí slepou,
jako tuleně když lovci tepou,
a kol kolem vlna zpěněná
vystřikuje, krví ruměnná…
Posléz trupy kněží porubaných
přídu pokryly, směs řásné běle,
zlaté třísně krví uzardělé,
sprchlá zeleň věnců rozškubaných,
tváře mroucí, u nich varyta
zlatostrunná, pádem rozbitá.
Přes tu spoustu, s těžkým v ruce mlatem,
chvatně vystoup obrovitý Dán
tam, kde v lodním klounu povypjatém
tříhlavý byl idol vyřezán,
rozpřáhlo se rámě svalovité
a mlat padl v temném třeskotu
na modly té čelo, zlatem kryté:
za hromného Dánů chchotu
idol na sto kusů roztříštěný
sesypal se do kypící pěny.
Ale doposud se sněžila
svatá korouhev ze středu čety,
která kol ní Dánům na ústrety
bodce dlouhých kopí ježila,
mezi nimi meče různotvárné
blýskaly se, zraky hněvem žárné.
Nade všechny strměl hrdou skrání
praporečník štíhlý; meč mu jasně
zářil v pravici a levou dlaní
třímal prapor, jehož bílé třásně
kanuly naň, zpola kryly jej,
že z nich bledý zíral obličej
jako zimní bouře prašným sněhem;
havranní mu vlasy ve vrkočích
k líci spadaly a v temných očích
nadšení se skvělo vroucím žehem.
Odevšad jsme buráceli prudce
vzteklým útokem v ten živý val,
tříštily se dřevce v tuhé půtce,
jisker déšť ze štítů vytryskal,
mečů blesky křížily se v kole,
mrtvol vršky kupily se dole,
hrudí vráželi jsme na oštěpy
v nerozvážné zlobě hluší, slepí.
Nezřeli jsme v boji divokém,
kterk zatím koráb, poborcený
našich lodic prudkým útokem,
níž a níže klesaá, v chumle pěny
dopola již ztápí palubu,
pomstylačné s sebou v záhubu
lodě, v bok mu zahryznuté, táhna, -
až křik zazněl: „Koráb klesá! Běda!“
Boj tu skončen. Jeden spásu hledá
v lanoví, ten zachytil se ráhna;
jiné splachuje vln proudný chvat
a část našich na své lodě pílí,
hledíc zobce jejich odervat
od korábu, jenž se v propast chýlí.
Já však, opozdiv se v lité řeži,
ráhno skřípavé jsem chytil stěží.
Odtud spatřil jsem, jak s šípem v boku
Pomořan, jenž prapor svatý nesl,
zborcen krví na palubě klesl,
ztopené již do pěnivých toků;
kterak do korouhve řasnaté
jako v rubáš zahalil se celý
a zub kotvy, k stěžni připjaté,
zatkl sobě za pás stříbroskvělý.
Takto spoután s lodí klesající,
zapadal s ní v šumnou vodní sluj
unášeje drahý prapor svůj,
jenž mu obestíral mroucí líci;
v peřejích se ještě zavlnily
prapor, kadeř - na vždy pak se kryly.
Však již ke mně také vyšlehoval
vlny hřeben, - pustil jsem se ráhna, -
pracně vodou rozbouřenou ploval -
mrákot objala mne chvíle drahná -
až pak lano, sletlé odněkud,
vytáhlo mě na vysokou hruď
korábu, kde s králem Valdemarem
na kolena klesnuv Absolon
vděčil nebi v zanícení jarém
za pohanské lodi bídný skon.
Zachvělo se Vendů loďstvo celé
pádem svatyně. Jich spousta zřídlá
zmatena jak stádce osiřelé
v útěk obrátila plachet křídla.
Za ní! Hoj, byl veselý to hon!
Děvanova zpěnila se s šumem
prchajících lodí pustým tlumem,
pokryla se plachet hustou směsí,
jako shonem oblak podnebesí.
Za nimi dav našich korábů
nesl se, jak mračno jestřábů
za vlaštovek mořských plachým rojem;
v mnohou loď tu ještě zabořil
ostrý zobák, s ní se utkal bojem,
spálil ji neb ke dnu ponořil.
Kolem Volyně, již ze všech bran
prousily se prchající davy,
dále bouřil stísněn, pomíchán,
lodí nával, plný ryčné vřavy,
vzhůru Děvanovou, až pak na ni
večer klesl; pod křídloma jeho
žalná troska loďstva slovanského
spasila se z divokého štvaní.“
</poem>
| |||